Co odhalila tragédie rumunských olašských Romů?

Středa dvaadvacátého července odpoledne. Ion Miclescu, sedmnáctiletý olašský
mladík pocházející z rumunské vsi Calimanesti, se topí v jezeře u Staré
Boleslavi. U břehu jednoho z Proboštských jezer se v tu chvíli shromažďuje
skupina asi dvaceti rumunských olašských Romů, příbuzní právě se topícího
chlapce, kteří cestovali do Berlína. Zde se měli setkat s dalšími olašskými
Romy. Podle očitých svědků všichni zmateně pobíhají kolem, ženy křičí a pláčou,
některé z nich si trhají vlasy. Celou situaci v tu chvíli sleduje muž ve
středních letech, své jméno ani tvář v médiích neprozrazuje. Zpočátku celou věc,
odehrávající se kolem něj, nechápe. Domnívá se, že se před jeho zraky odehrává
jakýsi křest. Právě on za pár vteřin mladíka z vody vytáhne. Záchranná služba
chlapce v kritickém stavu odveze do vinohradské nemocnice. V tu chvíli se příběh
„královské rodiny“ olašských Romů stává reality show, již sledují všechna
televizní, tisková a rozhlasová média nejen z tuzemska. Zájem přitahuje zejména
rozdílný způsob života těchto olašských Romů. I proto se dnes s odstupem téměř
dvou měsíců k události vracíme.

Zdravotní stav sedmnáctiletého chlapce z Rumunska, o jehož život bojují
lékaři Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, je po jeho převozu ze Staré
Boleslavi stále velmi kritický. Ion je na akutní resuscitační jednotce napojen
na dýchací přístroje a od soboty, tři dny po tom, co se v jezeře topil, také na
umělou ledvinu. U vinohradské nemocnice setrvávají zástupci jeho rodiny. Před
nemocnicí se jich shromažďuje zhruba padesát. Další desítky příbuzných na
podporu mladíka přijíždějí do Prahy z Polska, Německa, Lotyšska a Francie.
Olašští Romové si původně postavili v parku u nemocnice stany, do pátku zde
přebývala většina příbuzných. Posléze jim ale Městská část Prahy 3 nabídla
nastěhovat se do kempu Pražačka, aby prý předešla možným výtržnostem před
nemocnicí. Značná část olašských rumunských Romů na nabídku kývla. Nájemkyně
kempu Zita Strnadová vymezila pro ně prostor s vlastním vstupem, od soboty byl
také oddělen plotem, aby se zamezilo zbytečným střetům. Městská část pomohla
také s vybavením toaletami, umyvadly a popelnicemi. Ostatním obyvatelům kempu
prý pobyt rumunských Romů nijak nevadil. Chovali se podle nich velmi slušně.

Rumunští olašští Romové mají jiné zvyky než ti čeští Celý příběh rodiny
olašských rumunských Romů byl pro média přitažlivý hned díky dvěma faktorům:
jednak se jednalo o velkou životní tragédii, za druhé se rumunští Romové velmi
lišili od Romů, kteří žijí u nás. Olašští Romové si zachovali ve všech zemích
včetně Česka nejvíce tradic. Jako jediná skupina Romů v českých a slovenských
zemích žili kočovným způsobem nejdéle, až do násilného zákazu v roce 1959. Tvoří
zhruba desetinu celkové populace Romů žijících v České republice, to znamená
desetina ze zhruba 250-300 tisíc Romů. Olaši mají i svůj jazyk – olašský
dialekt, který je naprosto rozdílný například od dialektu Romů z východního
Slovenska. Dorozumí se jím na celém světě. Potvrzuje to i Vincent Holub,
spolupracovník občanského sdružení Romea. Ve smutném příběhu Iona sehrál
společně s Davidem Tišerem, studentem romistiky na Filozofi cké fakultě UK,
velkou roli. Vincent Holub vyrůstal v olašské komunitě, jeho otec pochází z rodu
Kalderašů. Ze stejné „kasty“ pocházeli také Romové z Rumunska, jejichž příběh
sledovali minutu po minutě novináři snad všech českých internetových
zpravodajských serverů již od samého počátku. Holub jim byl velkým pomocníkem
coby tlumočník, ale pomáhal také samotným rumunským olašským Romům s překladem
při komunikaci s českými lékaři. „Patřím k olašským Romům, mluvím olašsky, proto
ke mně měli větší důvěru než ke komukoliv jinému. Musím se ale přiznat, že jsem
z nich měl zpočátku smíšené pocity. Spojoval nás sice původ a jazyk, přesto ale
pro mě byli trochu cizí. Jednalo se totiž doslova o kočovné olašské Romy, s
takovými se u nás již nesetkáte. Mají i docela jiné zvyky, než které dodržují
olašští Romové u nás nebo na Slovensku, usuzuji tak alespoň vlastních
zkušeností,“ vzpomíná po dvou měsících Vincent Holub, jenž žije už pár let v
Praze.

Chovali se velmi ohleduplně

Pondělí sedmadvacátého července. S kolegyní a Vincentem Holubem se chystáme
do pražského kempu nedaleko Vinohradské nemocnice. Cestou potkáváme několik
rumunských Romek, oblečených v pestrobarevných šatech. Dlouhých. Kolegyně ji má
o několik „cenťáků“ kratší a není zdaleka tak barevná. „Aspoň že na sobě nemáš
kalhoty. To by se moc nehodilo, zvlášť když budeme hovořit s muži. Olašské Romky
si nás moc všímat nebudou, ty s námi nepromluví, budou s dětmi dál od svých
protějšků, bratrů, mužů vůbec,“ vysvětluje nám náš kolega, bez jehož znalosti o
fungování v této komunitě a jazyka, kterým hovoří, bychom ani my, ani naši čeští
kolegové, novináři, nepronikli do této komunity bez problémů. O olašských Romech
je známo, že se jedná o velmi uzavřenou skupinu. Jen málokterý olašský Rom by v
médiích hovořil o zvycích a tradicích své rodiny. Rumunští Romové se ale chovali
velmi ohleduplně a alespoň muži velmi ochotně odpovídali na dotazy novinářů.
Nevadilo jim, když jsme si je natáčeli a fotili si je při přípravě jídla či při
krmení batolat. Jen pár starších olašských Romek se vůči některým novinářům z
majoritních médií, kteří v kempu v té době nenechali své fotoaparáty v klidu,
ohradilo. Nikdo netušil, že v kempu budou onoho dne, kdy jsme tam natáčeli,
naposledy. Pobyt rumunských Romů na Pražačce byl totiž až do neděle 26. července
zaplacen z veřejné sbírky, kterou zorganizoval radní Prahy 3 Pavel Hurda spolu s
romským aktivistou Štefanem Ličartovským. V pondělí, kdy si cizinci měli
ubytování platit sami, z kempu odešli. „Pan Hurda dal ten hlavní podnět k tomu,
abychom sbírku pro rumunské Romy uspořádali. Jednalo se o ryze soukromou sbírku,
nebylo to nic veřejného. Zkrátka pár známých se složilo, aby těmto Romům, které
potkalo neštěstí, nějakým způsobem v takové krizové situaci pomohlo,“ řekl pro
Romano voďi Štefan Ličartovský. V odpoledních hodinách se olašští rumunští
Romové z pražského kempu Pražačka odstěhovali k Počernickému rybníku. Zde pobyli
tři dny, jejich čekání na nové zprávy o zdravotním stavu sedmnáctiletého Iona se
odehrává v Husinci u Prahy. Pozemek jim tam nabídl soukromý vlastník. Tři dny
poté starostka Husince žádá policii, aby pozemek vyklidila, chybí tu základní
hygienická výbava. Policie však zakročit odmítla s tím, že olašští rumunští
Romové neporušují žádné zákony. „Hlídkovat“ sem přišli i členové Dělnické
strany. Podle jejího předsedy se DS chtěla seznámit se situací v obci,
diskutovat s místními občany a rozdávat letáky.

Následník trůnu? Ano, či nikoliv?

Případ vzbudil hned na počátku velký zájem médií. Rumunští olašští Romové českým
novinářům sdělili, že olašský mladík má být údajně jeden z následníku rumunských
olašských Romů. Zejména jeho otec Robinson Dimofte prý patří k místním
autoritám. Taková hierarchie u olašských Romů skutečně existuje, a to i u
českých. Král má mezi nimi dodnes tradičně velkou moc – trestá přestupky,
uděluje pokuty, řeší konflikty mezi jednotlivými rody, za těžká provinění může
stanovit i ten nejvyšší trest, který představuje vyloučení z komunity. „Králem
se v olašské komunitě může stát člověk, který pochází z dobrého, bohatého a
uchovaného rodu. Je volen takzvaným parlamentem olašských Romů. Jde o
několikačlennou skupinu starších olašských Romů, kteří řeší nejrůznější problémy
uvnitř olašské komunity. Vše se posléze dostává před olašský soud zvaný krisi,
do něhož zasedají členové olašského parlamentu. Řeší například únos ženy,
cizoložství, znásilnění, krádeže. Za rozsudek je král finančně odměněn, většina
trestů totiž spočívá ve finanční pokutě, kterou viník musí zaplatit nikoliv
poškozenému, ale předsedajícímu olašského soudu – králi. Její výše se samozřejmě
odvíjí od toho, jak moc velký zločin ten či onen spáchal,“ popisuje nám
pravomoci krále a soudu olašských Romů Vincent Holub.

Tvrzení rodiny, že by Ion Miclescu byl následníkem podobného „trůnu“ olašských
Romů v Rumunsku však ale později vyvrací Pavel Vondráček, šéfredaktor Maximu,
nejčtenějšího časopisu pro muže v Česku. Ten v celé záležitosti hraje také
důležitou roli. Čtvrtého srpna, den poté, co mladík ve vinohradské nemocnici na
následky utonutí zemřel, zveřejnil na stránkách Maximu tiskové prohlášení o
přispění částky 1000 eur na důstojný převoz ostatků mladého člověka. „Nepřísluší
nám zjišťovat majetkové poměry rodiny cikánského prince. Chceme prostě pomoci a
napovědět ,árijské‘ majoritní české společnosti to, že nejen smrt nás spojuje
bez ohledu na rasu. Věříme, že náš malý příspěvek částečně naruší klišé a
stereotypy, které vůči Romům máme,“ stálo na internetových stránkách luxusního
časopisu. Podle šéfredaktora Pavla Vondráčka média kauzu olašských Romů vůbec
nezvládla.

„Jak tomu bývá, všechna šla po velkých příbězích, ale nikdo z nich si nezjistil
například v Muzeu romské kultury, jaké je společenské členění u olašských Romů,
že se v případě Iona a Robinsona Dimoftea nejednalo o žádného prince ani krále.
Šlo totiž o tzv. prinčipala – hlavu rodiny, jednoho z pětičlenného soudu
olašských kalderašských Romů, který jakýmsi způsobem vládne Romům v Rumunsku.
Naprosto mylná informace o údajném princi se posléze šířila z jednoho média na
druhé,“ řekl exkluzivně pro časopis Romano voďi šéfredaktor Maximu Pavel
Vondráček.

Fámy vyvráceny

Pondělí třetího srpna. Po dvanácti dnech od doby, kdy se sedmnáctiletý
olašský mladík topil, umírá ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.
„Pacientův stav byl již od začátku velmi kritický. Lékaři dělali vše pro to, aby
tento stav zvrátili, to se bohužel nepodařilo. Pacient dnes v půl druhé
odpoledne zemřel,“ sdělila nám osobně tisková mluvčí FN Královské Vinohrady Jana
Jelínková, když jsme navštívili vinohradskou nemocnici. Záhy dodává, že
nemocnice olašským Romům umožnila, aby se se zesnulým chlapcem rozloučili a
mohli provést rozlučkový ceremoniál. V parku před vinohradskou nemocnicí truchlí
nad zemřelým chlapcem zhruba čtyřicet až padesát olašských Romů. Zpočátku vše
probíhá v klidnější atmosféře. Záhy je parkem slyšet vzlykání a naříkání nad
smrtí mladého člověka. Jeho matka, jež sedí v trávě v koutku se zbytkem
olašských Romek, se před očima příbuzných a desítky novinářů hroutí. V kontaktu
s rumunskými Romy byl v této těžké chvíli i David Tišer, student romistiky na FF
UK: „Jsou pochopitelně zarmoucení a nemluvní. Je tam strašně moc novinářů,
všichni je natáčejí. Nejraději by se proti dotěrnému natáčení některých
novinářů, kteří jim cpou kamery až před obličej, ohradili, ale nemohou, protože
nechtějí dělat problémy českým Romům,“ uvedl Tišer.

Pohřební služba stanovila cenu za převoz mladíka z České republiky do Rumunska
zhruba na devadesát tisíc korun, což podle slov olašských Romů z Rumunska
představovalo všechny peníze, které měli na cestě do Berlína s sebou. V této
chvíli se ozval primátor Prahy Pavel Bém, Romům chtěl poslat peníze z městské
pokladny. Jenže olašští Romové peníze na převoz ostatků sehnali. Magistrátu
podle našich informací oznámili, že finanční výpomoc přijmou, peníze prý
potřebují na benzin. Na ten jim však primátor přispět nehodlal. Částku 1000 euro
naopak přijali od časopisu Maxim, o roli jeho šéfredaktora jsem psal v
předchozích řádcích. „Dozvěděli jsme se, že tato částka Romům chybí. Nehledal
bych v tom žádnou falešnou solidaritu z naší strany. Zjistili jsme, že se
skutečně nejedná o Romy s nablýskanými mercedesy. Ano, oni měli auta typu BMW,
Mercedes -šlo ale o velmi stará auta, jejichž hodnota se pohybuje kolem třiceti
čtyřiceti tisíc korun. Já osobně jsem společně se dvěma kolegy olašské Romy
doprovázel na cestě do Rumunska. Chovali se velmi úctyhodně, mile, byli jsme pro
ně opravdovými hosty – to je něco, co moc naše společnost nedodržuje,“ doplňuje
šéfredaktor Maximu Pavel Vondráček.

Velmi zásadní informací, kterou média i veřejnost zajímala, byla, zda je mladík
pojištěn a kolik jeho léčba ve vinohradské nemocnici stála. V průběhu celého
případu psala většina novinářů, že mladík nebyl v Rumunsku pojištěn. Informace
médií se ale v tomto případě nezakládaly na pravdě. „Získali jsme informace o
tom, že mladík byl pojištěný ze zákona, jelikož nebyl ještě plnoletý,“ uvedla
pár dní po smrti Iona tisková mluvčí vinohradské nemocnice Jana Jelínková pro
časopis Romano voďi a server Romea.cz. Dodala, že běžný postup je takový, že
pojišťovna částku uhradí v celé výši.

Je zřejmé, že případ olašských rumunských Romů v Praze zaskočil i samotné zdejší
Romy, majoritu a média. Titulní stránky novin o tom vypovídaly. Ukázalo se, že
Romové nejsou jednolitá masa lidí. Ve složité situaci byla i vinohradská
nemocnice, které patří velký dík. Zvládla velký nápor médií, k pozůstalé rodině
se v průběhu chovala velmi vstřícně. Ostatně to tvrdili i sami olaští Romové.