Co je podstatou Vánoc, víme to ještě? Olga Fečová a její vzpomínky na nezištnou pohostinnost lidem v nouzi
Na internetu najdete spoustu článků o tom, jak naši předci slavili Vánoce, co ale víme o pravé podstatě Vánoc? Křesťanské oslavy narození Ježíše Krista navázaly na starořímské saturnálie, tedy oslavy slunovratu. Po nejkratších dnech a nejdelších nocích v roce se 21. prosince opět vrací světlo a s ním i naděje, že po dlouhé zimě opět přijde jaro, znovuzrození, že láska porazí smrt.
Dnes jsou vánoční svátky především rodinným svátkem. Scházíme se, abychom u jednoho stolu načerpali sílu do dalšího roku. My lidé nejsme samotářští tvorové a i ti nejsamostatnější z nás se čas od času potřebují ujistit, že na tento svět nejsou sami. V každé rodině bývaly štědrovečerní zvyky trochu jiné, ale ve většině se prostíralo a stále prostírá i talíř pro ty, kteří nás navždy opustili. I když už nejsou mezi námi, stále na ně vzpomínáme. Nelze jinak. Jsou naší součástí, díky nim jsme takoví, jací jsme.
Letos odešly dvě významné romské osobnosti, které významně formovaly nejen své nejbližší, ale celé romské společenství. Olga Fečová a Čeněk Růžička. Oba svým způsobem ukazovali, že se nesmí přestat bojovat za romství, za odkaz a památku předků. Dokázali v české společnosti uspět, vydobýt si je její respekt, ale zároveň se nikdy nevzdali své kultury. Věděli, že nelze zapřít své kořeny, protože bez nich jsou Romové jako národ odsouzeni k zániku.
A stejně jako stromy poté, co odumřou, stále poskytují ochranu těm rostoucím, i lidé mohou prostřednictvím díla, které po sobě zanechali, působit na život těch, kteří mají budoucnost ve svých rukou. Olga Fečová ve své knize Den byl pro mě krátkej, z níž díky nakladatelství Kher přinášíme kapitolku Hosté na zimu, zachytila nesobecké postoje svých příbuzných, jejich nezištnou pohostinnost lidem v nouzi. Pro ni byl tento zážitek z dětství podstatou romipen, příkladem, jak se má správný Rom/Romka chovat, a celý svůj život ho následovala.
Na Štědrý večer symbolicky prostřeme talíř pro mrtvé i nečekaného hosta a ve svém srdci budeme cítit milosrdenství a vděk. Obdarujeme své blízké. Štědří však můžeme být po celý rok. Nebýt lhostejní a věnovat lidem svou pozornost nás stojí „jen“ náš čas. A i když neočekáváme, že se nám naše velkorysost oplatí, budeme mít dobrý pocit. Největší dar, který můžeme dát, a zároveň i dostat, je vědomí, že máme s kým sdílet své radosti i strasti, že můžeme druhému pomoct a nejsme na tomto světě zbytečně.
Olga Fečová: Hosté na zimu
Zima byla ten rok překrásná. Napadlo hodně sněhu, museli jsme prohazovat cestičky k domkům a ke chlívkům. Domy byly pod sněhem, jen komíny z nich bylo vidět. V lesích se objevilo hodně vlků, stahovali se k lidem. Museli proti nim zasahovat myslivci i vojsko. Babičce jeden vlk vběhl dokonce až na půdu. Ani nevím, jak ho zaplašili. Do školy se už chodit nedalo a nemuseli jsme pro vodu do Laborce – nabrali jsme sníh do hrnců a kýblů a roztátý používali na vaření a mytí. To bylo radosti ze sněhu.
První sníh ale také znamenal, že jsme pravidelně očekávali hosty. Ne z rodiny, ale z nedalekých vesnic, Romy, kteří se k nám na zimu nastěhovali. Tehdy k sobě lidé ve vesnicích blízko měst přes zimní měsíce brávali rodiny z osad v lesích, které kvůli sněhu zůstávaly odříznuté od světa. Cesty se neprotahovaly a jejich obyvatelé by se nedostali do práce, do školy, k lékaři. Svoje domečky zazimovali, prkny zatloukli okna, aby dovnitř nemohli vlci. Vrátit se mohli až na jaře, když sníh sešel. Většinou přicházeli hned po Vánocích, aby na svátky jejich rodiny ještě byly spolu, ale některý rok zima udeřila dřív, i v listopadu, a tak jsme Vánoce slavili společně. K nám se přistěhovali Romové z Turcovců. V Myslině zase měli Romy ze Slovenské Volové. (Legrační bylo, když po zimě zase začaly do Volové jezdit autobusy a řidič upozorňoval cestující: „Volové, vystupujce!“)
Jak tito Romové přišli, už si každý vybral, která rodina ke komu půjde, podle počtu členů, aby se k nim vešli. Některé rodiny měly dvě, některé taky pět dětí. Většinou si tu stejnou rodinu k sobě vzali i napřesrok. Spalo se na zemi, na peci, jak se dalo. Práce byla, a tak si jídlo každý obstaral. Za to, že u nás bydleli, nám nic nedávali. Každá rodina kromě tety Modranky a Pucíkových někomu takhle poskytla ubytování. Mimo ošacení a přikrývek si nic dalšího s sebou nepřinesli.
Tenkrát mi spolubydlení s těmito rodinami připadalo hlavně zábavné, v domě bylo veselo. Nezažila jsem, že by mezi námi došlo k nedorozumění. Až s postupem času jsem pochopila, jak tehdy byli naši lidé obětaví, že se dokázali tři čtyři měsíce v roce dělit o svůj prostor a nevadilo jim přijít o soukromí.
Více a více skláním před příbuzenstvem svého otce hlavu. Jsem na ně hrdá.
Úryvek z knihy Olgy Fečové Den byl pro mě krátkej. Paměti hrdé Romky (Paseka, Kher 2022)
