Claudie Laburdová: Romské ženy mi ukázaly, jak se dívat na život jinýma očima a být hrdá na to, kým jsem

„Kdybych si měla znovu vybrat, věnovala bych se jednoznačně divadlu,“ prozrazuje Claudie Laburdová, která k herectví tíhla už od dětství, kdy měla možnost vyzkoušet si menší herecké role nebo také moderování v České televizi. U divadla nakonec nezakotvila, dnes působí jako koordinátorka ženské romské skupiny Manushe.

„V ženské skupině jsem začínala coby devatenáctiletá řadová členka. Vzpomínám si, že mi vždycky přišlo fascinující, jak Manushe dokážou spojit ženy několika generací, mladé dívky s těmi středního až seniorského věku. Tehdy jsem odjížděla z letní školy nadšená, ženy mi ukázaly, jak lze na život pohlížet úplně jinýma očima a být hrdá na to, kým jsem,“ vzpomíná na začátky.

„Abych se přiznala, nikdy by mě nenapadlo, že tak velkou skupinu žen, ale i několika mužů, budu jednou koordinovat,“ svěří se Claudie. Přestože vystudovala střední školu zaměřenou na bankovnictví a ekonomii, měla víc než k práci v bance blíž k sociálním tématům. „Už v patnácti letech, když jsem si dopisovala s mojí nejlepší kamarádkou, jsme v těch dopisech probíraly témata, jako byly třeba děti s hendikepem nebo menšiny žijící u nás. A vzpomínám si, že jsme už tehdy debatovaly, jak je inkluze tělesně hendikepovaných lidí v Česku na nízké úrovni,“ říká.

Krátce po ukončení střední školy působila jako asistentka pedagoga na základní škole, kterou navštěvovali žáci s poruchou chování a dyslexií. A přestože, jak sama říká, to byla jedna z nejkrásnějších profesí, které si mohla v životě vyzkoušet, na pozici asistentky vydržela dva roky.

Poté odešla do neziskového sektoru, kde už tehdy pracoval i její starší bratr, muzikant Vojta Lavička. V Člověku v tísni se osm let věnovala projektům na podporu interkulturního vzdělávání pro pedagogy středních a vysokých škol. Kvůli své práci si musela dodělat i lektorský kurz, který se jí vyplatil i během lektorování žen, rodičů nebo nově i romských lídryň z projektu Bidaripen, který stejně jako Manushe běží pod organizací Slovo 21.

„Na mé práci mě těší, že se mohu setkávat se ženami, kterým se během jejich působení v ženské skupině zvýšilo sebevědomí, ostatně na toto téma se realizoval nejeden projekt, ale musím říct, že ne každá romská žena byla zpočátku nesebevědomá. Na Romky se musíte dívat otevřenýma očima a nesrovnávat, protože vedle žen, které mají nízké sebevědomí a pocházejí ze sociálně vyloučené rodiny, jsou tu ženy, které jsou vzdělané a sebevědomí mohou rozdávat plnými hrstmi,“ prozrazuje Claudie.

Z počátku měla obavy, zda dokáže, aby se jí dařilo stejně dobře jako jejím předchůdkyním, které Manushe před dvaceti lety založily. „Ženy mi často věří víc, než já sama sobě. Třeba Martina Horváthová, která přede mnou vedla Manushe několik let a několikrát mi dala příležitost ukázat, co ve mně je. A i teď mi věří, že po jejím odchodu úspěšně romskou ženskou skupinu povedu,“ říká Claudie. O tom, že se jí daří, svědčí i poslední úspěšná fotokampaň Neviditelná síla. Členky romské ženské skupiny Manushe svou „neviditelnou sílu“ přenesly do dvanácti fotografií, na kterých některé z nich i samy pózovaly. Výstava se již představila v devíti českých městech.

„Mám štěstí na skvělé lidi kolem sebe, na které se mohu spolehnout, ale pak jsou situace, kdy se musím spolehnout jen sama na sebe a bolest nebo trápení si takzvaně odžít,“ vysvětluje a na okamžik zvážní.

První velká rána, která ji potkala, byla smrt otce. Druhá zabolela ještě o něco víc, protože se týkala jejího prvorozeného syna. „Ve svých osmadvaceti letech jsem byla poprvé těhotná, těšila jsem se celých devět měsíců na vytoužené dítě. Těhotenství probíhalo pohodově, já byla šťastná, a to i přesto, že moje nevolnosti nebyly malé,“ rozpovídá se o citlivém tématu dnes jednačtyřicetiletá maminka dvou dětí.

„Prošla jsem si odběrem plodové vody, který s sebou nese nemalá rizika, ale protože test z krve nedopadl nejlépe, bylo třeba udělat i další vyšetření,“ prozrazuje detaily a dodává, že výsledky nakonec dopadly dobře, ale jak záhy zjistila, testy plodové vody byly genetické, nikoliv na vývojové vady. „Adam se narodil v červnu a zjistilo se, že trpí syndromem kaudální regrese, což znamená, že nemá dovyvinutou míchu a to zapříčiňuje, že nemá dostatečně vyvinuté lýtkové svaly a nehýbe kotníky a prsty na nohou,“ svěří se Claudie se synovou diagnózou. „Ale to je dnešní situace, prvotní prognóza byla, že můj syn bude upoutaný na invalidní vozík,“ popisuje první okamžiky těsně po porodu. Mladá maminka se s těžkým osudem celé rodiny nechtěla smířit, věděla, že sílu bojovat v sobě musí nalézt, i když ji překonání prvního šoku stálo hodně úsilí.

„Samozřejmě, že je spousta takových dětí, ale když člověk čeká, že se mu narodí zdravé dítě, a ono to tak není, doslova ho to zničí. Prvních čtrnáct dní jsem nebyla schopná fungovat. Převezli nás do Motola, kde se zjišťovala konkrétní diagnóza,“ pokračuje ve vyprávění maminka dnes už dvanáctiletého Adama.

„Uvědomovala jsem si, že něco není v pořádku, že synův zdravotní stav je vážný a pro mě tak nepřekonatelný, že jsem měla pocit, že přede mnou stojí tak vysoká zeď, že nejsem schopna ji nikdy zdolat. Ale přesto všechno jsem se po čtrnácti dnech posbírala a musela jsem přijmout, co mi život na bedra naložil,“ říká otevřeně a prozrazuje, že i její manžel se musel s náhlou situací složitě vyrovnávat. A bylo právě na Claudii, aby manžela v těžké chvíli podpořila. Obrovskou pomocí byla pro čerstvé rodiče i Claudiina maminka, která se v životě také musela vyrovnat se spoustou těžkých situací.

„Když viděla, že jsme z toho oba špatní, vzala si nás na stranu, dala nám děťátko do ruky a řekla nám, ať mu oba dáme pusu a povíme mu, že je to naše miminko. Tehdy řekla důležitou věc a to, že si ho vychováme po svém, a pokud bude nebo nebude chodit, je teď jedno, protože podstatné je, aby měl rodiče, kteří mu dodají sílu a budou ho milovat. A to nám tehdy pomohlo,“ prozrazuje zjitřené chvíle. Hned po té začali hledat informace, co se dá s Adámkovou nemocí dělat. Jako rodič potřebovala slyšet, že je nějaká naděje na zlepšení, a to se povedlo i díky rehabilitační sestře, která mladou maminku informovala o Vojtově metodě. Tu pak s Adámkem museli cvičit pětkrát denně.

Pro Claudii bylo podstatné najít kliniku, kam by mohli docházet každý den i za cenu, že si budou rehabilitace platit z vlastní kapsy. „Pro rodiče v podobné situaci je zásadní, aby měli naději i na byť malé zlepšení. Takže když mi na klinice řekli, že si nejsou jistí, zda mi syna postaví na nohy, ale že mi můžou slíbit, že horní polovina těla bude zpevněná, silná a bude vypadat krásně, bylo to pro mě jako světlo na konci tunelu,“ popisuje silné rodičovské okamžiky a dodává, že se do cvičení pustila s vervou a všechny její životní plány se scvrkly jen na to, kdy bude děťátko spát, jíst a cvičit.

A když se Adámek v roce postavil v postýlce, věděla, že z poloviny mají vyhráno. Nakonec začal chodit ve třech letech a dnes je to kluk, který leze po umělé stěně, běhá, lyžuje, vyzkoušel si brusle a především je pozitivní. A podle slov maminky nepociťuje na sobě žádný hendikep, přestože jeho chůze není úplně stejná jako ta zdravých dětí.

„Druhé těhotenství přišlo neplánovaně a já se bála, aby všechno bylo v pořádku, takže jsem si řekla o velký ultrazvuk a další vyšetření, na kterém byla dobře vidět poloha miminka, stopa nožiček, páteř a další nezbytné věci. A až teprve tehdy jsem si uvědomila, že přesně tyhle věci u Adama nebyly v pořádku, ale lékařka jim nepřikládala žádnou pozornost,“ prozrazuje střípky z minulosti. Je si ale jistá, že pokud by se tehdy během těhotenství dozvěděla, že Adámek se nevyvíjí jako zdravé dítě, stejně by přemýšlela tak, že si dítě nechá. Jen by jí zbývalo víc času se na situaci připravit.

A připravit se musela i na nástup do základní školy. Synův hendikep byl vedení spádové školy natolik trnem v oku, že se nakonec rozhodla zapsat syna na školu vzdálenější, kde ho ale vzali a berou takového, jaký je.

„Syn se učí velmi dobře a dcera nám také dělá velkou radost. Trošku mi připomínají mě a mé dva sourozence Vojtu a Josefa, taky na sebe nedáme dopustit,“ říká Claudie. Vtipné situace u nich doma vznikají v okamžiku, kdy se celá rodina sejde u jednoho stolu. „Maminka je z Maďarska a otec ze Slovenska, takže u nás se vždy mluvilo maďarsko-slovensky, ale my jako děti, které neovládají ani jednu z těch řečí, přitom odpovídáme česky,“ směje se.

Bratr Vojta podědil lásku k hudbě po otci a dědovi, kteří krásně hráli na housle. I Claudie jako malá vedle divadelního kroužku chodila do ZUŠky, když se však přišlo na to, že na rozdíl od bratra neumí noty, vzdala to. „Styděla jsem se a radši už tam nikdy nevkročila, a to i přesto, že naše profesorka tvrdila, že mám velký talent na to, abych se stala dobrou houslistkou. Dnes se tomu směju,“ říká Claudie.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.