Christoph Leucht z divadla utlačovaných: Lidi lze nejlépe ovládat skrze strach
Divadlo utlačovaných je v České republice poměrně nová, ale čím dál populárnější
forma kreativní práce s různými komunitami. Je využitelné při zpracování
genderového, menšinového, ale i například politického tématu. Berlínský lektor
této divadelní metody Christoph Leucht v rozhovoru pro Romea.cz, který jsme
vedli po jeho zážitcích s českým festivalem divadla utlačovaných DIVUFEST,
popisuje zkušenosti se současným rozvojem této metody či s jejím praktickým
dopadem v každodenním životě. Zároveň se věnuje aktuální situaci v Německu a
politické manipulaci lidí.
Co pro vás znamená divadlo utlačovaných?
Pro mě je nejdůležitější být kreativní. Něco tvořit a je jedno, jestli to je
divadlo, hudba, tanec nebo cokoli jiného. Myslím, že každý by měl mít šanci se
nějak umělecky projevovat. Vytváření čehokoli z nás dělá svobodné lidi, díky
tomu nejsme jen stroje, které poslouchají příkazy, ale jsme sami tvůrci.
Jak jste se k téhle specifické divadelní metodě dostal?
K divadlu fórum neboli divadlu utlačovaných jsem se dostal skrze takzvané
pouliční divadlo, kterému jsem se dříve věnoval společně s různými menšími
cirkusovými představeními pro školy. V roce 1993 jsme s mojí bývalou ženou
dostali nabídku na vystoupení na festivalu v Polsku. Proto jsme dali dohromady
skupinu lidí, kteří nacvičili představení, respektive jakýsi battle – 2 skupiny,
které sobě navzájem předváděly, co dokážou. Já jsem si hrál na iluzionistu,
který se dostává z řetězů. A právě s tímto představením jsme dva měsíce
cestovali po Polsku ve vozech tažených koňmi, což bylo součástí celé
performance. To tedy bylo moje první setkání s divadlem pro dospělé.
Kdo byli první „utlačovaní“, se kterými jsi pracoval?
Začal jsem se angažovat mezi mladými migranty v uprchlických táborech v Německu.
V té samé době jsem se seznámil s jedním lektorem divadla utlačovaných Fritzem
Letschem, kterému jsem nabídl, aby jel se mnou do jednoho z těch táborů a
vyzkoušel tuhle divadelní metodu při práci s migranty. Bohužel, jakmile jsme tam
přijeli, tak Fritz Letsch onemocněl a bylo mu špatně celé 3 týdny, které jsme na
místě mohli strávit. Tak jsem musel to lektorování vzít na sebe. Vždycky mi
poradil, jak mám co dělat, a já jsem to pak předával (ne)hercům v táboře. O něco
málo později jsem se spojil s jednou romskou neziskovou organizací a dali jsme
dohromady hereckou skupinu, se kterou jsme pak vystupovali po celém Německu. A
nakonec jsem se na popud mojí partnerky Barbary Santos (současně asi
nejrespektovanější lektorka divadla utlačovaných, bývalá žákyně zakladatele této
divadelní formy Augusta Boala – pozn. red.) odstěhoval do kolébky divadla
utlačovaných do Brazílie, kde jsem zůstal 5 let.
Myslíte si, že vrchol zájmu o divadlo utlačovaných byl již před pár lety nebo
teprve nastane?
Přijde mi, že někde již vývoj divadla utlačovaných vrcholu dosáhl, ale teď se
zase rozvíjí v nových zemích. U nás v Německu byla první velká vlna v 90. letech
a teď se zase vrací. V roce 2010 jsme založili divadelní skupinu Kuringa a je o
ní stále větší zájem. Minulý měsíc k nám přijela na kurz skupina z Ukrajiny,
kterou vedl lektor z Čečenska. Netušil jsem, že i tam se hraje divadlo
utlačovaných! Jednou jsem dokonce potkal lektorku divadla fórum z Egypta. Nebo v
Jižní Americe dochází k boomu; v Argentině pravidelně pořádají festival divadla
utlačovaných pro ženy, kam přijíždí okolo stovky žen z celého světa účastnit se
workshopů a seminářů. Počty herců v jednotlivých skupinách také stoupají.
Nakonec, když se tak nad tím zamyslím, musím říci, že je asi divadlo
utlačovaných na vzestupu.
Věříte tomu, že ti utlačovaní, podle jejichž příběhů jsou konkrétní hry napsány,
nebo diváci, kteří mají podobnou zkušenost jako hlavní protagonista, se opravdu
nakonec zachovají jinak, když znovu dojde na stejnou situaci v reálném životě?
Je poměrně složité zhodnotit skutečný vliv této metody. Samozřejmě dochází k
jistým tzv. soft outcomes (měkké výsledky – pozn. redakce). Věříme, že čímkoli
projdeme, cokoli zažijeme, na nás má nějaký vliv, tudíž i divadelní představení,
které uvidíme.
A ty konkrétní výsledky?
Jako příklad můžu uvést jednu historku, která se nám stala asi před dvěma lety
při týdenním soustředění herecké skupiny Madalena. Během jednoho večera se
několik účastnic rozhodlo jít ven do baru. Tamní ochranka je nejen odmítla
pustit dovnitř, ale ještě k tomu jednu z těch žen napadla. Ženy sice zavolaly
policii, ale majitelé klubu svalili vinu na ty ženy a nic se nevyřešilo. Druhý
den jsme pokračovali v přípravách představení, ve kterém byla scéna, kdy se
utlačovatel vysmívá hlavní hrdince. Výsměch je totiž jeden z nejčastějších
způsobů útlaku. Během dne jsme o tom, co se stalo předchozí večer, samozřejmě
mluvili a byli jsme hrozně naštvaní. Nakonec jsme se rozhodli, že tam společně
zajdeme a zazpíváme jednu naši „bojovou“píseň. Stoupli jsme si venku před
vchodem, utvořili kruh a zpívali. V tu chvíli za námi přišla ochranka, která se
nás snažila vyhodit s odůvodněním, že blokujeme vstup. Nebyla to pravda,
prostoru tam bylo dost, ale jim vadilo, že nevědí, co se děje. Jeden muž z
ochranky, který byl také svědkem předchozího konfliktu, za námi přišel a začal
se nám vysmívat. Díky tomu jsme se najednou ocitli v naší hře. Jedna z
intervencí, kterou jsme zkoušeli, byla metoda vrácení výsměchu utlačovateli.
Rozhodli jsme se to aplikovat i v této reálné situaci. Muže z ochranky jsme
naprosto vyvedli z rovnováhy, což bylo prvním krokem ke změně našeho postavení v
té situaci.
Může to takto fungovat i u neorganizované skupiny?
Umím si představit, že podobně to může být i s romskými ženami, které se byly
podívat v Praze na DIVUFESTu na dvou představeních s romskou tématikou. Možná ne
hned, ale časem si to v nějaké situaci vybaví. V Brazílii se dokonce rozhodli
věnovat malinký kousek státního rozpočtu přímo na divadlo utlačovaných, protože
zjistili, že se jedná o efektivní metodu, jejímž cílem není nutně dát konkrétní
odpovědi, ale nabídnout různé možnosti, takže nevyvolává střety, ale rozvíjí
dialog.
Vaše aktuální divadelní hra se jmenuje Integration 2015. Ta představuje Německo
jako zemi, která není k imigrantům přátelská a násilně je nutí k zařazení.
Myslíte si, že to tak opravdu je? Zdá se mi, že v porovnání s mnoha dalšími
státy by Německo mohlo jít příkladem ve vztahu k nově příchozím.
Pokud bych hru připravoval se syrskými uprchlíky, tak by byla asi jiná. A je
pravda, že celkový diskurz Německa není nejhorší při porovnání s jinými zeměmi.
Na druhou stranu například v okolí téměř všech hal, kde dočasně přespávají
uprchlíci, dochází každodenně(!) k útokům neonacistů. Ne, že by všichni házeli
zápalné lahve, ale přijdou, pokřikují nenávistná hesla a jasně ukazují, že
imigranti nejsou vítáni. Pro mě je zarážející, že to je každodenní realita a
umím si představit, jaké to musí být hrozné pro ty rodiny migrantů…
Ale to se jedná jen o malou skupinu lidí, není to obecný diskurz, ne?
Mnohem větší otázkou než vlastní přijímání uprchlíků je jejich následná
integrace. Dlouhodobě se diskutuje, jestli je správný termín inkluze nebo termín
integrace. Ve skutečnosti ale o to vůbec nejde, to jsou jen slova. Mělo by se
řešit, jak by se v Německu mohl každý cítit stejně hodnotně. Němci si myslí, že
Německo je jen jejich, z čehož vyplývá, že kdokoli nový přijde, nemá taková
práva jako „původní“ Němec. Když přijde někdo nový, může se nám líbit, můžeme si
říkat, že je zajímavě exotický. Vtipné je, že například pro Brazilce jsou
Evropané exotičtí, dalo by se říci, že až pohádkoví nebo středověcí. Nikdo tam
nemůže pochopit, že tady ještě máme království! Ale to pro nás exotika není, pro
nás je exotika něco barevného. Záleží tedy pouze na úhlu pohledu. Většinou není
těžké se do Německa dostat, ale obecný názor je, že když už tam žiješ a nejsi
opravdový Němec, je to tvoje mínus, a tudíž máš méně pravomocí. My se v naší hře
ptáme na to, proč to tak je a co s tím můžeme dělat. V Německu jsi vítaný, ale
musíš akceptovat vše, co ti řekneme a kam tě umístíme. Samozřejmě to na první
pohled dává smysl, že příchozí je jen host, ale na druhou stranu nemusí mít
menší hodnotu, nemusí být v druhé řadě.
V popisu vaší hry pokládáte otázku „Co nechceme sdílet s nově příchozími?“. Co
to tedy je, co nechceme sdílet?
Za prvé nechceme sdílet konkrétní věci. Lidé si například myslí, že můžou přijít
o pracovní místa kvůli nově příchozím, ale všichni ekonomové se shodnou, že ve
skutečnosti migranti navyšují průměrnou mzdu a jsou i z dalších důvodů
pozitivním přínosem pro růst ekonomiky. Obecně ale nejde o konkrétní věci, které
nechceme sdílet, ale o strach z přílišného uvolnění myšlení společnosti. Je
jednodušší mít společnost, která přemýšlí pouze v několika kategoriích, protože
s takovou společností se mnohem lépe manipuluje. Takové lidi můžeme ovládat
například při volbách. Pro politiky je nutností vytvářet potřeby lidí, které pak
mohou naplňovat, a díky tomu být voleni. Nemyslím si, že by většina politiků
měla s uprchlíky problém, ale je to pro ně nejjednodušší cesta, jak získat vliv.
Strach je skvělý nástroj, skrze který se dají lidé ovládat.
