České neonacistky bubnují do útoku

Střílení ze vzduchovky, malování obrázků, nafukovací balonky a soutěže o ceny
pro malé i větší děti. Řeklo by se: typická oslava Mezinárodního dne dětí. Jen
ti holohlaví tatínkové jsou trochu zvláštní. Ano, den dětí slaví i čeští
neonacisté. I to je důkaz, že v jejich řadách přibývá žen – a matek.

Fotografie z neonacistického dětského dne si můžete prohlédnout jak na
internetových stránkách nejtvrdší české neonacistické skupiny Národní odpor, tak
na webu jejich fanynek ze skupiny Resistance Women Unity (Spojený ženský odpor),
předního sdružení českých neonacistek. Dávno minuly časy, kdy ultrapravice byla
doménou mužů. Dnes jsou v Česku aktivní dvě ženské neonacistické organizace –
RWU a Women Side (Ženská strana), které mají desítky příznivkyň. A přibývá jich.

Ženy lze vidět čím dál častěji v čele demonstrací s prapory nebo
transparenty. Na skoro tisícihlavém pražském shromáždění 1. května měla jedna z
neonacistek proslov. Možná nejradikálnější ze všech. „Kamarádi a kamarádky, jsme
symbolem počátku nové doby. Jsme nadějí Evropy a naše odvaha a odhodlání nahání
okupantům husí kůži. Náš odpor proti ničení Evropy, totalitě a útlaku sílí.
Svobodný odpor!“ volala korpulentní černovláska do mikrofonu. Sklidila nadšený
potlesk.

Árijské vanilkové rohlíčky

„První snahy o vytvoření ženské krajně pravicové organizace se u nás objevily
už v roce 1995, kdy vznikla skupina s názvem Árijské sestry. Založila ji
národněsocialistická aktivistka Petra Korcová. Vydávaly dokonce vlastní ilegální
časopis Freya, ale brzo se její parta rozpadla,“ říká politoložka Jana Smiggels
Kavková. Až o deset let později vznikla podobná organizace s poněkud obskurním
názvem Nový svaz žen. Ani ta se nedočkala dlouhého trvání. Měla málo členek a ty
se mezi sebou ještě brzy rozhádaly. Ostatně vzájemné spory provázely i vznik
současných dvou skupin. Organizace Women Side se totiž počátkem loňského roku
odtrhla od svých soukmenovkyň z čerstvě vzniklé Resistance Women Unity, jejímž
vzorem je celosvětová neonacistická organizace Women for Aryan Unity (Ženy pro
árijskou jednotu).

A jaké jsou cíle českých neonacistek? Podle prohlášení na svých webových
stránkách chtějí hlavně „podporovat své bílé muže v jejich boji za svobodu
vlastní rasy a plodit a vychovávat své děti a cíleně tak zajistit dlouhodobé
přežití bílých rodin“.

Jejich praktická činnost se soustředí hlavně na vytváření propagačních
materiálů na internet, podporu vězněných neonacistů, které nazývají Prisoners of
War (Vězni války) a pořádání sbírek pro děti z chudých „árijských“ rodin a
svobodné bílé matky.

„Odsouzeným neonacistům posílají do vězení časopisy a píší jim dopisy. Na
jejich ženských stránkách existuje pravidelně doplňovaný seznam takových vězňů
války. Jen pro představu: je na něm třeba Juraj Lukáš, který byl odsouzen za to,
že zmlátil a upálil bezbranného Roma,“ říká Ondřej Cakl, který českou
ultrapravicovou scénu dlouhodobě monitoruje.

Internetové stránky obou neonacistických organizací působí poněkud
rozporuplně. Na jednu stranu jsou plné nenávisti k Židům, přistěhovalcům či
Romům, oslavují různé představitele světového neonacismu či nacismu, jako je
Gudrun Burwitz, dcera Heinricha Himmlera. Ale jsou na nich i recepty na cukroví,
rady, jak vychovávat děti, básničky a tipy na to, jak připravit oslavu svátků a
dětských narozenin. „Zajímavé je, že ve svých projevech a článcích jsou ženy
často mnohem víc nenávistné, radikálnější a vyzývají víc k násilí než jejich
mužští kolegové,“ upozorňuje Cakl.

Neonacistky samy sebe prezentují jako hrdé, odvážné a vědomé si svého
„dobrého původu“, odhodlané stát po boku bílých bojovníků a obětovat se pro
rodinu. Muži v hnutí je prý respektují a chovají k nim úctu.

„Ta jejich propaganda o hrdých bílých ženách je vážně rozkošná. Skutečnost je
totiž často diametrálně odlišná od toho, co o sobě hlásají,“ upozorňuje Jana
Smiggels Kavková.

Trestem byla smrt

Jak až odlišná může být realita od ženské neonacistické propagandy, ukazuje
tragický příběh ostravské dívky Petry Baloghové. Vždycky byla spíš zakřiknutý
typ. Od dětství zpívala ve sboru, a protože měla na základní škole docela slušný
prospěch, šla studovat střední zdravotnickou školu. Ve třetím ročníku se
seznámila s dívkou jménem Veronika, která ji přivedla do aktivní skupiny
ostravských neonacistů. Ti se hlásili k ilegálním organizacím Národní odpor nebo
Národní korporativismus.

„Petra se pak strašně změnila. Začala mít problémy ve škole, přestala se
učit, špatně se při praxi v nemocnici chovala k romským pacientům a jednou
dokonce do třídy přišla s hákovými kříži namalovanými na prstech,“ vzpomíná na
dceru její matka Irena Baloghová. Brzy se Petra seznámila s jedním z vůdců
místních ultrapravičáků, čtyřiadvacetiletým Marianem Manou, který se živil jako
stavební dělník. A nastěhovala se k němu do bytu. Brzy začala být velmi aktivní
mezi neonacisty, chodila na jejich srazy a demonstrace. Někdy nosila i vlajky a
transparenty. Asi po roce se jejich vztah rozpadl. Petra prý začala být
„temperamentní“ a „nevyrovnaná“ a Mana ji údajně ukázňoval bitím. Nakonec ji
vyhodil z bytu. Aby se mu pomstila, ukradla jeho matce kreditní kartu, a protože
znala PIN, vybrala z ní šedesát tisíc a utekla. Mana se po ní začal shánět a
několikrát ji i na ulici zfackoval, aby mu peníze vrátila. Na chvíli utekla na
Slovensko, ale pak se vrátila do Ostravy. Tady přespávala u dalšího z party
neonacistů, Rostislava Ječmene. Večer 15. června loňského roku ji Ječmen vylákal
do lesa na okraji Ostravy. Tady už na ni čekal Mana se svým pobočníkem,
pětadvacetiletým Karlem Ochvatem. Podle obžaloby ji brutálně zmlátili a pak
minimálně dvěma ranami nožem do břicha zabili. Tělo zahrabali do díry po
vyvráceném stromu, kde ji 5. srpna našel houbař. Obžalovaní se hájí, že dívku
zabil Ječmen, on tvrdí opak. Pravdu zřejmě ukáže až rozsudek, který má být
vynesen 25. června. Pokud budou oba odsouzeni, je pravděpodobné, že se i oni
stanou takzvanými „vězni války“ a bývalé kolegyně zavražděné dívky jim budou
posílat za mříže balíčky.

„Říkal jsem jí, co blbne, že se tahá se skinheadama. Vždyť její dědeček byl
maďarský Rom. Nevěřila mi a chodila s nimi na ty jejich srazy,“ žehral u soudu
Petřin otec.
Že to neonacistky se svými partnery nemají lehké, dokazují i studie ze
sousedního Německa. „Domácí násilí je tam nejrozšířenější mezi přívrženci krajní
pravice. Ta agresivita v neonacistech je, a když si ji nevybijí na ulici, vybijí
si ji doma,“ říká Ondřej Cakl.

Outsiderky?

Kdo vlastně jsou české neonacistky? Příliš se od zavražděné Petry Baloghové
neliší. Je jim většinou šestnáct až pětadvacet let a pochází spíš z chudších
rodin. Jsou frustrované, zakřiknuté a nedokáží se ve společnosti příliš
uplatnit. Láká je být součástí démonizované skupiny, ze které mají ostatní
strach. Někdy jsou však i samy agresivní, nenávistné a impulzivní – drsňácké
typy. Také občas vyvolávají konflikty a rvačky. Podle informací organizace
Antifa (Antifašistická akce) dokonce jedna z nich vyprovokovala žhářský útok na
romský dům. „Někdy jsou nebezpečné, aniž by za to vlastně samy mohly. Kde jsou
ženy, chtějí se před nimi předvádět tupí samci,“ říká Michal Vaněk z Antify.

„Spoustu z nich také prostě jen lákají drsní chlapi, kteří se v této komunitě
vyskytují. A případnou ideologii nasávají až postupně,“ podotýká Jana Smiggels
Kavková.
Dvacetiletou Martinu mezi ostravské neonacisty přivedl kluk, se kterým chvíli
chodila. „Ony tu ideologii moc neřeší. Spojuje je nenávist vůči Cikánům a Židům
a pocit jakési pospolitosti. Většina z těch holek a ostatně i kluků jsou takoví
celoživotní outsidři, kterým příslušnost k ultrapravici dodává sebevědomí.
Většina časem dostane rozum a z té party zmizí. Některé v ní zůstanou. Ty mají
nějaký hodně velký problém. Často během pár let ty kluky vystřídají v posteli
všechny,“ vzpomíná na své působení mezi severomoravskými extremisty Martina.
Petra Baloghová byla podle ní nevyrovnaná holka, které vůbec nevěděla, co od
života chce. „Proto se k nim přidala. Chtěla zažít nějaké vzrušení a najít
nějaký smysl života. Strašný je, že ty neonacistky z celé party za jejími vrahy
stojí a myslí si, že si to zasloužila, když Manu okradla,“ říká.

Aktivní neonacistky i přes prvotní vstřícnost s INSTINKTEM nechtěly mluvit.
Jednak prý nevěří médiím a jednak se bojí toho, že se jejich odpovědi nebudou
spolubojovníkům líbit. Trest za chyby bývá velmi tvrdý, což zažili třeba dva
opilí ultrapravicoví demonstranti, kteří před půl rokem vyprávěli nesmysly do
televizních kamer. Jejich soukmenovci je pak zmlátili a celou akci natočili na
video, které umístili na internet. Mezi neonacisty zřejmě nemá odpuštění za
případné selhání místo.

Malí bílí bojovníčci

„Je zajímavé, že se ženy v neonacistickém hnutí poslední dobou víc projevují
a aktivizují. Vůdcové české ultrapravice toho využívají k tomu, aby ukázali
jakousi svou lepší tvář. Osobně však příliš nevěřím tomu, že bude žen přibývat.
Spíš bych řekl, že se zase pohádají, své organizace rozpustí a pak časem vznikne
něco nového. Na nějaký trend zvyšování počtu neonacistek bych to neviděl,“ myslí
si Ondřej Cakl.

Politoložka Smiggels Kavková ale varuje před tím, že matky svou ideologii
vnucují svým dětem: „Ty neonacistické dětské dny a výchova malých chlapců pro
jejich roli budoucích bílých bojovníků je strašná. Můžou jim v hlavách nadělat
neuvěřitelný zmatek. A hned od dětství z nich udělat násilníky a vyvrhele.“