Cenu 1. června obdržel v Plzni Josef Serinek in memoriam, ocenění převzal vnuk Zdeněk Serinek
Příslušník protinacistického odboje, plzeňský rodák Josef Serinek, obdržel v Plzni in memoriam prestižní městskou Cenu 1. června. Uděluje se za významný přínos k objasnění a prosazení principů demokracie, svobody a spravedlnosti. Serinek byl za druhé světové války vězněn v koncentračním táboře Lety, odkud utekl a na Vysočině se pak stal partyzánským velitelem. Z rukou primátora města Martina Baxy (ODS) převzal dnes cenu laureátův vnuk Zdeněk Serinek.
“Životní příběh Josefa Serinka je ukázkou vlastenectví, statečnosti a vzdoru, ale i příběhem perzekuce, staletého pronásledování, sociálního vylučování, příběhem manipulace s dějinami, příběhem bílých míst naší historie,” uvedl Baxa.
Zdeněk Serinek: "Nevím, co by na to řekl děda, ale ze srdce vím, že určitě svoji činnost nedělal pro žádnou cenu. Chtěl aktivně bojovat než nečinně někde přežívat."
Do roku 1989 byly podle Baxy dějiny ideologicky dezinterpretovány, až po listopadu 1989 se lidé začali dozvídat více o různých podobách protinacistického odboje. Do učebnic a obecného povědomí se vrátily pojmy a jména jako Obrana národa, Rada tří, Heliodor Píka, Milada Horáková a další. Plzeň si začala svobodně připomínat osvobození americkou armádou, veřejnost se postupně seznamovala s historií genocidy Židů, ale tragický příběh českých Romů dál zůstával stranou zájmu, řekl Baxa. “Nezáleží na barvě pleti, národnosti, etnickém původu ani náboženském či politickém přesvědčení, důležitá je jen morálka, statečnost, odvaha a obyčejná lidská slušnost. Josef Serinek svými činy tato kritéria v pozitivním slova smyslu bohatě naplnil,” dodal.
„Nevím, co by na to řekl děda, ale ze srdce vím, že určitě svoji činnost nedělal pro žádnou cenu. Chtěl aktivně bojovat než nečinně někde přežívat. Díky lidem na Vysočině začal znovu věřit lidem, protože kvůli pobytu v táboře v Letech přestal lidem zcela důvěřovat. Zachránili ho. A také evangelická církev, která ho podporovala stejně jako místní obyvatelé. Proto tam zůstal, a začal rozvíjet svoji činnost. Jako vnuk děkuji městu Plzeň za udělení ceny pro mého dědu – Josefa Serinka,“ řekl bezprostředně po převzetí ocenění Zdeněk Serinek.
„Chci hlavně poděkovat panu Krumphanzlovi a panu Tesařovi, protože, co se týká vědění o mém dědovi, tak bohužel musím říct, že pro mě udělali více než moji rodiče. Jsem jim za to velice vděčný,“ dodal Zdeněk Serinek.
Zdeněk Serinek zároveň zavzpomínal na svého dědečka s tím, že vzpomínky na něho jsou jen velmi matné, protože zemřel, když mu bylo necelých sedm let.
„Když jsem byl hodně malý, jeli jsme na svatbu tety na Slovensko, kde mimo jiné hrála kapela i s dechovými nástroji. Někdo mi tenkrát poslal, abych si před ni šel stoupnout s citrónem. Jen na vysvětlenou, když před vámi někdo jí citron, začnete automaticky slinit, což je pro zpěváky a muzikanty hrající na dechové nástroje dost nepříjemné, nicméně je to vcelku oblíbený žertík. Když jsem se o tom po letech bavil se svým otcem, dozvěděl jsem se, že ten, kdo mě na svatbě navedl, byl právě můj děda," vyprávěl Zdeněk Serinek.
"Druhá vzpomínka se vztahuje k bydlišti dědy ve Svitavách. Děda rád bafal ze své dýmky. Jednou nechal fajfku položenou v pokoji, čímž mě a kamarádovi poskytl příležitost, abychom si poprvé v životě zkusili potáhnout. Trojici vzpomínek uzavírá událost nesmutnější – pohřeb dědy. Bylo mi šest a půl roku," řekl Serinek.
Cena 1. června připomíná veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953. Mezi její laureáty patří například Václav Havel, publicista Pavel Tigrid, novinářka Petra Procházková, signatářka Charty 77 Dana Němcová a další. V roce 2019 ji obdržel architekt, křesťanský politik, odbojář a politický vězeň Jaroslav Cuhra in memoriam.
Josef Serinek
Josef SerinekŽil v letech 1900 až 1974. Narodil se v Bolevci u Plzně 25. února. Jako šestnáctiletý byl v době první světové války odveden, vzápětí dezertoval a zapojil se do tzv. Zeleného kádru, tj. skupin vojenských zběhů v pošumavských lesích.
Ve třicátých letech přicházel po pašeráckých stezkách přes hranice do Saska, byl tam dopaden a vězněn. Po návratu žil a pracoval se ženou a dětmi na velkostatku v Bohách.
Přesto byl roku 1942 i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech. Odtud se mu podařilo uprchnout. Všech deset jeho nejbližších příbuzných zahynulo buďto ještě v Letech, nebo v Osvětimi, kam byli násilně deportováni.
Po dramatické štvanici, která byla na něho a jeho uprchlé druhy pořádána, se mu podařilo nalézt útočiště v okolí Nového Města na Moravě, v odlehlých vsích s živou protestantskou vírou a vlasteneckým přesvědčením. Zde se také zapojil do protinacistického odboje a stal se jeho významným účastníkem. Byl jedním z prvních českých partyzánů a organizátorů tohoto hnutí na západ od moravsko-slovenského pomezí. Vybudoval zde rozsáhlou síť spojek, získal řadu pomocníků, zorganizoval a vybudoval úkryty v lesích a u českých vlastenců na Českomoravské vrchovině.
Věnoval se též výchově mladých Čechů, kteří se připojili k partyzánům, a učil je životu v ilegalitě. Významně se zasloužil o osvobození Bystřice nad Perštejnem.
Po válce se Serinek stáhl, provozoval pohostinství ve Svitavách a založil novou rodinu.
Jeho vzpomínky v letech 1963–1964 zaznamenal historik Jan Tesař a vyšly jakou součást obsáhlé knižní edice s názvem Česká cikánská rapsodie v roce 2016.
„Život Josefa Serinka je příběhem člověka, který se během čtyřiceti let svého života dokázal vymanit z nejnižšího postavení naprosté společenské spodiny, dosáhl svým jednáním všeobecného respektu a zapsal se do dějin Československa. Serinkův životní příběh může pomoci korigovat některé historické stereotypy, zejména však ukazuje, že i ve zdánlivě bezvýchodných situacích je možné jednat čestně a aktivně se stavět proti zlu, jakkoli je člověk ve své povaze křehký a omylný. Ve Svitavách letos k výročí osvobození odhalili pamětní desku na domě, kde žil. Dnešní vyznamenání je jedním z počinů, v nichž se prosazuje nenacionalistické a nexenofobní pojetí češství. Jedině s ním máme do budoucna mezi ostatními národy šanci uspět,“ uvedl na závěr laudatia Josefa Serinka Robert Krumphanzl z Nakladatelství Triáda, který vydalo Českou cikánskou rapsodii.
