Celý svět si připomíná osvobození Osvětimi. Výpověď bývalého vězně přinesla cenný pramen k historii osudů romských obětí

Toho dne se však žádní Romové v této části tábora osvobození nedočkali. Přes čtyři tisíce z nich byly poslány do plynových komor už o několik měsíců dříve – na počátku srpna 1944. Šlo o hrůzné vyvrcholení nacistického tzv. konečného řešení cikánské otázky, kterému v Evropě padlo za oběť několik set tisíc Romů. Výpověď bývalého vězně Tadeusze Joachimowskiho přibližuje historii a tragické osudy vězňů tzv. cikánského rodinného tábora.

V České republice je tento den již od roku 2004 Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. V roce 2005 byl 27. leden vyhlášen Organizací spojených národů Mezinárodním dnem uctění památky obětí holocaustu.

V roce 1960 se sešel Tadeusz Joachimowski a Danuta Czech v Osvětimi, kde tato polská badatelka a historička zaznamenala výpověď bývalého vězně koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau. Tato výpověď byla následně uložena ve Státním muzeu Auschwitz-Birkenau v Osvětimi a v roce 2022 vyšel její překlad v časopise Romano džaniben.

Tadeusz Joachimowski se narodil 25. června 1908 ve Zninu v Polsku. Na konci roku 1940 byl uvězněn jako politický vězeň v koncentračním táboře Auschwitz, kde byl od března roku 1943 písařem zpracovávajícím evidenci vězňů v tzv. cikánském rodinném táboře v Auschwitz-Birkenau, fungujícím v sekci Birkenau s označením B IIe od jara 1943 do léta 1944. Podle své výpovědi měl také důležitou roli v povstání v tzv. cikánském táboře 16. května 1944.

Krátce před zničením tzv. cikánského tábora v červenci 1944 se mu podařilo ukrást a tím zachránit dvě hlavní evidenční knihy, které společně s Ireneuszem Pietrzykem a Henrykem Porebskim zabalil do kusů mužského oblečení a spolu je uložili do zinkového kyblíku s dřevěným poklopem. Kyblík s evidenčními knihami tito tři vězni zakopali v tzv. cikánském táboře poblíž plotu. Dne 13. ledna 1949 jej vykopali. Knihy byly velmi mokré, takže jejich první stránky byly poškozené a nečitelné. Jsou však nadále velmi zásadním zdrojem informací o Romech a Sintech vězněných v Auschwitz II-Birkenau. Evidence však není úplná – nelze ji považovat za naprosto přesný zdroj informací, jelikož i kvůli stavu dochování nejsou čitelné záznamy o prvních lidech, kteří byli v tzv. cikánském táboře uvězněni, stejně tak tam není zaneseno přibližně 1700 polských Romů z Białystoku, kteří v táboře nikdy nebyli evidováni, neboť byli kvůli podezření z nakažení tyfem posláni rovnou do plynových komor.

Joachimowski ve své výpovědi uvádí, že byl od března 1940 převelen do tzv. cikánského rodinného tábora v Birkenau, kde měl vyhotovit evidenci zde vězněných Romů a Sintů. V době, kdy tam byl umístěn, zde již bylo vězněných více než 10 000 Romů a Sintů, včetně žen a dětí. Tyto vězně evidoval spolu s kolegou během tří dnů: „Práci jsme každý den začínali po ranním apelu a končili ji před večerním apelem, tj. před 17 hodinou. Soupis jsme prováděli postupně podle ubytovacích bloků. Pracovali jsme venku. Stoly, u nichž jsme při sepisování seděli, byly postupně stavěny před jednotlivé bloky. Všichni Cikáni, kromě těch přivezených z Białystoku, stáli před svými ubytovacími bloky od ranního apelu až do večerního.“ Zaznamenávali do úředních knih jejich jméno, příjmení, datum narození, profesi a odkud přijeli. Zaznamenávali také jejich táborové číslo, které začínalo písmenem Z jako Zigeuner (německy „Cikán“), a které měli vězni vytetované na levém předloktí. O osudu Romů z Białystoku pak dále vypověděl, že třetí den po jeho příchodu byli všichni muži, ženy i děti z bloků 20 a 22 odvedeni „k odvšivení“. Ve skutečnosti však byli zavezeni do plynových komor, kde byli zabiti plynem. Tito vězni nikdy nebyli evidováni a nedostali ani táborové číslo.

 Joachimowski podal stručné svědectví o tom, jak samotný tzv. cikánský rodinný tábor vypadal a fungoval. Stálo v něm celkem 38 baráků, které byly rozestavěny po obou stranách ulice. Ve 32 z nich byli vězni ubytováni. Dále v táboře byly také baráky s umývárnami, záchody a tzv. saunou, což bylo místo, kam byli přivedeni vězni při příchodu do tábora, zde se museli vězni svléct, byli nuceni podstoupit desinfekci, tetování čísla a registraci. Je to obecně popisováno jako místo, kde probíhala dehumanizace vězňů. V táboře se také nacházely dvě kuchyně. Vzhledem k tomu, že v táboře bylo v průběhu jeho existence vězněno přibližně 11 tisíc dětí, z čehož přibližně 9,5 tisíce byly děti ve věku do 15 let, byla z nařízení Josefa Mengele zřízena v této sekci školka, kam museli děti jejich rodiče přes den odkládat, aby mohli jít na práci. Mengele na těchto dětech prováděl své pseudolékařské experimenty. Katastrofální hygienické podmínky brzy vedly k rozšíření infekčních nemocí, včetně tyfu. Jeden samotný blok, č. 29, byl určen pro kojence. V tzv. cikánském rodinném táboře se během jeho existence narodilo přibližně 378 dětí. Joachimowski také uvádí, že dozorci z tábora často rozkrádali potraviny, které byly určené pro děti.   

Pravděpodobně nejzásadnější částí Joachimowskeho výpovědi je jeho popis událostí kolem likvidace tzv. cikánského rodinného tábora v roce 1944. Nejprve popisuje povstání v tzv. cikánském rodinném táboře: „15. května 1944 ke mně přišel a oznámil mi, že s cikánským táborem je zle. Bylo rozhodnuto o likvidaci cikánského tábora. Prostřednictvím dr. Mengeleho dostal rozkaz z politického oddělení, dle kterého měli být všichni Cikáni, kteří jsou doposud při životě, zabiti plynem. V táboře v té době bylo okolo 6 500 Cikánů. Bonigut mi přikázal, abych o tom spravil ty Cikány, kterým plně důvěřuji. Poprosil mě, abych je upozornil, „aby se nedali podříznout jako ovce“. Sdělil mi ještě, že signálem k zahájení akce bude „Lagersperre“ a že Cikáni nesmí vyjít z baráků.“ Dále vypráví, jak sám v tajnosti vykonal svěřený úkol. Dalšího dne, 16. května 1944: „Esesmani oblehli baráky obývané Cikány. Několik esesmanů vešlo do obytného baráku s řevem „los, los“. V barácích bylo naprosté ticho. Uvnitř shromáždění Cikáni, ozbrojení noži, lopatami, kusy železa, páčidly a kameny čekali, jak se situace vyvine dále. Z baráku nevyšli. Esesmani byli ohromeni. Opustili baráky. Po krátké poradě se vydali do „Blockführerstube“ k veliteli akce. Po určité době jsem zaslechl zapískání. Esesmani, kteří obléhali baráky, opustili svá místa, nasedli do aut a odjeli. „Lagersperre“ byla odvolána. Další den (17. května 1944) za mnou přišel Lagerführer Bonigut a sdělil mi, že, Cikáni jsou prozatím zachráněni´.“

Joachimowski popsal, že 2. srpna 1944 byl na železniční rampu přistaven dlouhý nákladní vlak. Romové a Sintové, kteří byli dřívějším soupisem určení k transportu do koncentračních táborů Buchenwald a Ravensbrück, se shromáždili u vlaku a přes plot se loučili s těmi, co zůstali v táboře. Joachimowski popisuje, že probíhala srdceryvná loučení a někteří vězni se také vrhali na dráty. „V okamžiku, kdy byli do nákladních vagónů stojících na rampě téměř všichni Cikáni „nacpáni“, s křikem do cikánského tábora vtrhl doktor Mengele a přikázal vězeňským funkcionářům odstoupit od oplocení, aby se Cikáni mohli rozloučit. Celá ta scéna, od přistavení vlaku na rampu až do výstupu doktora Mengeleho, byla sehrána účelně a okázale. Měla uklidnit Cikány zůstávající v táboře a přesvědčit je o tom, že také oni budou vysláni do pracovního tábora.“ Kolem sedmé hodiny večerní odjel vlak a dozorci se připravovali na finální likvidaci Romů a Sintů v táboře. Členové Sonderkommanda vcházeli do bloků a vyháněli všechny vězně. Joachimowski a další měli za úkol počítat jednotlivé vězně. „Cikáni pochopili, že budou odvedeni do plynových komor, kde budou zabiti plynem. Klást aktivně odpor však nemohli, protože většina z nich byli starci, ženy a děti. Vycházeli z baráků s křikem, pláčem a bědováním. (…) Cikáni byli vyvedeni z cikánského tábora a byli zahnáni do plynových komor, kde byli v noci zabiti plynem.“ Následně provedli srovnání počtů vězňů, ale nebyli se schopni dobrat finálního čísla. Dnes se odborníci domnívají, že té noci zemřelo v plynových komorách více jak 4 200 vězňů, převážně pak žen a dětí a starých osob. Joachimowski také popisuje, jak Mengele přikázal zplynovat jednu romskou ženu, kterou ukryl jeden z kápů během osudné noci, nebo že si odvezl romské děti – dvojčata ještě předtím, než byly poslány do plynových komor, aby na nich mohl provádět pokusy: „Tyto děti nebyly přijaty (v koncentračním táboře Auschwitz I, pozn. autorky), proto je přivezl zpět a vlastnoručně je zastřelil v plynové komoře. Následně uskutečnil jejich pitvy, které měly „charakter vědeckého výzkumu“.“

Joachimowského výpověď představuje unikátní a velmi cenný pramen k historii a osudům tzv. cikánského rodinného tábora. Vycházela z něj například Vlasta Kladivová při sepsání své knihy Poslední stanice Auschwitz, anebo také Ctibor Nečas ve svém bádání po osudu romských vězňů v koncentračním táboře Auschwitz.

Autorka je historičkou v Muzeu romské kultury v Brně.