Část vepřína bych zachoval jako pomník kolaborace a lhostejnosti, tvrdí o Letech publicista Pape

Po více jak 20 letech stát rozhodl odkoupit vepřín v Letech u Písku, který stojí na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy. Za vyslyšený apel na vládu se zasloužilo mnoho odvážných lidí. Ti společně bojovali, aby uctění památky Romům, kteří na tomto místě zemřeli bylo učiněno. Mezi nimi je i publicista Markus Pape Společně s Čeňkem Růžičkou, kterému v táboře zemřela sestra a dědeček.  Ti založili v roce 1998 Výbor pro odškodnění romského holocaustu. „Pokud bych mohl rozhodovat, alespoň jednu budovu vepřína, samozřejmě už bez prasat, bych v místě zachoval a vevnitř bych udělal takovou uměleckou instalaci. Každý, kdo tam přijde, by si mohl čuchnout a ucítit ten zápach z prasat, který tam přeživší a pozůstalí obětí při návštěvách místa jejich utrpení museli snášet více než čtyřicet let,“ vysvětluje  Pape v rozhovoru pro INFO.CZ a server romea.cz jej zveřejňuje. 

Kdy se objevily první snahy o zrušení vepřína?

V roce 1998 jsem společně s Čeňkem Růžičkou, kterému v Letech zemřela sestra a dědeček, založili Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Začali jsme také pořádat pravidelné pietní akty, organizovali jsme protestní akce a odborné semináře. Mezi politiky demokratických stran časem převládnul názor, že vepřín na místě této tragédie je nevhodný. Zároveň ale zastávali postoj, že soukromý majetek se musí chránit. To bylo hlavní překážkou. Proto vždycky, když do Let jezdili různí zmocněnci pro lidská práva a zjistili, že firma nechce vepřín prodat, tak řekli, že se nedá nic dělat. Podle nich vyvlastnění nebylo v zájmu české společnosti, protože by to mohlo naopak vyvolat další emocionální bouři vůči Romům.

Je podle Vás historie tábora v Letech už zpracovaná dostatečně?

Vůbec ne. Když jsem v roce 1997 vydal svoji knihu A nikdo vám nebude věřit, mým záměrem bylo nabídnout fakta a nechat společnost a historiky posoudit, co se v táboře vlastně dělo. Obec historiků se ale stále spoléhá hlavně na práci Ctibora Nečase, který podle mě pouze opsal dokumenty napsané pachateli. Je to hrozné, že stále nevznikla celistvá a kritická studie o Letech, čekám na to už dvacet let. Historici se tomu tématu vyhýbají, ale nyní to začíná vypadat, že mladí odborníci se proti tomu začínají „bouřit“.

V místě se také loni uskutečnil archeologický výzkum, který pomohl lépe určit polohu tábora, který z větší části leží v areálu vepřína. Může podle Vás i tento výzkum přinést další informace?

Po válce byla exhumace obětí nacismu velice rozsáhlá. Všude hledali mrtvé, aby prokázali válečná zvěrstva nacistů. V Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, kde za války byly romské lágry, ovšem nic. Ani když jsme v roce 1997 podali trestní oznámení kvůli genocidě, po příčině smrti obětí nikdo nepátral, až loni se začalo kopat. Tábor byl v roce 1943 na pokyn Jiřího Letova, referenta protektorátního ministerstva vnitra pro hospodářskou správu koncentračních a pracovních táborů záměrně spálen, podle mě proto, aby na tomto místě už nikdy nevznikl další tábor. V písemné pozůstalosti tábora, který Letov předal už v roce 1943 okresnímu úřadu, dnes například chybí kniha trestů. Zároveň neznáme přesné počty mrtvých, přestože se s odkazy na oficiální dokumenty protektorátních úřadů nějaká čísla objevují. Věřím, že díky výzkumu bychom se mohli mnohé dozvědět.

V táboře pracovali čeští dozorci. Byl někdo z nich po válce za svou práci soudem potrestán?

Ne, někteří dozorci se naopak po válce ještě vypracovali. Československá justice nikoho nepotrestala, ani žádného Němce, ač o adresách hlavních podezřelých věděli. Dozorci, to byly spíše malé ryby. Potrestán ale nebyl ani nikdo z vyšších úředníků, kteří se na provozu tábora podíleli. Před pražským soudem stanul po válce například velitel německé kriminální policie Friedrich Sowa, který zodpovídal za holokaust českých Romů. Byl za to sice souzen, ale právě v tomto bodě obžaloby byl zproštěn viny. Českoslovenští soudci za masakr v Letech nikoho nepotrestali. I proto je ta kauza dodnes živá. To je neskutečné a podle mě to svědčí i o záměru zametat stopy.

Jakým způsobem?

Na začátku 70. let minulého století byly v jižních Čechách stovky míst, kde by se dal postavit vepřín. Ale úřady rozhodly, že to bude v místě bývalého tábora pro Romy. To jsou další indicie, které vypovídají o záměru překrývat dějiny. Nad táborem zavírali oči v době jeho fungování a následně kvůli černému svědomí zametali stopy. Světlou výjimkou byl právě Letov, který se snažil vězně zachránit i před jistou smrtí v Osvětimi, ale i o něm dnešní historici mlčí.

Jak se dozorci do tábora dostávali? Byli tam dobrovolně?

Bylo to různé. Někteří z nich třeba předtím sloužili jako čeští četníci na území Podkarpatské Rusy anebo Slovenska a když toto místo přestalo být součástí Československa, respektive protektorátu, tak byli odtamtud vyhnáni domů. Zemské úřady v Praze a v Brně je pak přeřazovaly na nová místa v protektorátu a někteří se dostali i do Let. Podle mě ale ti dozorci nejsou tak důležití, protože v každém národě se najdou dobří i zlí lidé. I tady byli někteří dobří dozorci, například Josef Bouda, který protestoval proti podmínkám v táboře a udával prvního velitele tábora Josefa Janovského kvůli tomu, co se tam dělo a pak kvůli tomu i zahynul. Jeho činnost potvrdili i pamětníci. Dalším hrdinou byl podle mě Letov. Dostával udání od dozorců o tom, že v táboře dochází k týrání vězňů. Když si to prověřil, docílil toho, že Janovský ve funkci skončil a do tábora dostal mimo jiné i židovského lékaře Michala Bohina, který pak zastavil epidemii tyfu a i podle svědectví přeživších vězňům výrazně pomáhal.

Většina pamětníků, kteří byli v táboře uvěznění, už nežije. Jak vzpomínáte na setkání s nimi?

Velká část z nich se zpočátku velmi bála mluvit. U několika rozhovorů s nimi jsem byl a někteří z nich se při vzpomínkách hroutili. Padesát let o tom totiž museli mlčet. Když o tom v minulosti začali mluvit, tak byli hanění nebo i předvolávaní k výslechu, kde museli vysvětlovat, co to šíří za bludy. Pak najednou přišel nějaký Američan (poznámka: Paul Polansky), který se jich poprvé ptal, co se jim tehdy stalo. A oni byli nejprve velice opatrní. Většinou chtěli mluvit jen anonymně… Vypadalo to, jako by tady v polovině 90. let stále vládli nacisté, kterých se ti lidé báli.

Vláda se loni rozhodla vepřín vykoupit, firma AGPI na to přistoupila a vypadá to, že na místě by měl vzniknout důstojný památník, kolem kterého se nebude šířit smrad ze zvířat. Zatím není jasné, jak bude vypadat. Jak by se mělo místo dle vás upravit?

Myslím, že o podobě budoucího památníku by měli rozhodnout pozůstalí. A co vím, tak by si přáli, aby tam byla jen zeleň a naučná stezka. Podle mě ale není tak důležité, jak bude památník vypadat. První věc, která mě napadla, když jsem slyšel, že vepřín se zruší, byla, že ty mrtvé děti, které tam stále leží, už konečně budou mít klid. Romové podle mě nebyli v Letech vraždění jen za války, ale i dalších padesát let potom, když byla vražděna jejich paměť. A kdyby bylo na mě, tak bych ten vepřín prohlásil za národní památku, jako pomník kolaborace a lhostejnosti. Je hmotným svědectvím o době války, ale i době poválečné a době po listopadu 1989. Pokud bych mohl rozhodovat, alespoň jednu budovu vepřína, samozřejmě už bez prasat, bych v místě zachoval a vevnitř bych udělal takovou uměleckou instalaci. Aby každý, kdo tam přijde, si mohl čuchnout a ucítit ten zápach z prasat, který tam přeživší a pozůstalí obětí při svých návštěvách místa jejich utrpení museli snášet více než čtyřicet let.

Rozhovor vyšel pro info.cz