Bydlení nejchudších lidí a slepota společnosti - II. část

Provázanost některých místních politiků, úředníků, policistů či strážníků s těmi, kteří do velké míry ovládají život lidí v ghettech, je v některých místech velká. Jde především o moravskoslezský a severočeský kraj. Všichni zmínění mají stejný zájem: vydělat co nejvíce, tím nejjednodušším způsobem. To šlo po dlouhé roky nejsnadněji díky doplatku na bydlení, kterým stát chtěl pomáhat chudým lidem, jak se však ukázalo, pomáhal tím především obchodníkům s chudobou.

Bezpodmínečná poslušnost

Ohledně porušování zákonů nemůžeme nikoho jmenovat, jelikož svědkové, kteří se nám svěřili, nechtějí vypovídat na policii ani u soudu. Bojí se – a nutno říci, že oprávněně – že si to s nimi „mafie vyřídí“ (citace) a že skončí na ulici, protože všechno pro ně začíná i končí bydlením, respektive obavou o jeho ztrátu.

Pro dokreslení situace dva z mnoha příkladů: v Duchcově majitel domů v sociálně vyloučené lokalitě zakázal Romům účast na protinacistickém happeningu, který pořádaly neziskové organizace. Nikdo nepřišel, přestože akce probíhala přímo mezi jejich domy. V tomto městě nyní společné vládnou neonacisté z Dělnické strany sociální spravedlnosti, komunisté a sociální demokraté. Mnozí Romové se přestěhovali do jiných měst i kvůli tomu.

Během jedné z demonstrací proti neonacistům v Ostravě vylezl na pódium jeden z majitelů ubytoven Vladimír Leško a přerušil hudbu, která právě hrála. Šel k mikrofonu a řekl přítomným Romům: „Demonstrace končí, okamžitě nalezte do autobusů, za pět minut odjíždíme.“ Důvodem mělo být, že se neonacisté dali na pochod z místa, kde demonstrovali, k jedné z ubytoven. A během chvilky bylo náměstí prázdné.

Poté za námi chodili Romové a říkali, že se za sebe stydí, byli z té situace hodně frustrovaní. Poslechli ale všichni. Proč?

Mafiánská provázanost

Podstata věci spočívá v oné provázanosti. Romové vědí, že žádnému z mafiánů nesmějí odporovat, protože pak by nejen skončili na ulici, ale neubytoval by je už nikdo. A vyřizování účtů probíhá násilně, takže se pochopitelně bojí i toho. O přemisťování Romů z jednoho místa na druhé podle toho, jak se to místním mafiánům hodí, jsme psali v prvním dílu tohoto článku. Ale celá věc má kromě zneužívání politické či úřední moci i rozměr vskutku mafiánský.

Místní kmotři, etničtí Češi i Romové, získali své přízvisko v momentě, kdy začali rozšiřovat okruh činností, jimiž vydělávali peníze. Lichvářům už nestačily vyděračské úroky za půjčky, vlastnili herny s automaty, kde i ti lidé, kterým půjčili, prohrávali peníze, výrobny drog, stali se z nich i pasáci. Někdy vlastní i obchody na romských sídlištích, v nichž určují ceny atd.

Věřitelé vládnou osudy celých rodin, kdo se zadlužil, je navždy jejich. Kvůli dluhům nutí některá děvčata k prostituci (i nezletilá), mladé muže zase k daelování drog. Nejde totiž zdaleka jen o exekuce, i když i ty samozřejmě sehrávají tragickou roli v životě chudých. Vedle dluhů u půjčkových firem, které se řeší exekucí, jsou lidé z ghett zadlužení i u lichvářů – a to je pro jejich život ještě více zničující než exekuce samy.

A nemusíme pochybovat, že část peněz z doplatků na bydlení i z kriminální činnosti končí i u některých politiků, úředníků, policistů a strážníků, jinak by celý systém nefungoval. Problémem je dokázat to, když se svědci bojí. Navíc nevěří policii, která je někdy velmi laxní při vyšetřování útoků na Romy, a ani justici, která uděluje rasistům někdy až nepochopitelně nízké tresty či se je snaží vyvinit. (Doplatek na bydlení by se měl regulovat – snižovat. Avšak zrušit až v momentě, kdy bude k dispozici sociální bydlení, jinak se ocitne na ulici stoupající počet lidí.)

Přemrštěné nájmy zavinily dluhy

Zadlužování Romů z vyloučených lokalit začalo v momentě, kdy majitelé ubytoven a domů v chudinských čtvrtích vyšroubovali nájmy nehorázně vysoko. Někdy se o tom ze zoufalství vtipkuje, že v pražském hotelu první třídy se za pokoj neplatí tolik jako v ubytovnách. Ti, kteří měli práci, natož ti, kteří žili z dávek, najednou neměli dostatek prostředků na jídlo a ošacení, protože doplatek na bydlení nestačil na zaplacení celého nájemného.

Šli si půjčit, v dobré víře, že se situace zlepší, ale práce, natož ta lépe placená, se sháněla čím dál hůř. Hovořili jsme postupem doby i v poslední době s mnoha Romy, kteří dělali, co bylo v jejich silách, aby se z toho vymotali, ale žádnému se to nepovedlo.

Jeden z Romů nám během protiromské demonstrace ve Varnsdorfu na naši otázku, zda páchají drobnou kriminalitu, jak skandují demonstranti, odpověděl: „Ano, kradu… železo. A řeknu vám taky proč. Za poslední měsíce jsem sehnal práci jen někdy, většinou na výkopech, maximálně však tak na tři dny v tejdnu. To je dobrá práce, ale je jí málo. Nejvíc jsem během posledního půl roku za jeden měsíc vydělal 3 800. Mám čtyři děti, zkuste je z toho uživit.“

Na vrácení půjček a úroků (často více než sto procent) neměli – proto se postupně dostali do pozice nevolníků.

Nejsou ohrožení, ale chudí

Hovoříme o lidech žijících dlouhodobě pod hranicí chudoby, o kterých se žádné oficiální statistiky nezmiňují, přestože jich je hodně přes sto tisíc. Statistiky používají zavádějící výraz „lidé ohrožení chudobou“, tito lidé ale nejsou ohroženi, bídou prostě už dávno trpí. A chudoba má, bohužel, svoji kulturu, bez ohledu na barvu pleti (v ghettech žijí i etničtí Češi).

S těmito lidmi je lehké manipulovat, protože nikde nemají žádnou oporu, nikdo se jich nezastane, právě naopak. Ano, ve vyloučených lokalitách s nimi bývají potíže, sousedé Romů často oprávněně nadávají, že jsou příliš hluční – i v noci, například. To i další stížnosti jsou leckdy na místě, ale nikdo nepřemýšlí o tom, proč tomu tak je. Pohodlnější je represe než řešení problémů.
 

První díl toho článku: Bydlení nejchudších lidí a slepota společnosti 

Článek vznikl za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky