„Bože můj, kdybyste viděli rozloučení s mámou!“ Příběh Karolíny Kozákové o hrůzách deportace Romů z Ruzyně do Osvětimi

V době, kdy z Prahy-Ruzyně odjížděl transport s českými Romy a Sinty do Osvětimi (přesné označení je Auschwitz II-Birkenau), bylo Karolíně Růžičkové (později Kozákové) necelých jedenáct let. Před válkou jezdila Karolína se sourozenci a rodiči za živností s obytným vozem po trzích v českých a moravských městech. Tatínek Robert Růžička obchodoval s koňmi a brousil nože a nůžky, maminka Jana, rozená Čermáková, obstarávala živobytí podomním obchodem s galanterií.

Pro děti znamenal život na cestách mimo jiné časté střídání školních tříd. Znovu a znovu nastupovaly na krátkou dobu do nových škol, mezi nové spolužáky. Rodiče na jejich docházku velmi dbali. Na začátku roku 1940 vyšlo nicméně vládní nařízení o „zákazu kočování“ a nuceném usazení Romů. Růžičkovi si koupili domek ve Zdaboři u Příbrami. Ve vsi bydleli ještě členové spřízněné rodiny Serynkových, které městská policie vyhnala z Příbrami, kde chtěli žít.

Paní Kozákové utkvěl v paměti hlavně její kmotr Jan Serynek, „velice milý a správný člověk“, který se spolu se svou ženou Františkou staral o adoptovaného tělesně postiženého syna.

Přestože obecní zastupitelé se přítomnosti romských rodin v obci nejdříve bránili, Růžičkovi i Serynkovi našli ve Zdaboři nový domov. Paní Kozáková na své dětství v brdských lesích vzpomínala idylicky. Vybavovala si návštěvy u přátelských sousedů i nové kamarády ve škole v Březových Horách, kam se rodina ještě během války odstěhovala.

Růžičkovi se v novém domově zabydleli a žili klidně a spokojeně. Nacistická rasová perzekuce na ně proto dopadla zcela nečekaným a šokujícím způsobem. Bezprostředně před dnem „soupisu cikánů“, v létě 1942, je varoval místní četnický strážmistr a vybízel je k útěku na Slovensko. Růžičkovi nakonec po bolestném rozvažování zůstali doma:

„Celou noc a neděli jsme byli úplně bez sebe – čekáním, co se bude dít dál. Co bude v pondělí ráno. Otec se rozhodl, že nikam na Slovensko nepůjdeme, taky jsme tam nikoho neměli, byli bychom prý jako vyhnanci, a kdoví, jak by to dopadlo, otec řekl, že se ‚vydáme osudu‘. […] Pořád věřil, že se nám to nemůže stát. Byli jsme moc smutní, ani se nám nechtělo nic jíst.“

Patrně v pondělí 3. srpna 1942 brzy zrána skutečně přijeli četníci a zatkli celou rodinu. Vyděšené Růžičkovy převezli do Prahy, kde kriminální policie organizovala transport českých Romů do koncentračního tábora v Letech u Písku. Růžičkovým se však podařilo z transportu na poslední chvíli uniknout díky zákroku strýce a tety Čermákových, kteří uplatili policisty.

Tři děti z rodiny Růžičkových – Anna, Filomena a Barbora – ale byly v Letech uvězněny společně s rodinou jejich tety, u které přechodně bydlely, pomocí úplatků se však i je podařilo dostat na svobodu.

Válečné utrpení tím však neskončilo. Další zatčení přišlo nečekaně, bez varování:

„Co budu vyprávět, bude něco hrozného, nepředstavitelného. Na Zdaboř v noci [asi ze 7. na 8. března 1943] přijelo k našemu domu nákladní auto a SS[-mani]. Měli jsme se rychle připravit a vzít jen nejnutnější věci na cestu. Táta říkal, že máma každou chvíli porodí – chudák, myslel, že nás nevezmou. Oni ale trvali na tom, že půjdeme s nimi, ať se rozloučíme, a že naše máma až porodí, že ji za námi dovezou. Bože můj, kdybyste viděli rozloučení s mámou! My jsme věděli, že už ji nikdy neuvidíme, nikdy. Otec, ten se chtěl zabít, no strašné. My jsme se nemohli od naší mámy odtrhnout, drželi jsme se jí jako klíšťata, a naše zlatá máma padala, omdlévala. Mně to připadalo, že nastal konec světa. Z policejního úřadu nás dovezli do Ruzyně, nevím, ale byla to asi věznice. Náš otec s bráchou Jendou byli odděleni zvlášť a my holky taky. Byli jsme moc smutní, nevěděli jsme, co nás čeká, a ještě bez naší mámy.“

V období od března roku 1943 do jara 1944 nacisté v transportech do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau deportovali více než 23 000 Romů a Sintů, zejména z Německa, Rakouska, území protektorátu a Polska.

Do souvislostí této genocidní akce patří rovněž budova donucovací pracovny v Ruzyni (dnešní areál věznice), kde byla začátkem března 1943 internována také Karolína se svým otcem a sourozenci. Nacisté zde zřídili tzv. sběrné místo, kde v nedůstojných podmínkách čekaly celé romské rodiny na zařazení do transportu.

Transportní seznam lidí sestavovali pod kontrolou německých bezpečnostních složek čeští policisté. To umožnilo, aby za rodinu Růžičkových opět intervenovali strýc a teta Čermákovi. Nevíme, jak vysokou částku museli zaplatit, ale Karolína a její rodina se díky tomu vrátili domů. Ostatní Romové a Sintové takové štěstí neměli.

Kromě lidí zatčených policií přímo v jejich domovech byli do transportů zařazováni také romští vězni donucovacích pracoven v Ruzyni a Pardubicích či chovanci výchovných ústavů.

V dobytčích vagonech bylo do koncentračního tábora v Osvětimi deportováno nejméně 642 Romů a Sintů z území Čech. Transport dorazil do Auschwitz II-Birkenau 11. března 1943. Naprostá většina mužů, žen i dětí zde byla zavražděna.

Mezi zavražděnými byla také žena Jana Serynka (kmotra Karolíny Kozákové) a jejich adoptovaný syn.