Bizarní situace: Pražští politici poděkovali dobrovolníkům za pomoc s uprchlickou krizí. Dobrovolníci jim připomněli diskriminaci romských uprchlíků
V den prvního výročí začátku ruské invaze na Ukrajinu, v pátek 24. února, proběhla na Hlavním nádraží v Praze tisková konference, na které zástupci hlavního města, Středočeského kraje a dalších institucí poděkovali všem, kteří pomáhali při ukrajinské uprchlické krizi. Během setkání se na místě shromáždili i dobrovolníci z Iniciativy Hlavák s fotografiemi romských uprchlíků, aby připomněli nedůstojné podmínky a diskriminaci, kterým při příjezdu do Prahy během loňského roku čelili.
Na dopolední tiskové konferenci řečníci poděkovali všem dobrovolníkům, neziskovým organizacím, občanům metropole a dalším lidem, kteří již rok pomáhají a projevují solidaritu s ukrajinskými uprchlíky. „Vážím si každého, komu nebyl osud lidí prchajících před tímto krutým válečným konfliktem lhostejný. A děkuji všem, kteří lidem v nouzi pomohli – od profesionálů ze všech složek integrovaného záchranného systému, přes pracovníky neziskových organizací po dobrovolníky z řad obyvatel Prahy i jiných měst. Dokázali, že masarykovské ideály humanity, které stály u zrodu naší republiky, nejsou přežité a žijí dál,“ uvedl nový pražský primátor Bohuslav Svoboda.
Zdeněk Hřib, jeho současný první náměstek, který funkci primátora vykonával až do poloviny letošního února a právě pod jeho vedením hlavní město Praha po začátku krize pomoc pro uprchlíky koordinovalo, ve svém projevu zdůraznil, že „bez osobního zapojení mnohých Pražanů, dobrovolníků, krizového řízení města, řízení města na základě dat a zapojení dobrovolnických organizací a spolupráci krajů by se postarat o téměř 170 tisíc osob v Praze a Středočeském kraji nepodařilo.“
Na konferenci mezi řečníky vystoupila také hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková nebo generální ředitel Správy železnic Jiří Svoboda. Součástí akce bylo také zahájení výstavy fotografií „Příběhy vděčnosti“ fotografky Alžběty Jungrové a výstavy fotografií od dobrovolníků nebo umístění sochy „Dobrovolnice“ v prostorách nádraží.
Děkujeme, ale nezapomínáme – na zacházení s Romy
V prostorách jižní části Fantovy budovy, kde tisková konference probíhala, se k tichému protestu shromáždili také dobrovolníci Iniciativy Hlavák, kteří během krize sehráli zásadní roli při pomoci příchozím, aby připomněli, že ne ke všem uprchlíkům se přistupovalo stejně.
„Byla to hrozně bizarní situace. V místě, kde museli romským dětem z Ukrajiny krájet banány na půl, protože byl nedostatek všeho jídla, stál bohatý raut pro pozvané hosty konference. Dobrovolníci z Iniciativy Hlavák během ní seděli na dekách a na zádech měli připevněné fotky dětských romských uprchlíků, kteří tehdy spávali na hlavním nádraží na zemi. Přišel k nim člověk s vysílačkou v ruce, snažil se je z místa vykázat a tvrdil, že si je tam magistrát nepřeje,“ uvedl pro server Romea.cz fotograf Petr Vrabec.
Po skončení konference navázala na poděkování Iniciativa Hlavák svou akcí s mottem „Děkujeme, ale nezapomínáme“ ve Vrchlického sadech před nádražím, která podobně jako protest ve Fantově budově chtěla připomenout nerovný přístup a nedůstojné podmínky, kterým čelili romští uprchlíci. Setkání podpořil romský aktivista Jozef Miker nebo Anna Šabatová.
„Při svolávání dnešního setkání jsme si zvolili dva cíle. Prvním z nich je připomínat systémovou, rasistickou diskriminaci a nedůstojné podmínky, kterým čelili romští uprchlíci po příchodu do Prahy. Druhým je apel na to, aby k podobným situacím už v budoucnu nedocházelo,“ uvedla v úvodu svého projevu za Iniciativu Hlavák Veronika Dvorská.
„Působivý a obdivuhodný systém pomoci, který byl navržen pro uprchlíky z Ukrajiny – během jediného dne registrace, udělení dočasné ochrany, přístup k humanitárnímu ubytování, zdravotnímu pojištění, humanitárním dávkám a podobně – z různých důvodů nefungoval pro uprchlíky romského původu. Situace byla vždy stejná – na Hlavák se k nám vraceli Romové s tím, že jim nebyl umožněn vstup do systému, nic nedostali a nemají kam jít – měnila se ale odůvodnění. V médiích se zdaleka nejčastěji objevovalo odůvodnění takzvaným dvojím občanstvím,“ zdůraznila častý argument.
„Předně pojďme jednoznačně zdůraznit, že tvrzení, že romští uprchlíci přijíždějící na nádraží, byli z většiny Maďaři, je nesmysl. Přestože se touto dezinformací oháněl nejeden politik (včetně některých, kteří před chvíli na nádraží děkovali dobrovolníkům), data ukazují, že dvojí občanství měla necelá tři procenta z uprchlíků, u nichž se dvojí občanství ověřovalo. A především jsme za celé působení na Hlaváku nepotkali ani jednoho bílého uprchlíka, u nějž by bylo dvojí občanství ověřováno,“ uvedla Dvorská.
FOTOGALERIE
Celý projev Veroniky Dvorské za Iniciativu Hlavák
Dobré odpoledne,
Naše shromáždění jsme plánovali jako jakési, řekněme, doplnění k akci, která dnes probíhala od deseti třiceti v budově hlavního nádraží. Rozumíme potřebě děkovat dobrovolníkům, neziskovým a příspěvkovým organizacím. Nic nás nemohlo připravit na události posledního roku a výzvy, které jsme společně překonali, měly skutečně historický charakter. Nechceme ale, aby i tuhle historii psali pouze vítězové a na ty nejzranitelnější se zapomnělo. Považujeme za klíčové, aby reflexe událostí posledního roku byla poctivá. Příslovečná vlna solidarity tu nebyla pro všechny Ukrajince na útěku před válkou stejně.
Při svolávání dnešního setkání jsme si zvolili dva cíle. Prvním z nich je připomínat systémovou, rasistickou diskriminaci a nedůstojné podmínky, kterým čelili romští uprchlíci po příchodu do Prahy. Druhým je apel na to, aby k podobným situacím už v budoucnu nedocházelo. Pojďme si tedy ještě jednou shrnout, čeho jsme na nádraží byli svědky.
Působivý a obdivuhodný systém pomoci, který byl navržen pro uprchlíky z Ukrajiny (během jediného dne registrace, udělení dočasné ochrany, přístup k humanitárnímu ubytování, zdravotnímu pojištění, humanitárním dávkám a podobně) z různých důvodů nefungoval pro uprchlíky romského původu. Situace byla vždy stejná – na Hlavák se k nám vraceli Romové s tím, že jim nebyl umožněn vstup do systému, nic nedostali a nemají kam jít – měnila se ale odůvodnění. V médiích se zdaleka nejčastěji objevovalo odůvodnění takzvaným dvojím občanstvím. Je ale zajímavé, že to přišlo až relativně pozdě.
Zpočátku se romští uprchlíci vraceli s tím, že doslova nebyli vpuštěni do budovy asistenčního centra. Později, když naši kolegové z Organizace pro pomoc uprchlíkům tento postup napadali, se začali vracet s možná ještě podivnějším odůvodněním. Chybělo jim totiž v pase razítko s datem vstupu do schengenského prostoru. Najednou nestačil ukrajinský pas a uprchlíci v této situaci byli nuceni nastoupit do vlaku, odjet zpět na Slovensko, nechat si orazítkovat pas a vrátit se zpátky. Do té doby – žádná podpora. Z naší zkušenosti přitom vyplývalo, že pokud bílému uprchlíkovi v pase chybělo razítko, mohl to jet na asistenční centrum takzvaně zkusit a měl slušnou šanci, že ho tam čeká lidský přístup a do procesu žádosti o dočasnou ochranu bude moct vstoupit. Romský uprchlík podobné šance neměl.
Další oblíbený argument byl nedostatek ubytování. Protože Romové přijíždějí často ve velkých rodinách a nechtějí se rozdělit, zůstali často bez přiděleného ubytování. A protože nemohli v žádosti o dočasnou ochranu vyplnit kolonku „adresa“, nešlo v procesu pokračovat. Stát tak de facto řekl: protože vám nedokážeme zajistit ubytování, neposkytneme vám ani zbytek pomoci. Na Hlavák se tak vracely desítky romských rodin, které neměly nic, a bylo jim řečeno, ať čekají. Že se třeba něco najde.
Jediné humanitární ubytování, které přitom stát dlouhodobě romským rodinám poskytoval, bylo v detenčních zařízeních. Detenční zařízení jsou izolované, střežené objekty obehnané žiletkovým drátem. Nejde se divit tomu, že řada romských uprchlíků z těchto objektů utekla. Vzpomínám si na mladou matku dvou dětí (skutečně těžko ubytovatelná, početná rodina), která se takhle objevila na nádraží. Když jsme se jí zeptali na detenci, kam byla i ubytovaná, řekla prostě: „To vězení? Odtamtud jsem utekla.“
Ve chvíli, kdy se romští uprchlíci rozhodli z detenčního zařízení odejít, znamenalo to z pohledu, že odmítli nárok na humanitární ubytování a tím automaticky přišly i o nárok na ostatní podporu. Stali se zase jednou takzvaně nepřizpůsobivými.
Kromě všeho zmíněného se na začátku května se začali objevovat na nádraží romští uprchlíci, kteří se z asistenčního centra vrátili s dokumentem, uvádějícím, že je zapotřebí zkontrolovat, zda nemají ono pověstné maďarské občanství. Předně pojďme jednoznačně zdůraznit, že tvrzení, že romští uprchlíci přijíždějící na nádraží, byli z většiny Maďaři, je nesmysl.
Přestože se touto dezinformací oháněl nejeden politik (včetně některých, kteří před chvíli na nádraží děkovali dobrovolníkům), data ukazují, že dvojí občanství měla necelá tři procenta z uprchlíků, u nichž se dvojí občanství ověřovalo. A především jsme za celé působení na Hlaváku nepotkali ani jednoho bílého uprchlíka, u nějž by bylo dvojí občanství ověřováno.
Toto ověřování mohlo trvat až čtrnáct dní. Teprve po uplynutí lhůty se mohli uprchlíci vrátit do asistenčního centra a žádat o dočasnou ochranu. Do té doby jim stát neposkytl nic. Jediné, co jim na ony dva týdny zbývalo, bylo se vrátit zpátky k nám, na Hlavák.
A co je čekalo na nádraží? Help point, který vznikl pod záštitou magistrátu, byl koncipovaný jako krátká zastávka, ne místo, kde je možné důstojně přečkat delší čas. Tento plán bohužel neodpovídal žité realitě uprchlíků romského původu. Zmiňované ověřování dvojího občanství trvalo až čtrnáct dnů, uprchlíci, kteří utekli z detenčních center, neměli ani tuto vyhlídku.
Příchozí uprchlíci měli podle původní představy na nádraží dostat základní informace, občerstvení, urgentní lékařskou pomoc, ve výjimečných případech jednu noc přenocovat a potom pokračovat.
Na provozu help pointu podílela Iniciativa Hlavák v těsné spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům. Naše rozdělení kompetencí by se dalo zjednodušeně popsat tak, že zatímco Iniciativa Hlavák měla na starosti komunikaci směrem “dolů” – nábor, školení a běžný provoz dobrovolníků, OPU projekt zastřešovala a komunikovala s bezpečnostními složkami a institucemi. Od května se k dennímu provozu přidala organizace RomPraha, ošetřování poskytovali medici ze 3. lékařské fakulty, na denní bázi byli do operace zapojení drážní hasiči a správa železnic, vše probíhalo pod záštitou magistrátu. Mnoho aktérů, mnoho přístupů a zájmů, na jednom jsme se ale nejspíš shodli všichni; budova nádraží v plném provozu je extrémně nevhodné místo pro to, aby tam delší dobu přežívaly stovky lidí. Nikdo by si tohle řešení nevybral. Uprchlice a uprchlíci tu ale byli a bylo nutně zapotřebí zajistit jejich základní potřeby. Pojďme se zaměřit na to, jaké čekalo romské uprchlíky jídlo a nocleh.
Poskytované jídlo bylo koncipované jako svačina, ne něco, z čeho se dá přežít. Romští uprchlíci tak dlouhé dny žili jen z jablek, sendvičů a instantních nudlových polévek. Ani těch přitom nebylo dost. Ve vrcholných dnech help pointu spalo na nádraží až pět set lidí. Pravidelně se nám ale dělo, že ať už jsme nahlásili jakýkoliv počet strávníků, přišlo nám vždycky pouze dvě stě porcí. Zásoby darovaného jídla se přitom musely kvůli hygienickým pravidlům nádraží rozdávat za rohem, v parku, napůl tajně.
Tolik k jídlu, co spánek? Ve druhém patře Fantovy budovy byla vytvořena odpočívárna se sedmdesáti pěti lůžky, lékařskou službou a přebalovacími pulty, určená pro matky s malými dětmi, seniory a lidi se zdravotním postižením. Brzo přestala kapacita odpočívárny dávno stačit všem potřebným. Každý večer bylo zapotřebí projít nádraží a vybrat ty nejzranitelnější ze zranitelných. Na nádraží v té době živořily takřka jen matky s dětmi.
Zbytek mohl spát v přistaveném vlaku. Šlo o sedačkovou soupravu, do níž se vešlo až 250 lidí s nulovým soukromím. Ani to ale často nestačilo. Kdo se nevešel do vlaku – anebo se tam bál, což je z mnoha důvodů pochopitelné – byl nucený spát v chodbě. Nebylo výjimečné, že na dekách položených v nádražní hale spalo víc než sto matek a dětí. Ty potom každou noc čekaly maximálně čtyři hodiny spánku. V prostoru nádraží byly zavedené plošné dezinfekce, které probíhaly vždy v deset hodin večer a ve čtyři hodiny ráno. Při dezinfekci bylo nutné vyklidit celou halu. Všechny probudit, odvést je na chodník vedle magistrály a potom čekat. Po procesu čištění bylo zapotřebí celou halu vyvětrat od nebezpečných výparů z dezinfekce, což trvalo další minimálně půl hodinu. Snídaně byla vydávaná v jednotný čas, aby se dalo zajistit, že už tak nesmyslně tenké zásoby jídla půjde co možná rovným dílem rozdělit, přispat si nešlo.
O podmínkách na nádraží by šlo mluvit hodiny. O postupně mizejících lavičkách v hale a množících se zátarasech, o dvou sprchách v prostoru nádraží, kde se musely stovky lidí střídat, a kde ze „záhadných důvodů“ byly občas před tím, než pracovníci Iniciativy Hlavák, Organizace pro pomoc uprchlíkům, nebo RomPraha dovedli uprchlíky na mytí, z ničeho nic odšroubované nástavce na hadicích.
Pro mě osobně tvoří nejsilnější vzpomínky na čas na Hlaváku z většiny děti. Několikaměsíční děti spící v chodbě nádraží stulené pod dekou v době, kdy i matek s opravdu malými miminky bylo příliš na to, aby se vešly na lůžka. Děti, které si na začátku snažily hrát, ale vše bylo zakázané – když se jezdily po eskalátorech, vyhazovala je ostraha, když se toulaly mimo vymezený prostor, byly tam postaveny zátarasy. Několikrát jsme se snažili žádat o dětský koutek, třeba jen stůl s pastelkami; vždy to bylo zamítnuto. Zpočátku činorodé děti po pár dnech jenom zlomeně seděly v chodbě – na zemi, protože lavičky byly odebrány.
Na otevření stanových táborů jsme čekali jako na smilování. Ani potom ale problémy na nádraží zdaleka neskončily. Takzvaný front desk, který od konce května provozovala nádraží cizinecká policie spolu s hasiči, měl za svojí hlavní funkci lustrace a nejčastější slovo, které skloňovali, bylo „nárok“. Oddělovali nově příchozí uprchlíky od těch, kteří například odešli z detenčních zařízení a proto již z jejich pohledu neměli nárok na další pomoc.
Na začátku svého působení na nádraží se pracovníci frontdesku snažili prosazovat, aby dobrovolníci poskytovali jídlo nebo nocleh těm, kteří na něj takzvaně „měli nárok“. Po tom, co se značná část uprchlíků postupně přesunula do stanových táborů v Troji a především toho v Malešicích – ten byl provozovaný Centrem sociálních služeb Praha a byl koncipovaný jako takzvaně “nenárokový”, jsme zaznamenali opakované případy, kdy představitelé front desku opakovali romským uprchlíkům, že v Čechách nedostanou žádnou pomoc a ať odjedou. Víme o konkrétních rodinách, které již byli držiteli dočasné ochrany v Česku, ale na naléhání front desku odjeli do ciziny. (Jedna taková se shodou okolností objevila v propagačních materiálech ministerstva vnitra.)
Hasiči a cizinecká policie začali takzvaně doprovázet romské uprchlíky ke vlakům do Maďarska či na Slovensko, aby si ověřili, že skutečně nastoupí. Zaznamenali jsme případ, kdy jedna rodina takto doprovozená muži v uniformách do vlaku, potom opakovaně tahala za záchrannou brzdu.
Tolik k tomu, co je podle nás zapotřebí připomínat.
Druhý cíl, který jsme si stanovili, byl apel na to, aby k podobným událostem už v budoucnu nedocházelo. Jak toho dosáhnout? Jak to v případech systémové diskriminace bývá, nelze ukázat prstem na jediného viníka. Změna bude muset přijít z vícero směrů.
Apelujeme na média, aby se zabývala situaci lidí, kteří propadají systémem. Aby se poučila z případu šíření nebezpečných dezinformací o údajném dvojím občanství romských uprchlíků a trvala na ověřování tvrzení politiků a k případům spojených s rasovou diskriminací přistupovala odvážně, citlivě a eticky.
Apelujeme na politiky na státní i regionální úrovni, aby se nebáli stát za hodnotami lidských práv a základní důstojnosti nezávisle na tom, co říkají předvolební průzkumy. Nespočet odborných publikací ze zdrojů povolanějších než jsme my, tvrdí jednoznačně, že péče o zranitelné se vrací.
Děkujeme všem pracovníkům neziskových, příspěvkových organizací ale i státních a správních orgánů, kteří se snaží proti systémové diskriminaci bojovat. Věřte, že víme, jak vyčerpávající a osamělá práce to občas je. Přejeme jim hodně sil, vzájemné podpory a co nejlepší podmínky k jejich práci.
Všem členům široké veřejnosti, kterým není lhostejný osud nejen romských uprchlíků, ale všech, kteří propadají systémem, vzkazujeme, aby byli hlasití a vytrvalí, aby dávali své postoje najevo. Pokud byste se chtěli zařadit mezi nás a pomáhat přímo v terénu, naše dveře jsou samozřejmě vždycky otevřené (a nebojte se kohokoliv v reflexní vestě zeptat, jak na to). Cest, jak pomoci, je ale mnoho. Najděte si tu svoji.
Děkujeme všem, kteří dorazili. Třeba se příště potkáme při radostnější příležitosti!
