Bez rodiny to nejde, říká ředitel rodinného dětského domova

Zatímco v dětských domovech zřizovaných Pardubickým krajem žijí děti po
desítkách a starají se o ně vychovatelky, uklizečky a kuchařky, soukromý dětský
domov Markéta v Radhošti u Holic připomíná spíše velkou rodinu. Tomáš a Hana
Ochovi jej založili v roce 2000 pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti a k
dvěma vlastním dcerám a dvěma dětem v pěstounské péči si přibrali další
svěřence. Dnes žije v domě celkem devět dětí, mezi nimi i Romové nebo Vietnamka,
řekl ČTK ředitel domova Tomáš Och.

"Jsme ti, kteří nabízejí dětem rodinu, a to
je asi to nejdůležitější, co pro ně může být. Rodina je šance pro to, aby
poznaly běžné vazby, které by poznat měly, a které jim umožní žít svůj
harmonický život. Bez rodiny to prostě nejde. Státní domovy se mohou sebevíce
snažit, jako že se řada z nich snaží, nicméně nemohou nahradit mámu a tátu,"
uvedl Och.

Dětský domov vznikl přestavbou venkovského rodinného domku se zahradou a
dvorkem. Na rozdíl od větších ústavů se na chodu domácnosti musí každé dítě
podílet. "Je na ně dost naloženo. Děti běžně vaří, pečou, uklízejí a musí
zvládat běžné domácí práce. Dokonce ještě lépe než v běžné rodině, kde jim
maminka může ustlat, protože má na to čas. My to tady nestihneme," řekl Och.

"Rodiče" s dětmi také jezdí na vodu, na hory, někdy v létě i k moři.
Pravidelně také vyjíždějí na návštěvy a víkendové a prázdninové pobyty do
běžných rodin k přátelům, ke "strýčkům a tetičkám". Děti chodí do kroužků a s
Ochovými za kulturou, kluci hrají fotbal za TJ Jaroslav.

Z rodiny již odešli dva svěřenci, kteří dosáhli dospělosti, jeden byl v
pěstounské péči, druhý v radhošťském dětském domově. "První dívka se hodně
hledala, dnes jí je 25 let, má vlastní rodinu a funguje. Druhé dítě se k nám
vrací, občas spadne až na dno a znovu na sobě pracuje, i když ne vždy se mu to
daří," uvedl Och. Podle něj velká část dětí z dětských domovů má potíže se
zákonem, ty z výchovných ústavů dokonce až v 90 procentech.

Ochovi občas zvažovali, zda dětský domov není nad jejich síly. "Byly těžké
chvíle, kdy jsme si říkali, jestli to vyčerpání stojí za to, ale toho rozhodnutí
nelitujeme. Kdyby bylo nejhůř, mohli bychom to tu rozpustit, ale když mám děti
rád, tak to přece neudělám. Pokud mi to umožní má psychika a tělo, chtěl bych v
tom pokračovat až do důchodu," řekl ředitel rodinného dětského domova s dvěma
zaměstnanci a rodiči zároveň.