Bedřiška na rozcestí

Množí se nám zprávy o politicích, kteří volí v souvislosti s našimi Romy velmi ostrá slova. Čunek vylezl po jejich zádech až do křesla místopředsedy vlády a odtamtud ho nedostane zřejmě už nic, i přes podezření z korupce a přes zjištění, že jeho plány na vyřešení vsetínského problému selhaly, protože se mu ti vystěhovaní stejně vracejí domů. Starostka Janáčková je na tom podobně. Výroky na adresu Romů byly však ještě o třídu ostřejší, protože je vypustila mimo zjevné hledáčky kamer, čímž se připravila o možnost konzultace vyřčených slov s paragrafy. Podezření z korupce se vyloupla už dříve a krom toho po ní tvrdě pase opozice na radnici. Společná je těmto politikům také výrazná podpora veřejnosti. Nechme stranou úvahy o tom, zda Češi jsou či nejsou rasisté, protože hlavním problémem při utváření názorů a postojů majority vůči Romům je většinou zkratkovitost a nedostatek informací. S kolegou Martinem Grinvalským jsme se proto vypravili na cestu do Ostravy, abychom zjistili, jak se mají věci okolo kauzy, která opět přiostřila zbraně ve společnosti.

Podle Liany Janáčkové je kolonie Bedřiška lokalitou odsouzenou k izolaci. Nízké dřevěné finské domky by po obehnání elektrickým plotem mohly lehce evokovat atmosféru koncentračního tábora. Ten zde pravděpodobně nikdy nevznikne, ale budoucí obraz tohoto místa může lidskou bídu znázorňovat ve výjevech rozmlácených oken, děravých střech a hromad odpadků, jejichž chmurnou atmosféru dokresluje všudypřítomný hluk a zápach, mezi domky pobíhající loupeživé dětské gangy, ležící opilci nebo projíždějící trochu bezmocné policejní auto. Ovšem podívejme se, jak vypadá realita. Bedřiška je útulnou zelenavou osadou s upravenými dvorečky a zahrádkami, kde vane duch historie hornického osídlení. Dřevěné domky jsou sice zastaralé, ale podle místních stále poskytují příjemné bydlení. Dlouhá léta zde žili Romové i majorita pospolu prakticky bezproblémově. V posledních 3 letech však radnice začala podnikat kroky, které směřují k tomu, že se z kolonie stává odkladiště zcela vykořeněných lidí, kteří nemají základní společenské návyky a všude jsou na obtíž. Úřad začal tyto lidi v celých rodinách stěhovat do volných bytečků v kolonii (většina jich je 1+1 nebo 2+1). Začaly se množit problémy a „bílí“ lidé odcházeli. Slušní Romové začali protestovat proti postupu radnice, protože věděli, že problémová romská rodina je pro ně samotné v důsledku vůbec největším ohrožením. Každý, kdo se považuje za žužo Roma (čistého Roma), těžko snáší vedle sebe degeša (nečisté Romy), kteří si neváží majetku, dětí ani vlastní duše. Z mnoha romských pospolitostí je zcela zřejmé, že stačí tři až čtyři problémové rodiny mezi dvaceti „normálními“, aby byla stabilita společenství narušena. Nikomu se nechce uklízet v domě, když po chvíli vidíte na čerstvě zametené chodbě zase svinec. Nikdo se nechce pouštět do konfliktu s lidmi, kteří nechají své děti běhat po ulici s dlouhými noži, a když se napijí, chtějí se bít.

Smutná role úřadu

Žužo Rom Alexander Lakatoš z Bedřišky o tom ví své. Bydlel totiž dříve v domě v Železné, který postavila mariánskohorská radnice původně jako azylový dům, který však provozovatel v důsledku příliš vysoko nastaveného nájmu odmítl. Radnice ve vedení s Janáčkovou začala do domu stěhovat Romy bez rozdílu a koloběh odcizení a společenského vyloučení se mohl plně rozvinout. Pan Lakatoš byl, jak připouští i Janáčková, jedním z těch, kteří osobně mnohokrát šli na úřad a prosili o to, aby radnice více zvažovala, koho do domu stěhuje, aby nezačaly vznikat konflikty. „Upozorňoval jsem ji, že ten barák zdevastujou, ať tam nedává ty problémové rodiny, že si s nimi nebudeme umět poradit, když jich bude víc. Odmítla se s námi bavit,“ říká. „Pak jsem ustanovil domovní výbor, ve sklepě jsem si udělal malou dílničku a schůzovní místnost, kde jsme se pravidelně scházeli a rokovali o tom, co je třeba dělat, kdo má služby v úklidu apod. Zvali jsme mnohokrát lidi z radnice, nepřišel nikdo.“ Pan Lakatoš vypráví o tom, jak na dveřích starostky byla klika stylu koule, a když s ní chtěl mluvit, musel dlouze zvonit na dveře sekretářky, která mu pak většinou řekla, že paní starostka nemá čas. „Největší problém byl s odpadem,“ říká. „Byly tam deset centimetrů silné trubky a měly špatný spád, to nemohlo na tolik lidí stačit, potřebovalo to silnější trubky. Šli jsme na radnici, ať nám dají alespoň materiál, že to sami vykopeme a opravíme. Janáčková nám řekla, že ji to nezajímá, že si tam máme klidně chcípnout. Každý den ráno, než jsem šel do práce, jsem pak běhal k odpadu a klackem ho prošťouchával, aby se to úplně neucpalo.“ Připomeňme, že dům je v majetku města, a to má proto povinnost učinit potřebné opravy. Z výpovědí Romů vyplývá, že oni sami nabízeli, že budou bezplatně spolupracovat na pracích, čímž by radnice pravděpodobně ušetřila, pomineme-li nesporný motivační moment. Arogance úřadu vedla ke kýženému výsledku, který pan Lakatoš popisuje následovně.
„Pak konečně jednou na naši poradu přišel pan Jezerský (tehdy zástupce starostky, pozn. red.) a jediné, co mi řekl, bylo, že za ten sklep bych měl odvádět poplatek. Tak jsem se naštval a vykašlal se na to hlídání odpadu a pořádku.“ Situace v domě se brzy stala neudržitelnou a odpad zanedlouho praskl, takže se zatopila kotelna a sklepy byly plné fekálií. Další problémy nastaly s elektřinou, protože někteří z horších nájemníků neplatili. Od zdroje byl v zimě odpojen celý dům a těm, kdo platili, bylo řečeno, že proud půjde, až zaplatí dluhy ostatní.
„Nebylo světlo, nemohli jsme uvařit dětem, nešla kotelna, kvůli zatopení odpadem, takže byla zima,“ říká dcera pana Lakatoše. Starostka si dnes na iniciativní Romy nevzpomíná a odpad podle ní praskl, protože se tam někteří lidé chovali jako prasata a do záchodu házeli věci, které tam nepatří. Jak to bylo s elektřinou, přesně neví. Na tvrzení, že úřad ignoroval dlouhá léta varovné i prosebné hlasy Romů, starostka říká: „Vždy když za mnou někdo z nich přijde, že něco chce, ptám se na to, jestli dluží na nájmu. Pokud dluží, tak se s ním nebavíme.“ Podle soupisu dluhů na nájemném v osadě Bedřiška ke dni 21. 5. 2007 z 53 obsazených bytových jednotek dluží na nájemném 21, z toho ovšem u 13 nepřesahuje dluh 3 000,-, což může být způsobeno pouhým opožděním platby posledního nájmu. Skutečných „neplatičů“ s dluhy přesahujícími 10 000 korun je tedy na Bedřišce zhruba 12 %. Většina větších dlužníků má nastaveny splátkové kalendáře a snaží se platit. Je zde využíván také tzv. institut zvláštního příjemce, který dává úřadu možnost strhávat nájemné ze sociálních dávek. Ačkoliv je tento nástroj odborníky považován za účinný prostředek proti dluhům vůči majitelům domů, starostka Janáčková říká: „Považuji tento systém principiálně za špatný, nevidím důvod, proč by měl být nájem kohokoliv hrazen ze státního rozpočtu.“ Dodejme, že pan Lakatoš je na Bedřišce bez dluhu a nedoplatek z bytu v Železné splácí podle splátkového kalendáře.
Pokračujme ale ve vyprávění Lakatošových.
„Své pohrdání nám Janáčková dala mnohokrát najevo a úřad s námi úplně odmítl komunikovat.
Na námitky, že bez našeho zavinění nejde v domě ani topení ani elektřina, nám starostka řekla, ať si třeba zmrzneme,“ pokračují Lakatošovi.
Jiné bydlení nakonec dostali poté, co se rozhodli úřad bojkotovat a načerno se opakovaně „nabourali“ do jiného bytu než v domě v Železné, odkud chtěli za každou cenu zmizet.
Místostarosta Jezerský jim poté pronajal městský byt 2+1 na Bedřišce. Z toho může pro ostatní plynout poučení, že je lépe pomoci si třeba nelegální cestou sám, než hledat zastání u úřadu veřejné služby. Určitou dobu se na Bedřišce žilo klidně a spokojeně, i když si rodina Lakatošových musela po minulých nájemnících zanedbaný obecní byt (nebyli to Romové) zkulturnit z větší části z vlastní kapsy (radnice dala beton na opravu podlahy v jedné místnosti). V posledních letech se ale děje podobná věc jako v domě v Železné a starostka začíná do sousedství bezproblémových rodin stěhovat ty nejhorší. „Bílí“ lidé začali reagovat okamžitě a o jejich snaze opustit lokalitu svědčí právě zveřejněná nahrávka z jednání na radnici, na které Janáčková vyřkla rasistické výroky. Zajímavé je, že zápis z jednání obsahuje příslib radnice, že se bude snažit těmto nespokojeným obyvatelům zajistit bydlení někde jinde. Nasnadě je otázka, proč tento příslib nedala radnice např. Romovi panu Lakatošovi, který chtěl opustit lokalitu v Železné… Vzpomeňme, že starostka dnes říká, že volání pana Lakatoše a dalších v domě v Železné po tom, aby tam některé silně problémové rodiny nestěhovala, nemohla brát v úvahu, protože soused nemůže rozhodovat o tom, kdo bude vedle něj bydlet. Na druhou stranu ovšem existuje doklad o tom, že radnicí byla bílým přislíbena pomoc s přesídlením z Bedřišky, když si přišli stěžovat na sousedy Romy. Janáčková se také brání, že různí Romové tvrdili vždy o těch druhých, že jsou problémoví, a nebylo tedy možné rozhodnout, kdo si zaslouží jaký přístup. „Říkali mi např. o panu Lakatošovi, že on je ten, který tam dělá nepořádek,“ říká. Když ovšem procházíte Bedřiškou, lze rozdíl poznat na první pohled.

Silná menšina

Vraťme se ale zpět na začátek ke katastrofickému scénáři, protože již dnes jsou na Bedřišce takové obrazy k vidění. Když jsme s kolegou Martinem po dlouhém bloudění konečně dorazili do kolonie, přivítaly nás děti. Nikoliv však chlebem a solí, ale klacky a kameny. Byly bezprizorní, byla na nich znát výchova ulicí, protože, jak jsme se dozvěděli, rodiče některých jsou alkoholici, jiní sedí ve vězení. Přes dorážení dětí se nám brzy podařilo narazit na ochotné a příjemné obyvatele, kteří nás automaticky zvali na kávu, aby rozptýlili naši prvotní zkušenost. Rozdílnost životů těch slušných, kteří chtějí dobře žít a těch, kteří již ztratili i vlastní důstojnost, je propastný.
Stačí se podívat na fotografi i dvojdomu, ve kterém bydlí pan Lakatoš. Těch zcela beznadějných je mnohokrát méně, ale jejich hlas je nejsilnější. Oni tvoří mediální obraz celku.
Mají schopnost strhávat další, kteří nemají dostatek alternativ a zastání. Arogantní moc odmítá aktivitu a pohrdá všemi bez rozdílu.
„Vybrali jsme Bedřišku, takže tam budou, s vysokým plotem, elektrikou, nám je to jedno,“ křičí do světa. Přitom většina těch, kterých se to týká, chce jen normálně a spokojeně žít. „Omlouvám se, že za peníze z daní bílých musím platit domy černých,“ omlouvá se senátorka z výboru pro lidská práva. A proč jste tedy, paní senátorko, nepřijala iniciativu Romů, že si kolapsem hrozící odpad sami opraví, když jim dáte materiál? A kolik to stálo daňové poplatníky, když jste to nechala prasknout? Nebo to bylo jinak?

Bedřiška na rozcestí

Romové na Bedřišce vkládají své naděje do exstarosty Radomíra Michniaka, který byl po půl roce, podle mnohých politickou hrou, sesazen z vedení radnice. Většina říká, že udělal pro blaho místních lidí za půl roku víc než starostka za šestnáct let. I podle ostravských nevládních organizací se až za Michniaka začala politika měnit směrem k integračním strategiím. „Chceme navázat důvěrné vztahy a poskytnout prostředky k tomu, aby se mohli o své věci starat vlastníma ruka, drtivá většina z nich to umí a chce. Jsou ochotni o Bedřišku pečovat, když je budeme podporovat. I pro radnici je mnohokrát výhodnější dát jim materiál na opravu, než investovat obrovské peníze do nové výstavby. Jako prevenci musíme podporovat zaměstnávání a terénní sociální práci,“ říká Michniak. Starostka Janáčková o něm tvrdí, „jen Romy zneužívá v politickém boji. Sama jsem se této práci věnovala šestnáct let na radnici“. Jako argument používá např. projekt, který nechala radnice zpracovat v roce 1998, ve kterém je detailně zpracována možnost nové bytové výstavby v kolonii Bedřiška. Původní kolonie by byla zbourána a za téměř 383 milionů by byly postaveny nové domky. Janáčková dnes tvrdí, že návrh byl součástí integračně motivačního programu pro sociálně slabé ve stylu známé vesničky soužití. V projektové dokumentaci ale o takovém záměru není ani zmínka.
Bedřiška stojí na rozcestí a zračí se v ní mnohé aspekty problému, kterému se u nás zkratkovitě říká romský. Může z ní být lokalita s příjemným bydlením, které drtivá většina místních Romů chce zachovat, nebo zde zanedlouho vznikne izolované ghetto, které nakonec skončí pod pásy buldozerů. Co by se pak ale stalo s místními Romy? S pozemky by si radnice jistě dobře poradila. Postoj politiků je pro budoucnost zásadní. Pan Lakatoš nastiňuje stroze romské řešení, co s těmi vykořeněnými, kteří jsou ohniskem rizika. „Kdyby tu taková rodina byla jedna nebo dvě, my ostatní bychom si s ní už poradili. Jednoduše, když budeš dělat bordel a neumíš se chovat, dostaneš klidně přes hubu. Oni by si nemohli dovolovat a spíše by se přizpůsobili nám. Když jich tu ale bude více, jak to sem Janáčková stěhuje poslední tři roky, tak to nezvládneme…“