Až dojde jídlo a nebude čím topit. Další vlnu romských uprchlíků z Ukrajiny může zvednout zima

„Byla jsem naštěstí zrovna v nemocnici a dcera s dětmi na nákupech. Když se pak dcera vrátila domů, dům byl rozbombardovaný. Popadly jsme jen to nejnutnější a odešly,“ vypráví čtyřiašedesátiletá Oksana. Jejich cesta směřovala do Prahy, odtud do sběrného tábora v jižních Čechách a nakonec na ubytovnu v Lubech v Karlovarském kraji, kterou spravuje nezisková organizace Khamoro Chodov. 

V médiích už se o tom nepíše

Na ubytovně v Lubech, malém městečku se zhruba dvěma tisíci obyvateli známém výrobou strunných nástrojů, žijí ženy s dalšími ukrajinskými Romy. V současnosti celá skupina čítá pět dospělých a devatenáct dětí. Ještě na jaře bylo ale číslo vyšší, v Lubech bylo ubytováno dohromady třicet čtyři Romů. Podle ředitele organizace Khamoro Chodov Emila Voráče mnozí Romové v Čechách nezůstali.

„Zhruba polovina se jich vrátila na Ukrajinu a polovina z té druhé poloviny pak pokračovala dále do západní Evropy, například do Německa, Irska nebo Norska,“ vysvětluje Emil Voráč. Jeho organizací prošlo od začátku války kolem tři sta ukrajinských Romů. Je přesvědčen o tom, že mnozí byli k odchodu donuceni.

„Byla a stále tu je nevole ze strany institucí. Nyní se sice o ukrajinských Romech v médiích nepíše, ale situace je stále stejná,“ popisuje. 

„Například v Lubech nám pan starosta sdělil, abychom nepočítali se spoluprací. Ovlivňoval i místní podnikatele, takže nebylo možné pro uprchlíky sehnat ve městě práci. Nevzali ukrajinské Romy do zdravotnických zařízení ani děti do místní školy. Vstřícnost závisela na místních zastupitelích a tady všichni, na které jsme se obraceli, mluvili starostovou řečí. V Chebu naopak s ničím nebyl problém,“ přibližuje Voráč. 

Deset školáků z Lub tak musí denně dojíždět 35 kilometrů do školy v Chebu. Vstávají ve čtyři ráno, aby stihli vlak v pět hodin a byli ve škole včas. David Grunza, který pro Khamoro Chodov pracuje na ubytovně v Lubech jako správce, se školáky každé ráno do chebské školy jezdí a odpoledne je zase přiváží zpět. Jak říká, dojíždění je náročné nejen na čas, ale také finančně. Jen za dopravu organizace měsíčně utratí přibližně 23 000 Kč. 

Pochybení pražského KACPU

Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové mají romští uprchlíci z Ukrajiny stejná práva jako ostatní uprchlíci. „Je však bohužel pravda, že s některými romskými uprchlíky bylo jednáno diskriminačně, což dokládají i závěry veřejného ochránce práv,“ uvedla zmocněnkyně pro Romano vodi.

Šetření kanceláře ombudsmana v několika Krajských asistenčních centrech pomoci Ukrajině (KACPU) prokázalo, že v polovině května docházelo k diskriminaci romských uprchlíků v pražském centru. Romští uprchlíci byli do prostor registračního centra vpouštěni jen v doprovodu pracovníka z neziskového sektoru nebo policisty. Bylo po nich také požadováno, aby měli zajištěno ubytování jako předpoklad pro podání žádosti o udělení dočasné ochrany. Situace se později podle Kláry Šimáčkové Laurenčíkové zlepšila, k diskriminaci ukrajinských Romů však nadále dochází jak ze strany úřadů, tak i některých občanů, kteří se jinak, zejména na počátku války, snažili ukrajinským uprchlíkům všemožně pomoci. 

Důvodem jsou podle zmocněnkyně předsudky vůči Romům zakořeněné v naší společnosti. „To se odráží na jejich situaci zejména v oblastech bydlení, sociálního zabezpečení, zdravotnictví a vzdělávání romských dětí ve školách,“ přibližuje.

Na západ

Miroslav Brož, ústecký aktivista a zakladatel sdružení Konexe, si je negativních postojů české společnosti vůči Romům dobře vědom. Proto, jak říká, na nic nečekal a namísto pomoci ukrajinským Romům doma v Čechách je od počátku války na Ukrajině pomáhá přesouvat dále do západní Evropy.

„Už na začátku jsme totiž dokázali odhadnout, co se stane, že s nimi nebude nakládáno stejně jako s ostatními uprchlíky,” vysvětluje  Miroslav. 

Se svými kontakty z neziskových organizací v zahraničí se proto spojil už koncem února. 

„Obeslal jsem instituce v Německu a požádal je, zda by byly ochotné vyzvednout a pomoci zhruba deseti lidem. Jenže pak nastala „ kauza“ dvojího občanství a uprchlíků jsme začali posílat mnohem víc. V Německu se postarali nejen o tu první malou skupinku, ale doslova o nával lidí, který neustával po dobu tří měsíců,“ objasňuje.

Přesné číslo, kolika Romům pomohl s odjezdem dále na západ, Miroslav nezná, ale bylo prý tak vysoké, že ho samotného zaskočilo.

Minimálně 700 lidí jsem poslal do Německa, sto do Irska a desítky lidí do Osla,“ vypočítává Brož.

Popisuje dva odlišné přístupy k ukrajinským Romům – ten u nás a ten v Německu. „Tak pro srovnání. Tady vystoupí romští uprchlíci z vlaku a po dvanácti hodinách čekání před registračním centrem dojde k prověřování dvojího občanství. To trvá až devět dnů a oni mezitím přespávají na nádraží. Když úřady zjistí, že mají dvojí občanství, nedostanou uprchlíci žádnou podporu. Když úřady nepotvrdí dvojí občanství, vezmou romské rodiny do detenčních center nebo do stanového městečka. 

Detenční centra jsou v podstatě vazební věznice uprostřed pustiny obehnané ostnatými dráty, kde jsou cely namísto pokojů,“ líčí Miroslav. Setkal se i s případy, kdy Romové, když detence viděli, odmítli vystoupit z autobusu, což bylo následně posouzeno jako odmítnutí pomoci.

„Naproti tomu v Německu vystoupí uprchlíci z vlaku, a když už je večer, ubytují je v hotelu. Dostanou najíst, napít, dostane se jim lékařského ošetření. Druhý den je registrace do azylového centra. Druhé občanství tam nikoho nezajímá. Zjišťují pouze, zda skutečně žili na Ukrajině. Ten samý den jdou do ubytovny pro uprchlíky, která je ale opravdu moc hezky zařízená. Na ubytovně jsou čtyři až šest týdnů a pak dostanou sociální byt,“ pokračuje Miroslav. 

„Jediné, co po nich v Německu chtějí, je, aby se učili německy, což je ale úplně pochopitelné. Navíc jim poskytnou kurzy němčiny zdarma. Děti také musí chodit do školy. To je u nás každému jedno,“ říká Miroslav Brož. 

Netvrdí ale, že je taková situace v úplně celém Německu. „Víme například, že problémy jsou v Bavorsku, které má, stejně jako Česko, velmi silnou anticiganistickou tradici. Tam jsme uprchlíky neposílali. Nejvíce jsme jich nasměrovali do spolkové země Hamburg, Brémy nebo Sasko,“ přibližuje. 

Sám se hned na začátku války spojil s iniciativou Hlavák a každý den z Ústí, kde žije, jezdil na Hlavní nádraží v Praze. Tam uprchlíkům často pomáhal až do půlnoci.

„Byl jsem také ve spojení s romským farářem na hranici s Ukrajinou a Slovenskem, který tam má kostelíček, kde pomáhá romským uprchlíkům. Desítky lidí od něj jsem poslal do Norska. Kromě toho máme partnerskou organizaci v Dublinu, kterou jsme také zapojili. Koupili jsme osmdesát letenek a posílali lidi do Dublinu dodává Miroslav Brož.

Dvojí občanství?

K nepříliš vřelému přístupu k romským uprchlíkům z Ukrajiny v létě velkou měrou přispěla i kauza s dvojím občanstvím. Jak se ukázalo, šlo o nafouknutou bublinu.

„Většina romských uprchlíků měla skutečně ukrajinské občanství,“ říká Klára Šimáčková Laurenčíková a poukazuje například na výzkumný projekt PAQ Research Ukrajinští Romové v České republice, který zjistil, že ze vzorku sta domácností ukrajinských Romů jich mělo 99 procent pouze ukrajinské občanství a jen v jednom případě ukrajinské a ještě jedno další.

„Spoustu“ romských uprchlíků s ukrajinským a zároveň maďarským občanstvím, jak o tom hojně informovala média i někteří politici, neprokázala ani policie. „Do současnosti jsme požádali o prověrku přibližně 5500 případů s tím, že ve výsledku jsme zjistili přibližně 150 osob, které skutečně mají dvojí občanství,“ uvedl k červnovému šetření mluvčí policejního prezidia Ondřej Moravčík.

Až udeří zima

Nevyhovující podmínky v detenčních centrech potvrzuje i ředitel neziskové organizace Vzájemné soužití Kumar Vishwanathan. „Bylo to demotivující. V detenčním centru ve Vyšních Lhotách byly převážně ženy a děti, které tam byly úplně izolované. Dětem jsme neustále přinášeli fotbalové míče, protože když jim míč přeletěl ostnatý drát, ani si pro něj nemohly dojít,“ přibližuje.

Ukrajinských Romů bylo na jaře na Ostravsku podle Vishwanathana kolem dvou tisíc. „Bydleli hlavně na nádražích nebo v detenčním centru ve Vyšních Lhotách, které ale vláda koncem června uzavřela. Vím jen o čtyřech rodinách, které v Čechách zůstaly. Zbytek odešel do Německa nebo se vrátili na Ukrajinu,“ říká Vishwanathan. 

Podle Milady Hoškové z Iniciativy Hlavák nyní romští uprchlíci sice stále do Čech občas přijíždějí, ale už zdaleka ne v takové míře jako na jaře a většinou jde o tranzity do jiných zemí v západní Evropě. Také Karel Karika, zastupitel města Ústí nad Labem a romský aktivista, říká, že nyní noví uprchlíci nepřicházejí a jde spíše o migraci z regionu do regionu. Miroslav Brož ale očekává další nápor během letošní zimy – kvůli poničené infrastruktuře na Ukrajině ostřelované ruskými vojsky, důsledkem čehož zůstává spousta lidí bez elektřiny, topení a vody.

Podobně situaci vnímá i Jan Husák z organizace Romodrom, která se kromě pomoci romským uprchlíkům v Čechách snaží pomáhat i Romům přímo na Ukrajině. „Nejvíce se obávají toho, že nebude dostatek jídla a dřeva, jelikož ani do těch lesů už nemůžou jít pro dřevo či klestí. Zakarpatská oblast je totiž jedinou zalesněnou oblastí na Ukrajině, takže pokud by došlo k tomuto krizovému scénáři, dojde nejspíš k radikálnímu zpřísnění podmínek pro těžbu dřeva či jeho sbírání,“ přibližuje v rozhovoru pro Romea.cz. Podle výzkumu agentury PAQ z července letošního roku bylo celých 41 procent romských ukrajinských uprchlíků žijících v České republice rozhodnuto vrátit se na Ukrajinu. Část jich chtěla odejít dále na západ.

Oksana Lokotoš je mezi těmi, kteří jsou rozhodnuti zůstat. Říká, že diskriminaci ze strany obyčejných lidí u nás nepociťuje. Ukazuje z okna ubytovny na protější dům s upravenou zahradou. „Sousedka nám nosí ovoce a zeleninu pro děti. Je moc milá,“ usmívá se Oksana. Na klíně jí sedí osmiměsíční vnuk od druhé dcery, které se zatím do Čech přijet nepodařilo. Oksana ale doufá, že se za nimi do Čech brzy vydá.

V jejím životě není útěk z Ukrajiny první velkou překážkou, které musela v životě čelit. Těžké bylo, když ve svých necelých třiceti letech ovdověla a musela se o svých osm dětí postarat sama. Nyní je na svoji velkou rodinu pyšná. Dohromady má již 24 vnoučat. Byla by moc ráda, kdyby za ní dcery s dětmi přijely, protože v Čechách je na rozdíl odUkrajiny bezpečno, ale respektuje jejich rozhodnutí.

„Děti mají už své rodiny a záleží na nich, jestli přijedou nebo zůstanou na Ukrajině. Moji dva synové a manželé dcer ale odjet nemohou, bojují za vlast,“ dodává Oksana. Na otázku, zda by se přece jen nechtěla po válce vrátit domů, zavrtí smutně hlavou. „Nemám se kam vrátit, nemám tam už střechu nad hlavou.“

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Ještě do konce roku si ho můžete objednat pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.