Apolena Rychlíková: Zemřel, protože byl Rom

Pod mimozemskou lodí ale najednou — jako stín — proběhne dětské tělo. Chlapec. Rom. Může být o pár let starší než já, osm, možná deset let. Zběsile se proplétá mezi atrakcemi a za ním běží pětice holohlavých mužů s klacky a baseballovými pálkami. Letíme s tátou vzhůru v mimozemské lodi, vykláním se a sleduji chlapečka, kterak kličkuje mezi lidmi, skáče přes zídku, zase rychle běží a mizí mi z dohledu.

Diskotékovou píseň, která zní prostorem,  narušuje jen pár výkřiků. Jeden z nich je: „My tě zabijeme, ty černá svině!“ Propukám v hysterický pláč a nemůžu se nadechnout. Táta mi zakrývá oči a snaží se mě udržet, abych z atrakce nespadla. Tak strašně se bojím, co se chlapci stalo, že se pořád otáčím a vykláním směrem, kterým Rom běžel, nedokážu sedět v klidu a ani nechci. Když s naším „ufem“ přistaneme, jdeme okamžitě domů. I o třicet let později si z celého výletu na pouť jsem schopná vybavit jen tuto vzpomínku.

Když jdou první Romové

Řeka Otava, protékající menším českým městem Písek, nepůsobí nijak nebezpečně. Dnes ne. Plyne v poklidu a nikam se nežene. Dívám se na ni i přesto s obavami: na jejích vlnách se totiž plaví zapomenutá paměť českého rasismu, nenávisti, v jejíž jméně tu před třiceti zabíjela skupina krajně pravicových extremistů. A Otava jim byla nedobrovolným komplicem. V roce 1993 tu totiž skupina celkem osmnácti neonacistů uštvala mladého Roma Tibora Danihela. Utopil se. Ne však proto, že by spadl do vody, chtěl si zaplavat a nezvládl to nebo proto, že byl pod vlivem návykových látek a neměl své tělo pod kontrolou. Proto, že ho příznivci krajní pravice nenechali vylézt z vody. Štvali ho jako zvěř – protože za zvíře Tibora a jeho další tři kamarády, přece pokládali.

Na zvonku písecké bytovky se lehce nečitelně skví jméno Danihelová. Město, v němž došlo k rodinné tragédii, část Tiborovy rodiny nikdy neopustila. „Už na nás čekají,“ říká mi Matěj Šarközi, průvodce po minulosti, která v Písku pořád hodně lidí bolí a budí ze sna.

Matěj se narodil v roce 1948 v romské osadě u vesnice Čaradice na středozápadním Slovensku jako předposlední z devíti dětí. Přestože doma hovořili pouze romsky, oba rodiče byli negramotní a do školy chodil pěšky několik kilometrů, vychodil Matěj Šarközi základní a posléze i střední zemědělskou školu. Po vyučení pracoval jako dělník. Po pádu režimu v roce 1989 se postupně stal jedním z nejznámějších romských občanských aktivistů.

Muž starší sedmdesáti let semnou teď posedává v kuchyni. Voní to v ní po hovězím vývaru s játrovými knedlíčky a po cigaretách. Do tichého tikání hodin se ozývá jen pomalé probublávání polévky. V domácnosti dnes panuje klid. Společně s Matějem sledujeme pohyby paní Dagmar Danihelové. Dagmar působí unaveně. To proto, že se na plný úvazek věnuje péči o svého nemohoucího manžela, který je na invalidním vozíku.

Tibor Danihel, Rom, zavražděný v září roku 1993, byl Dášin bratr. Když jeho a další tři kamarády skupina neonacistů nechala tonout ve studené řece Otavě, bylo to den před jeho osmnáctými narozeninami. Trvalo šest dlouhých let, než se rodina a přátelé Tibora Danihela dovolali spravedlnosti a soud uznal, že Tiborova smrt byla vraždou z rasové nenávisti. Šest let, během kterých se česká společnost pokoušela pochopit, že barva pleti může být pro někoho důvodem k surové vraždě. Šest let, během kterých Romové a Romky v Česku zoufale volali o pomoc a uznání spravedlnosti za to, co se jim  “divokých devadesátých” opakovaně dělo. Šest let, které na čas změnily Česko, ale anticikanismus, jak se u nás nenávisti k Romům lidově říká, změnit nedokázaly.

Naučit cikány plavat

„Dodnes na to vzpomínám špatně,” usadí se na chvíli Dagmar ke stolu, oči má upřené ven, na ulici, která se ztrácí v zamlženém okně. V jejím pohledu se zrcadlí hluboký smutek. Nevyprchal ani za těch dlouhých třicet let. Nejde to.  “Na ten den si pamatuju přesně. Sjela se tady velká skupina skinů z celé republiky, prý někoho pomstít za vesnickou bitku, sami ale chodili po městě a říkali, že prostě chtějí dát nějakým cikánům lekci,“ tiše vzpomíná Dagmar na momenty, které předcházely je rodinné tragédii.

„Naši kluci, brácha a jeho kamarádi, byli na ostrově, kam se chodívalo za volnou zábavou, a část z té party, asi osmnáct lidí, vyrazila za nimi. Napadli je a Tibor s kamarády před nimi utekli do vody, jenže na druhém břehu, na druhé části ostrova, byla zase další skupina neonacistů. Pořvávali na ně, že naučí cikány plavat, smáli se a nechtěli je pustit ven“ popisuje Dáša. Tibor, její bratr, plaval mezi oběma břehy a ani na jeden se nemohl dostat. Byl vyčerpaný, unavený a nakonec útoku neonacistů podlehl a zemřel.

Sama Dáša se o bratrově smrti dozvěděla od jednoho ze svých synů. „Přiběhl a volal, že Tibora nechtěj skini pustit z vody. Vyčerpaného ho stáhl nějaký proud a prostě se utopil.“ říká Dáša. Podle Šarköziho do romských chlapců skinheadi opakovaně kopali a bránili jim vylézt na břeh, házeli po nich kameny a klacky a hajlovali. Když se policistům podařilo Tibora vytáhnout z vody, byl už mrtvý. Jeho unavené tělo bylo celé zkroucené a zablácené. První pitva ale žádné stopy násilí neprokázala.

„Já jsem se to dozvěděl asi ve čtyři, v pět hodin odpoledne toho dne,“ doplňuje Matěj Dášu. „Ještě bylo světlo, to si pamatuju, ale voda byla studená, ne na koupání,“ naráží Šarközi na jeden z pozdějších zlidovělých výroků, které případ doprovázely.

Pronesl ho Petr Cigánek, náměstek tehdejšího státního zástupce Jiřího Sigmunda, který vraždu v Písku jako první dostal na starosti. Oba — jak Sigmund, tak Cigánek — jakýkoliv rasový motiv zpochybňovali a jednání skinheads opakovaně zlehčovali. Státní zástupce tehdy nazval celý případ „klukovinou“ a jeho náměstek otevřeně odmítal možný rasový motiv vraždy.  „Snad kdyby je nahnali v zimě do ledové vody nebo je shodili z mostu… Bohužel to bylo v září a voda byla poměrně teplá,“ řekl tehdy Cigánek.

Na počátku Danihelova případu bylo obžalováno šestnáct útočníků. „Případ Tibora Danihela je v historii českého boje s rasismem velmi důležitý, nicméně to byl také případ extrémně složitý. Bylo těžké určit, kdo všechno se na vraždě Danihela podílel, kdo měl v partě jakou roli, kdo to vymyslel, kdo provedl,“ připomíná Jindřich Šídlo, novinář, který se rasovými vraždami v tehdejším Československu a posléze České republice dlouhodobě zabýval.

Nezabili slepici, ale člověka

Soudy, které s neonacisty probíhaly, byly svým způsobem divadlem. Obžalovaní chodili v extrémistických uniformách, v doporovdu dalších radikálů, na pozůstalé po zavražděném Tiborovi běžně trousili poznámky o tom, že Romové skončí v plynu. A česká justice nedokázala najít způsob, jak k vraždě přistoupit: rasový motiv nebyl brán vážně. V prosinci roku 1994 tak byli odsouzeni pouze dva skinheadi z celé skupiny, a to k podmíněným trestům za výtržnictví, ostatní byli zproštěni viny. Pro pozůstalé to byl strašný šok.

Z dobových fotografií je jasně patrné, že útočníci si svým osvobozením byli poměrně jistí. Především tvář toho nejagresivnějšího z nich — Jaroslava Churáčka — vypadá vždy klidně, občas dokonce až vesele, což ve svých vzpomínkách potvrzují i účastníci tehdejších jednání. „Do soudní síně nemohli pouštět jen tak někoho nebo spíš: Romy tam skoro nepouštěli. Zato skinheadů byla prakticky vždy plná soudní síň,“ vzpomíná Dagmar Danihelová. „Na naši mámu tehdy pokřikovali, že je kurva, ať jde šlapat. Ze soudní síně ji vyvedli, prý proto, že vyrušovala. Jenže ona tehdy jen směrem k útočníkům i soudu zakřičela, že přece nezabili slepici, ale živého člověka,“ dodává Dagmar.

Paní Danihelová, matka Tibora, se finálního rozsudku, k němuž vedla cesta dlouhá neuvěřitelných šest let, nikdy nedočkala. Zemřela. Dagmar dodnes říká, že jí žalem prasklo srdce.

Složitý a důležitý případ

Co se to tehdy vlastně dělo? Po pádu komunismu začal českou společností cloumat rasismus způsobem, který všechny překvapil. Útoky na Romy a Romky přibývalo. Emil Bendík, umlácený tyčemi. Milan Lacko, zkopaný do bezvědomí a nechaný na silnici, kde ho přejelo auto. Helena Biháriová, hozená do rozvodněného Labe. Karel Balogh, pobodaný nožem na diskotéce. Šestiletý chlapec Radek Rudolf, surově zbitý opilým neonacistou a pobodaný kusem střepu. Oto Absolon, ubodaný nožem. Tibor Berki, obyčejná romský táta od rodiny, kterého neonacisté umlátili baseballovou tyčí před zraky jeho vlastních dětí. To jsou jména některých obětí vražd z nenávisti, které známe. Zůstaly po nich, stejně jako po Tiboru Danihelovi, truchlící rodiny a slepé skvrny v naší společnosti, prázdná místa v paměti, která ani dnes neumíme s respektem a důstojností zaplnit.

„Tehdy byla strašná doba,“ vzpomíná Matěj s Dášou. „Na ulici na nás pokřikovali ‚cigáni, cigáni‘, co chvíli někdo nám nebo našim dětem sprostě nadával. Na mě křičeli před barákem tolikrát, čekali, vyhrožovali,“ kroutí hlavou Matěj Šarközi, podle něhož se to zklidnilo až v druhé polovině devadesátých let.

Výčet ukazuje, jak vážným problémem rasové násilí v té době bylo. A to jsou dnes viditelné jen jeho nejhorší projevy — vraždy. Romové se v té době začali masivně setkávat s každodenním rasismem v podobě segregace, diskriminace ve školách či v práci, v oblasti bydlení. V devadesátých letech se také začaly tvořit vyloučené lokality a s nimi spojené psychopatologické jevy, které poznamenaly celé generace Romů až do dnešních dní.

Je to právě dosud nereflektovaná a nerespektovaná paměť Romů a Romek, která na polistopadové dějiny, v postkomunistických zemích obecně vykládané pouze pozitivně, vrhá temný stín. „My jsme to vnímali velmi špatně, vždyť tu umírali lidi kvůli rasismu,“ rozčiluje se i po letech Šarközi, který se s odmítáním společnosti setkává dodnes — třeba když musí jeho malý vnuk čelit ve škole urážkám kvůli barvě pleti. A stejně na tom je i Matějova dcera.

„Byly i časy, kdy nám skinheadi i naši normální sousedé chodili pořvávat před barák, tloukli na naše okna a nadávali nám na ulici. V devadesátkách se ustanovilo, co platí dodnes: lidé se dělí na Romy a Neromy a společně si nevstupují do života. Tak třeba když ve městě je zábava, my Romové na ni většinou nejdeme, uděláme si vlastní. Je ale dost těžké sehnat místo, kde se naše zábavy mohou konat — pár se jich tu ale naštěstí najde.“ Přesto se Matěj, Dagmar, ani další příbuzní a přátelé Tibora nikdy nepřestali snažit o dosažení spravedlnosti. Cesta k ní však trvala enormně dlouho. Kromě toho, že se nepracovalo s rasovým motivem, nedařilo se ani prokázat, že šlo o vraždu.

„Kdyby se ve stejné situaci ve stejné chvíli ve vodě ocitla kočka a stejná skupina lidí ji nechtěla pustit ven, přičemž by věděla, že se může utopit, veřejnost by to považovala za utýrání zvířete. V takovém případě by pachatelům hrozily dva roky vězení. Rozdíl mezi člověkem a kočkou je v tom, že stejný čin se nazývá vraždou. Z té měli být útočníci obžalováni,“ snažil se na orgány činné v trestním řízení apelovat advokát Kolja Kubíček, který se po řetězci nezdarů případu ujal a rozhodl se dostat neonacisty za mříže. Jenže ani jeho snaha nebyla ze začátku úplně úspěšná.

Z celé obžalované skupiny nakonec zbyli tři hlavní aktéři.  Okresní soud v Písku nejdříve v prosinci 1995 nepravomocně uznal Jaroslava Churáčka a Milana Brata vinnými násilím proti skupině obyvatel a ublížením na zdraví, a každého z nich odsoudil na rok odnětí svobody s dvouletou podmínkou. Dalších 16 obžalovaných mladíků bylo osvobozeno (z celkových 18 obžalovaných jich bylo 13 mladistvých). To vyvolalo masivní nepokoje. Následovala další série projednání, která vždy končila nezdarem. Mluvilo se o ublížení na zdraví, ne o vraždě, případ se spletitě odvolával a znovu projednával a pro rodinu Danihelových i celou romskou komunitu to znamenalo dlouhodobý stres a ponížení. Rasový motiv se pomíjel. Až do roku 1999.

To totiž případ Tibora Danihela končí, a tentokrát pravomocným rozsudkem, který uzná rasový motiv a pošle trojici pachatelů na osm a půl, sedm a půl a sedm let do vězení. Dojde k potrestání Jaroslava Churáčka, Zdeňka Habicha a Martina Pomijeho. Všichni byli mimochodem v době spáchání vraždy nezletilí.  “Danihel byl dvacet minut vystaven brutálnímu fyzickému i psychickému týrání. Kdo to nechápe, nežije v tomto reálném světě,” odůvodnil své rozhodnutí soudce Jiří Bernát.

Neopomene tehdy zkritizovat i policii. „Řada věcí nebyla vyšetřena správně, postup policie nebyl precizní,” řekl. V soudním spisu podle něj chyběly záznamy prvních výslechů zadržených skinů. Buď se ztratily, nebo je policisté vůbec nesepsali. A zdůrazní také, že patnáct lidí, kteří se na vraždě podíleli, unikli spravedlnosti. Trest si skutečně odnesou jen tři hlavní aktéři.

Jaroslav Churáček, údajný strůjce násilí, pak ještě dlouhé roky tvrdí, že byl proces vykonstruovaný a on je nevinný. Po propuštění z vězení se Churáček do Písku vrátil a dál žil ve městě, kde se v roce 1993 spolupodílel na zabití Tibora Danihela.

Temné období

V jiném bytě v jihočeských Vodňanech sedí v útulně zařízeném obývacím pokoji manžel jedné z dalších sester Danihelových. V době, kdy k vraždě došlo, byl ve vězení, na atmosféru devadesátých let vzpomíná i on s očividnou nechutí. „To, co se tehdy začalo dít, bylo nesnesitelné. Dřív jsem se necítil ve společnosti nějak jiný, ale po roce 1989 to najednou všechno bylo úplně vzhůru nohama,“ říká Milan.

Sám se označuje za „raubíře“, ale vzpomínky, které na devadesátá léta má, dávají tušit, že situace na jihu Čech byla v té době opravdu vyhrocená. „Nešlo pouze o střety se skinheady, ale třeba i s policií, která nás neustále fyzicky trestala za úplně marginální věci, třeba pití v parku. Dostal jsem od nich tolikrát, že těžko můžu i dnes věřit, že mezi členy policejních sborů nejsou rasisti,“ říká rezignovaně Milan.

Symptomatické je, že dnes bydlí v nevyhovujícím bydlení společně s nemocnou manželkou, bratrem, jehož zdravotní stav vyžaduje nepřetržitou péči, a oba manželé se vedle toho starají ještě o vnučku, která jim byla svěřena do pěstounské péče. Oba se bojí, že takový nápor v kombinaci se závažnou životní nejistotou příliš dlouho nevydrží. A oba jasně mluví o celoživotní diskriminaci, která se jim coby romskému páru děla a děje a bezmoci, která z ní pramení.

Jak na základě vlastních zkušeností uvádí mnozí Romové, devadesátá léta byla obdobím, kdy se najednou smělo vše. Svoboda slova se v nově utvářené společenské atmosféře stala jedním z pilířů rodící se demokracie. Její hranice ale bylo těžké určit.

Uklizený rasismus

Dlouhý spor týkající se vraždy Tibora Danihela nakonec předznamenal klidnější období. Myslet si však, že rasismus ze společnosti zmizel, by bylo velmi naivní. Vhodnější termín by spíš byl, že došlo k jeho tichému uklizení.  Do soukromí domácností, dovnitř společnosti, která si jen důsledkem represivních postihů zvykla na anticikanistické názory dávat větší pozor.

V roce 1995 schvaluje Česká republika Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, v níž se zavazuje k přístupu k národnostním menšinám v rámci evropských standardů. V roce 1998 také vychází první zpráva Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti, orgánu Rady Evropy, který se skládá z nezávislých členů. Jeho cílem je bojovat proti rasismu, xenofobii, antisemitismu a nesnášenlivosti na celoevropské úrovni a z pohledu ochrany lidských práv. Ve zprávě věnované situaci v České republice se Evropská komise vyjadřuje jak kladně, tak kriticky.

„Česká republika učinila v posledních letech pozitivní kroky směřující k řešení otázek souvisejících s rasismem a nesnášenlivostí. K řešení problému rasově motivovaného násilí bylo přijato několik legislativních a politických opatření. Jsou také přijímána opatření usnadňující romskému/cikánskému obyvatelstvu získání občanství. K pozitivnímu vývoji došlo také ve zdokonalování právní ochrany proti diskriminaci v zaměstnání a v řešení problému nedostatečného vzdělávání romských/cikánských dětí. Kromě toho se v České republice projevuje sílící vědomí významu problému rasismu a diskriminace, zejména vůči Romům/Cikánům, což se projevilo vytvořením orgánů s kompetencemi v této oblasti a přípravou studií a výzkumu o situaci této menšinové skupiny. Přesto v České republice přetrvávají, pokud jde o rasismus a nesnášenlivost, vážné problémy. Zvláště znepokojivé je pokračování rasově motivovaného násilí zaměřeného hlavně — ne však výlučně — na příslušníky romské/cikánské populace. Znepokojivý je také výskyt diskriminace namířené proti členům romské/cikánské komunity ve všech oblastech života, včetně výkonu práva a přístupu k rovnosti příležitostí v oblastech, jako je vzdělání a zaměstnání. Vzhledem k novým podobám migrace vyvolává pozornost také situace osob, které nejsou občany České republiky. Další vážnou otázkou je všeobecný nedostatek komunikace mezi úřady a většinovým obyvatelstvem na jedné straně a příslušníky romské/cikánské komunity na straně druhé.“

V roce 2000 kulminuje v České republice migrační vlna romského obyvatelstva. Rasismus je jedním z hlavních důvodů, proč Romové ze země odcházejí. Ti, kteří zůstanou, se dodnes potýkají se strukturálním znevýhodněním těžko popsatelných rozměrů. Podílí se na něm celá česká společnost.

To, že se český rasismus či anticikanismus jen na chvíli ukryl, aby pak znovu a silně udeřil, potvrzují i samotní Romové. Řada z nich vnímá období devadesátých let jako počátek vleklé krize, která se naplno projevila v nultých letech — v návaznosti na ekonomickou krizi. Tehdy také poprvé v historii došlo k „mainstreamizaci“ rasismu ze strany tzv. obyčejných občanů.

Typické pro toto období jsou trestné výpravy do sociálně vyloučených lokalit, vedené tehdejší politickou stranou Dělnická mládež. Jenže u nich nezůstalo. Nepokoje na severočeském sídlišti Janov na Litvínovsku nebyly projevem nesnášenlivosti malých skupinek neonacistů, ale dostalo se jim širokého přijetí místních, kteří agresory schovávali ve svých bytech před policií. “Moje děti se z okna dívají na vlastní učitelku ze školy, která ve skupně protestujících pořvává před naším domem “Romové do práce,” řekla mi jednou jedna romská rodina, otřesená z toho, co se po ekonomické krizi v Česku dělo.

Nedá se také opomenout role některých lokálních politiků a političek, kteří agresivní rétorikou i politickou praxí rozdmýchávali nenávist k romské minoritě. Zatímco v devadesátých letech se dehumanizační slovník, označující Romy za parazity nebo verbež, objevoval převážně ze strany skinheads a neonacistů, v nultých letech se stal běžnou součástí politického slovníku. Objevil se také termín „nepřizpůsobiví“, který agresivnější termíny dokonale nahradil.

Šoha na bisteras

Pečlivě uklizený hrob zdobí fotka mladistvé chlapecké tváře. „Zemřel, protože byl Rom,“ stojí na pomníku uprostřed unikátního lesního hřbitova v Písku. Na náhrobku je také romský nápis „Šoha na bisteras“, česky „Nikdy nezapomeneme“. Tvář Tibora Danihela se během let stala symbolem: nenávisti, ale i volání po spravedlnosti. Na individuální rovině ji jeho rodina nakonec nalezla. Na té společenské však nikdy.

S dědictvím rasismu, jenž začal agresivně a hlasitě probublávat na veřejnost právě v období devadesátých let, se Česká republika potýká dodnes. A ačkoliv už nedochází k vraždám z rasové nenávisti, má tato problematika nové a velmi konkrétní projevy: segregace romských dětí, výrazně kratší věk dožití Romů oproti majoritě, diskriminace na poli bydlení, práce nebo přístupu k institucím. Zneužívání latentního českého rasismu v politických kampaních. Nekonečně řetězce předsudků, které Romům brání svobodně a důstojně žít. 

Na podzim roku 2023, přesně třicet let od rasové vraždy Tibora Danihela, odpovídali Češi a Češky na otázku, koho by chtěli či nechtěli mít za souseda. Romy a Romky uvedlo jako “přijatelné” pouhých 24 procent lidí. Více než tři čtvrtiny majoritní společnosti tedy nechce mít za sousedy lidi z romské menšiny. Na to, koho chtějí mít po dekádách rasového útlaku, násilí a diskriminace za sousedy Romové, se nikdy žádný výzkum nezeptal.