Anna Šabatová pro Romea.cz: Sterilizace romských žen byla cílená politika, na kterou se dlouho zapomínalo. Sterilizace však pokračovaly i po roce 1989

Vy jste jednou ze signatářek Charty 77. Téma sterilizace romských žen pojmenovala hned dvakrát. Proč?

Pokud jde o první dokument O postavení Cikánů-Romů z prosince 1978, bylo velmi důležité, že v Chartě působili lidé, kteří toto téma považovali za velmi závažné z hlediska lidských práv. Pochopitelně sehrálo velkou roli i to, že mezi nimi byli lidé, kteří tuto problematiku dobře znali a měli kompetenci ji kvalitně zpracovat. Iniciátorem byl Josef Vohryzek, velmi moudrý a vzdělaný člověk, který jen díky tomu, že ho rodiče na začátku války poslali jako dítě samotného do Švédska, přežil nacistické vyvražďování Židů. Těmi, kdo téma kompetentně zpracovali tak, že ani po 46 letech nepůsobí zastarale, byli kurátoři pro Romy, kteří provedli velký reprezentativní výzkum o podmínkách života Romů. Mluvili se stovkami z nich. Výzkum si sice objednala oficiální místa, ale jeho výsledky nikdy nepublikovala. V mnohastránkovém dokumentu je více témat a sterilizace jsou jen jedním z nich.

Druhý dokument vznikl o 12 let později, tedy už po listopadové revoluci, počátkem roku 1990. Tento dokument se soustředil výhradně na sterilizace romských žen a jeho autoři jej zpracovali ještě konkrétněji a podrobněji, protože popisovali i praktiky přemlouvání a nátlaku. Vychází z rozsáhlého terénního výzkumu Rubena Pellara a Zbyňka Andrše, kteří mluvili s velkým počtem českých i slovenských žen, což jim umožnilo velmi podrobně zmapovat praktiky vedoucí k protiprávním sterilizacím.

Bylo to poprvé, co jste se s případy této nezákonné praktiky setkala?

Ano. Dá se říct, že nebýt Charty, tak bych o těch praktikách nic nevěděla. Jako běžná občanka jsem se to neměla jak dozvědět. 

Můžete našim čtenářům prozradit další podrobnosti o zmiňovaném výzkumu?

Jistě. Proběhl v letech 1988 – 1989. Z výzkumu vyplynulo, že počet sterilizací v průběhu let stoupal. Také bylo zjištěno, že zhruba 10 % žen se o své sterilizaci dozvědělo až po císařském řezu nebo po potratu. 68 % žen uvedlo, že byly přemlouvány sociálními pracovnicemi, a 10 % žen uvedlo, že sterilizaci podstoupily pod vysloveným nátlakem (např. „dáme vám děti do ústavu“, „nedostanete byt“ apod.). 17 % žen uvedlo finanční motivaci. Právě na základě tohoto výzkumu vznikl druhý dokument Charty 77. Na základě této iniciativy podali jak Charta 77, tak Ruben Pellar a Zbyněk Andrš stížnost generální prokuratuře, která se těmito praktikami zabývala.

Ta později shledala četná administrativní pochybení při vyřizování žádostí o sterilizace a dala příslušným úřadům (okresním ústavům národního zdraví, kde se žádosti podávaly) doporučení, aby se těchto pochybení v budoucnu vyvarovaly. To se stalo v rámci takzvaného všeobecného dozoru nad zákonností, který prokuratura tehdy měla, ale dnes už nemá. Problém spočíval v tom, že se zaměřili pouze na proceduru, nikoliv na výsledek, a tak v tom viděli „pouze administrativní pochybení“, nikoliv hluboký zásah do základních práv těch žen.

Jak na vás jako na ženu ty jednotlivé příběhy působí?

Některé příběhy mi přišly srdcervoucí, ale já se s nimi seznámila až později. V době Charty ještě ne. Nebyla jsem tehdy mluvčí Charty a těmito otázkami jsem se podrobněji nezabývala. Je třeba říci, že pak téma na dlouhou dobu usnulo. Byla zrušena problematická vyhláška, na jejímž základě byly ženy, které se podrobily sterilizaci, odměňovány finanční částkou v řádu několika tisíc korun. Musím přiznat, že jsem si tehdy myslela, že se s touto praxí definitivně skončilo.

A ono ne. Jen se to dělo tiše. Co stálo za tehdejším rozhodnutím ombudsmana Otakara Motejla, že se kancelář veřejného ochránce práv začne sterilizacemi zabývat?

V září 2004 se na Otakara Motejla, coby veřejného ochránce práv, obrátilo 10 romských žen z Ostravy, zastoupených Ligou lidských práv. Stěžovaly si právě na neoprávněné sterilizace. Byli jsme velmi překvapeni, že ta praxe neskončila! Většina případů těch stěžujících žen totiž pocházela z doby polistopadové. Otakar Motejl okamžitě zahájil šetření a tuto informaci jsme zveřejnili. Velmi rychle začaly docházet další podněty i z jiných koutů republiky (celkem 87). Zabývat jsme se mohli jen asi dvěma třetinami z nich (53), neboť některé zdravotní dokumentace se nedochovaly (část byla zničena zejména při povodních). Šetření bylo velmi podrobné a trvalo rok a čtvrt. Výsledkem je asi sto stránková zpráva. Byli jsme i v archivu romského muzea, kde jsme našli důkazy k tomu, že před Listopadem šlo o cílenou politiku státu. Veřejný ochránce práv konstatoval, že nepřípustná praxe pokračovala i po Listopadu 1989. Otakar Motejl upozornil i na to, že žádná z provedených sterilizací, jimiž se zabýval, nebyla provedena v souladu s tehdy platným právem.

Z mého pohledu to bylo právě angažování Kanceláře veřejného ochránce práv, které extrémně pomohlo k uznání, že se tak dělo a je nutné zajistit nápravu. Jak to vnímáte vy?

Jsem přesvědčena, že šetření bylo klíčové a velmi pomohlo rozšířit povědomí o této neblahé a nezákonné praxi a k uvědomění toho, že je nepřípustná a neospravedlnitelná lékařskými nebo jinými argumenty. Shromáždili jsme také informace z jiných zemí (Slovensko, Švédsko, Švýcarsko dokladující, jaká byla praxe a jaké byly snahy o nápravu. Zasadili jsme pečlivé prošetření jednotlivých případů do historického a mezinárodního kontextu, což dalo naší zprávě velkou váhu a nikdo si nedovolil jí zpochybňovat. Součástí Motejlovy zprávy bylo také doporučení ke změně zákona a ke změně metodiky zdravotnických zařízení a doporučení k odškodnění. To bylo samozřejmě klíčové pro další postup. 

Vy jste byla následně už jako veřejná ochránkyně práv i u pokusů zákon napsat a prosadit. Proč se to podle vás nepodařilo dříve?

Ano, byla jsem u těchto pokusů, ale tentokrát to bylo širší dílo, nejen mé. Lobbingu se osobně účastnily i některé romské ženy, zejména Elena Gorolová, dále Ruben Pellar, Gwendolyn Albert, která od roku 2005 podporuje ostravskou svépomocnou skupinu žen, bývalá zmocněnkyně vlády Monika Šimůnková a další. Na otázku, proč se zákon nepodařilo přijmout dříve, odpovím jednoduše – když není politická vůle, tak se vždy najdou nějaké výmluvy. K úspěchu přispělo opravdu systematické a zejména velmi soustředěné přesvědčování ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, premiéra Andreje Babiše, tehdejší vládní zmocněnkyně pro lidská práva a poslankyně Heleny Válkové, která byla navíc předsedkyní petičního výboru Poslanecké sněmovny, a dalších poslankyň a poslanců. Hodně pomohlo i to, že jsme sami připravili znění zákona.

Pojďme k nynějšímu stavu. Už jen dva a půl měsíce mají oběti na to, aby si požádaly o jednorázové odškodnění. Co je podle vás nyní podstatné?

Nejdůležitější je, aby byly žádosti podány v zákonné lhůtě, tzn. aby byly doručeny na Ministerstvo zdravotnictví nejpozději 2. ledna 2025. Měly by obsahovat co nejvíce podkladů a možných důkazů, které lze však doplnit i později, zatímco podat žádost po skončení lhůty už nebude možné. Takže opakuji, důležité je nepromeškat lhůtu a doručit žádost na Ministerstvo zdravotnictví nejpozději 2. ledna 2025. Nestačí, aby byla v tento den podána na poště, musí být na ministerstvu!

Má vše skončit jen u onoho odškodňovacího procesu. Není to také odborné téma pro lékaře, právníky, média? I vzhledem k tomu, že protiprávní sterilizace probíhaly i v jiných zemích – Slovensko, Skandinávie a další?

Určitě máte pravdu, částečně celé téma souvisí s paternalismem, který tradičně ovládal poskytování zdravotní péče a vztah lékaře a pacienta. A to se mění pomalu. Není žádným tajemstvím, že kromě romských žen byly bez řádného souhlasu sterilizovány i některé ženy z majority (například při druhém císařském řezu). Prostě společnost by si měla uvědomit, že tělesná integrita je nedotknutelná a lékařské zákroky nelze provádět bez svobodného a informovaného souhlasu. Výjimkou jsou pouze život zachraňující zákroky, kdy je člověk například v bezvědomí. Ale sterilizace není život zachraňující úkon.

Jaké poučení z toho plyne pro ženy, ale i muže (i když v menšině), kteří se do nemocnic a porodnic pochopitelně dostávají dál?

Je třeba se lékařů ptát a žádat vysvětlení, pokud něčemu nerozumíte. Dobré je také nebýt na rozhodování sám. Vzít si někoho blízkého sebou. Nepodcenit podpis souhlasu s úkonem, který se dnes často podepisuje. Pečlivě si ho přečíst a pokud něčemu nerozumíte, nebát se zeptat.