Albín Augustýn Balát: Mít sen znamená věřit a plnit si ho

Sedmnáctiletý ALBÍN AUGUSTÝN BALÁT, který vyrůstal v pěstounské rodině a následně v dětském domově, má jasno. I přes počáteční životní překážky chce uspět ve společnosti a dosáhnout svých cílů. Studuje obor kuchař-číšník, uvažuje o studiu na konzervatoři. Napsal svůj vlastní muzikál „Víra“, působí jako dobrovolník v organizaci Člověk v tísni, vyhrává pěvecké soutěže. "Mít sen znamená věřit a plnit si ho," říká.

Ve třech letech jsi se dostal do dětského domova. Pak jsi vyrůstal v pěstounské rodině, cesta tě však po několika letech zavedla zpět.

Pamatuji si na ty časy, které jsem v domově zažíval. Jezdili jsme do ozdravovny, letěli s domovem na Mallorcu. V šesti letech nás přijela navštívit úplně neznámá rodina, která si nás se ségrou vzala na výlet do ostravské Zoo. Vzpomínám si na ten moment, kdy jsme houpali na houpačce a ti lidé nám řekli, jestli bychom k ním nechtěli na nějakou dobu do rodiny. Moje slova byla hned ano – chci. Sestra taky souhlasila. Druhý den jsme byli sbalení. Vyrazili jsme do Ostrova nad Ohří, kde naše nová náhradní rodina bydlela.

Začali jsme jim říkat mami a tati. Nikdy nám to nikdo nezakazoval. Oslavil jsem u nich svoje sedmé narozeniny. V Ostrově jsem strávil 6,5 roku. Pak jsme se sestrou udělali chybu, které dodneška lituji. Po nějaké době jsem odešel do diagnostického ústavu v Plzni. Po večerech jsem brečel, protože jsem zklamal jak nové rodiče, tak sebe a jsem rád, že jsme spolu asi po půl roce zase navázali vztah a navštěvujeme se. Jezdím k nim na letní a vánoční prázdniny, když mám nějaké vystoupení, přijedou. Po pobytu v diagnostickém ústavu jsem byl spolu se sestrou přemístěn do Dětského domova ve Staňkově.

Máš z pěstounské rodiny nějaké vzpomínky, které si budeš už navždycky pamatovat?

Jako vzpomínka se mi vybaví láska, kterou mně a sestře moje náhradní rodina dala. Rodina mě přivedla k víře Boha. Během příprav na křest jsem si vybral jméno Sv. Augustin – je to můj křestní patron. Na druhém stupni jsem se začal připravovat na svaté přijímání.

Začal jsem chodit na základní uměleckou školu v Ostrově na klavír a literárně-dramatický obor. Hrál jsem i fotbal, ale ten mě už tolik nebavil a skončil jsem s ním. Jako rodina jsme měli svůj rodinný koncert na staré radnici. S mámou jsme hráli na klavír a recitovali monology. Rád vzpomínám na to, jak jsme s pěstouny jezdili k moři. Každý rok jsem jezdil na křesťanský tábor, kde jsem našel plno kamarádů i ze Slovenska a dodnes jsem s nimi ve spojení.

Mluvil jsi o své sestře. Jsi v kontaktu i s dalšími členy své biologické rodiny?

Mám sestru Šarlotu, která je moje vlastní. Moje máma má se svým přítelem další tři děti – mám tedy nevlastní sourozence Valentinu, Valerii a Viktora. Z tátovy strany ještě vím o Samuelovi, ale tam je to složitější.

Abych popravdě řekl, svoji rodinu ve svém nitru nějak nehledám. Myslím, že jednou přijde cesta, která si nás najde. Máma s otcem však zájem neprojevují. Jediný, s kým jsem z rodiny v kontaktu, je můj bratranec Lukáš. S mámou jsem se naposledy viděl o vánočních prázdninách v roce 2013 v Ostravě. Máma, která okrade vlastního syna, není moc pozitivní zpráva. S tátou jsem se naposledy viděl na Nejmilejším koncertě dětských domovů v Uherském Hradišti, kam nás přišel navštívit. Přivezl nám nové telefony a vzal nás na oběd do restaurace, poté se vůbec neozval.

Chci si žít naplno svůj samostatný život bez nějakých překážek. Rodina, která mě nechala a opustila, nemůže očekávat vztah, který by měl vydržet. Ze srdce jsem nakonec vděčný, že s nimi nejsem. Pěstounská rodina mě jezdí podporovat na akce, kde vystupuju, přestože je to do Staňkova do Ostrova docela daleko.

V čem je výhoda pěstounských rodin a co může být naopak slabinou?

Přijmout dítě do pěstounské rodiny je velmi vážné rozhodnutí. Děti, které se ocitly mimo svou vlastní rodinu, mají ve většině případů za sebou řadu neblahých zážitků a zkušeností. To se později projevuje na jejich chování a celkovém vývoji. Co se týče slabin pěstounských rodin – na žádnou jsem zatím nepřišel a možná, že časem přijdu. Výhodou je, že náhradní rodina mi pomáhá se se vším vypořádat lépe, než ta biologická. Je to můj vzor do budoucna.

Pokusil by ses vystihnout největší rozdíly mezi pěstounskou rodinou a „rodinnou skupinou“ v dětském domově?

Myslím, že rozdíly jsou velmi jasné. Pěstounům mohu říkat mami – tati, v dětském domově musím oslovovat teto – strejdo a vykat (ve většině dětských domovů se dnes vychovatelkám tyká, pozn. autora). V pěstounské rodině je nás méně, zatímco v domově nás je ve skupince sedm. V pěstounské rodině mám lepší a prostornější zázemí než v domově – především osobnější, kde mám své soukromí. V pěstounské rodině zažívám rodinné zážitky jako třeba objetí, pusa… Jak pěstounská péče, tak naše skupina v domově, má své kouzlo.

Co bys ocenil na životě v dětském domově?

Dětský domov mi nabízí plno možností. Platí mi hudební školu, kam nyní chodím na sólový zpěv, jsme zapojení do projektu Hanky Kynychové – věnujeme se různým stylům tanců. Jezdíme vystupovat na různé akce. V dětském domově máme besedy – třeba jak se vyvarovat dluhům, o sexu, o finanční gramotnosti. Během víkendů si na skupinách sami vaříme, abychom se to naučili. Vychovatelé se nám snaží porozumět, když si s něčím nevíme rady. Zapojujeme se do výtvarných soutěží, pěveckých vystoupení pro seniory. Dětský domov mi pomáhá s přípravou na můj samostatný život.

Co by šlo naopak dětským domovům vytknout a na co by se mělo zaměřit, aby se systém dětských domovů posunul k lepšímu?

Bylo by lepší, kdyby nás na skupině bylo co nejméně dětí, aby to bylo jako v opravdivé rodině. Tety se pak můžou věnovat dětem více a hlavně mohou žít jako opravdová rodina. Rozhodně by se měl zlepšit potravinový koš, za který vlastně dětský domov nemůže. Jak v dětském domově, tak v rodině jsou daná pravidla, která se musí dodržovat.

Co právě studuješ za školu a jaké jsou tvé další studijní plány do budoucna?

Nyní studuji v Horšovském Týně obor kuchař – číšník. Jako žáci máme možnost pracovat ve svém vlastním penzionu s restaurací, kterou postavili žáci naší školy. Je to výborný projekt pro odborný výcvik a praxi. Společně tam pracujeme s učiteli odborných výcviků. Jsme v kuchyni nebo na place jako obsluha. Na jiných školách vás pošlou do nějaké restaurace na praxi a vy jste někde vzadu, kde škrábete brambory, a nemají čas vám vysvětlovat, jak se co dělá. Účastnili jsme se krajské gastronomické krajské soutěže „Vaříme s regionální potravinou“ pořádané v rámci Apetit Festivalu v Plzni, kde jsme obsadili 2. místo.
Po vyučení bych rád pokračoval v nástavbovém studiu, a poté bych rád vyzkoušel muzikálovou konzervatoř. Začínám se také sám učit italsky, protože si myslím, že to budu v budoucnu potřebovat. Baví mě komunikovat s lidmi, organizovat události jako svatby, koncerty a doufám, že se stanu dobrým manažerem, který bude moc dělat práci, která ho baví.

Než se dostaneme k tvému velkému koníčku – zpívání – máš ještě další aktivity, kterým se ve svém volném čase věnuješ?

Od září jsem dobrovolníkem pro organizaci Člověk v tísni – jezdím doučovat děti. S kamarádem jsem u nás ve Staňkově zavedl farní knihovnu. Pomáhám panu farářovi ve Staňkově například shánět ubytování pro zájezdy, organizuju setkání mládeže, letos budu již podruhé organizovat Noc kostelů. Začínám s natáčením svého prvního klipu a mé první písničky. Od září natáčíme s kamarádkou školní film. Začínám také psát knihu o svém životě a vlastních zkušenostech. Mezi mé aktivity patří také časopis Zámeček, kde jsem přispěvatelem v dětské redakci – časopis pro děti z dětských domovů je nyní centrálou mezi všemi domovy. Na jeho webové stránky se můžete podívat zde.

FOTOGALERIE

Jaké byly tvé začátky se zpíváním? Kdy sis uvědomil, že to není jen obyčejné zpívání, ale zpěv, se kterým se potom vydáš vyhrávat soutěže, účinkovat na charitativních koncertech, zpívat na svatbách…

Úplně první zážitek byl asi v pěti letech, když jsme na pěvecké soutěži „Krnovský zvonek“ společně se sestrou vyhráli 1. místo. „Zpěv jako zpěv“ jsem si uvědomil až na základní škole. Naše škola pořádala pěveckou soutěž „Staňkovský Slavík“ a poté jsme hráli školní muzikály. Chodil jsem také tři roky do školního sboru, později na sólový zpěv na základní uměleckou školu. Ke zpěvu mě už od dětství vedla teta Vanda v Dětském domově v Ostravě.

Od března roku 2014 jsem začal chodit do hudební školy na sólový zpěv, do té doby jsem tři roky trénoval sám. Týdně trénuji asi osm hodin. Nacvičujeme taky se strejdou Michalem, který mě doprovází na klavír. Musím říct, že sousedi někdy mají ohromnou radost, sousedka si třeba zalévá kytky a přitom si se mnou zpívá.

Kam dále se ti podařilo se zpěvem dostat? Na které konkrétní vystoupení jsi nejvíce hrdý?

Nejvíce jsem hrdý na svůj první koncert, který jsem měl nedávno v kostele. Zpíval jsem tam s mojí parťačkou Káťou. Pozvali jsme si hosty a měl jsem pocit z dobře vykonané práce. Koncertem jsme pomohli mému nově vznikajícímu muzikálu Víra. Měl jsem možnost si zazpívat s Míšou Noskovou písničku z muzikálu „Kapka medu pro Verunku“. Míša Nosková mě odnaučila trémy. Když jsme měli generálku, nahlas před všema do mikrofonu řekla, ať si dám deset dřepů a počítala nahlas. Od té doby jsem už nikdy žádnou trému neměl.

Účinkoval jsi v několika muzikálech, zatím však ne v „opravdovém“, profesionálním. Byl jsi někdy na nějakém castingu do „profi“ muzikálu“?

Na žádném castingu jsem zatím nebyl, ale přemýšlel jsem o tom. Můj sen momentálně je, aby se už dodělal můj muzikál Víra, který je úplně nový a bude profesionální, protože v týmu máme plno zkušených lidí. Do budoucna bych si chtěl zahrát v muzikálu Quasimodo a Kapka medu pro Verunku.

Co tě k tomu vedlo k psaní svého vlastního muzikálu a jak to vlastně probíhá – napsat si svůj muzikál a dovést ho k realizaci?

Scénář jsem napsal úplně sám. Poprosil jsem Občanské sdružení Ve spojení z Prahy, aby mi členové pomohli z realizací muzikálu. Na první schůzce jsem rozdal scénář. Po pár dnech se ozvaly reakce – prý je to obdivuhodné, co ve svém věku mohu napsat. Spolu s Barčou a Romanem (členy sdružení) jsme během víkendů upravovali scénář. Hudbu k muzikálu sestavila Míša s Romanem – jsou výborní zpěváci.

Zatím jsme vypsali předběžnou zprávu, kdo by měl zájem si zahrát v muzikálu. Přihlásilo se nám zatím něco přes 250 lidí! Chceme dát v muzikálu možnost také dětem z dětských domovů, aby měly možnost se postavit na prkna, co znamenají svět. Chceme, aby peníze, které se vyberou ze vstupného, šly na dobrou věc. Je jasné, že něco se bude muset zaplatit, například za sál, ale záměr je pomoci druhým. Muzikál je celý na téma „Víra“. Věřit v lásku, Boha. V příběhu nejde o to, abychom Vás přesvědčili ve víru v Boha, to je svobodné rozhodnutí. Termín premiéry zatím nemůžu potvrdit, ale nechte se překvapit.

Zatím to vypadá, že máš skvěle nastartovanou kariéru zpěváka a tvůrce muzikálů – je přece jen něco úplně jiného, co tě baví a chtěl bys v tom vynikat?

Ano. Občas napíši do regionálního deníku nějakou reportáž z akcí. Časopis Zámeček je pro mě velkým přínosem. Když se mi poprvé dostal Zámeček do ruky, řekl jsem si, že bych něco mohl napsat a stalo se. Zámeček bych se snažil zviditelnit i mezi lidi, aby také ostatní věděli, jaký je život v dětských domovech. Do Zámečku přispívají děti různými zprávami – obsah tvoří dobré, ale i špatné zkušenosti v dětských domovech. Nedávno jsem si zkusil stát před kamerou a předávat informace prostřednictvím kamery, a vida – šlo mi to! Dostal jsem nabídku a v 18 letech budu moci začít pracovat jako reportér pro TV.

Jsi Rom. Co pro tebe znamená romství?

Ano, jsem Rom a jsem na to hrdý. Co ale nedokážu povědět je to, že jsem Cikán. Proč? Vím, mám to v kořenech, ale nechovám se tak, jako část Romů, kterým se takhle říká. Myslím ty, co se chovají špatně – chodí si k sociálce pro dávky, nechodí do práce – přitom práce je, ale oni nechtějí pracovat. Dospělí to učí své děti, ti to pošlou dál a takhle do koluje neustále dokola. Pak jsou tu ale ti, co žijí svůj život v čisté domácnosti, pracují, starají se dobře o děti, a tak dál. A není jich málo.

Na základní škole na mě byly občas narážky, ale v dnešní době vůbec. Lidi vnímají, jak se chovám, jak umím být slušný. Za výchovu vděčím pěstounům, protože bych jinak možná zapadl do té první skupiny. Romsky vůbec neumím, a ani nechci umět. Jsem rád, že se učím německy, anglicky a italsky. Chci společnosti dokázat, že jsem Rom – a jsem slušný člověk.
Mám i plno známých, co mají například v práci kolegu, kolegyni – Roma, Romku – a jsou to slušní lidé jako kdokoliv jiný.

Albínovy aktivity můžete také sledovat na jeho webových stránkách.