Adam Drda: Uprchlíci, minulost, předseda Vodička a ruská cesta českého svazu bojovníků

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička vyvolal jisté pozdvižení a sympatickou odmítavou spontánní reakci rabína Karola Sidona, když na nedělním terezínském pietním shromáždění pronášel paušalizující xenofobní hovadiny o uprchlících.

Protože pan Vodička souzní s Milošem Zemanem (podporoval ho během prezidentské volby a navzájem si udílejí medaile) a protože do ČSBS v poslední době vstoupily vedle prezidenta i některé další bizarní postavy místního veřejného života (lidickou buňku vede Jana Bobošíková, přibyl do ní Ovčáček atd.), mohl by vzniknout dojem, že svaz teprve v nových zemanovsko-babišovských poměrech infiltrovaly nacionalisticko-populistické „elementy“, zcizily jej protinacistickým odbojářům a zneužívají ho.

Jenže je to jinak: ČSBS je už dávno nesnášenlivá instituce, šířící šovinismus a přichylující se k tomu nejhoršímu v české politice.

Členové, kteří jsou dnes děním ve svazu znechuceni (na místopředsednický post například nedávno resignoval veterán od Tobruku Pavel Vranský) se měli probrat tak o dvacet let dřív.

Obránce tisíciletých hodnot a Putinův přítel

Zdá se absurdní, že v čele lidického ČSBS stojí bývalá členka orgánů SSM Jana Bobošíková (ročník 1964)? Zdá. Ale předseda svazu Vodička podle všeho taky není bojovník za svobodu.

Válku a okupaci nezažil, narodil se roku 1948, stal se vojákem z povolání a vstoupil do KSČ. Ze strany ho sice v sedmdesátém vyhodili a o čtyři roky později i z armády, nicméně nenašel jsem zmínku, že by během normalizačního okupačního dvacetiletí vyvíjel jakoukoli činnost, již by bylo možno označit za odboj nebo odpor (za běžných okolností bych mu to nepředhazoval, je však předsedou bojovníků.)

Pan Vodička sice v terezínském projevu deklaroval obavy „jak bránit tisícileté hodnoty naší kultury před invazí kultury jiné s cíli, které si můžeme domyslet,“ avšak stačí chvíli hledat na internetu, aby jeden pochopil, že Vodičkovo obranářství je – řekněme – velmi výběrové. V některých případech mu zkrátka „invaze kultury jiné“, jejíž cíle si „můžeme domyslet“, nevadí ani trochu.

Dne 16. dubna 2014, tedy v době, kdy Rusové přepadli Krym, podlézal například tento bojovník ruskému velvyslanci Kiselevovi: „Už od dob národního obrození cítí obyčejný český člověk zvláštní sympatie k Rusku i dalším slovanským státům a národům. I dnes je nám vlastní princip slovanské vzájemnosti (…). Jen představitelé některých slovanských států se v tomto směru odcizují cítění většiny vlastních občanů. I u nás je tomu zčásti tak. Proto vyjadřujeme nesouhlas s neobjektivními informacemi, které se ve světových i v českých médiích o Rusku a o jiných slovanských zemích, často objevují. Obracíme se na Vás, vážený pane mimořádný a zplnomocněný velvyslanče, abychom Vás ujistili o naší podpoře Ruska. I představitelé Ruska, včetně prezidenta V. Putina, by měli vědět, že mezi Čechy mají hodně přátel, kteří se sympatiemi a pochopením sledují ruské aktivity. Zvlášť oceňujeme hodnotové směřování ruské společnosti.“

Celý dopis Putinova přítele Vodičky, držitele prezidentské medaile Za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů, je k nalezení zde, věc má však další vtipný rozměr.

Publicista a aktivista Jan Šinágl publikoval Vodičkovo psaní ruskému velvyslanci na svých internetových stránkách už 23. 4. 2014, a ačkoli list nese stejné datum, je obsahově výrazně bohatší, a to například o tyto pasáže:

„Zatímco v době sovětské éry bylo NATO mnohými považováno za obranou organizaci, po rozpadu SSSR se z ní stal útočný blok“; „V současnosti Západ usiluje o vyvázání Ukrajiny, byť tato je na samém okraji hospodářského kolapsu, z ruského vlivu a o její prozatím volné přičlenění k Západu. Takovéto a zřejmě i další snahy o oslabování Ruska jsou na pořadu dne. NATO fakticky dorazilo až na samé hranice Ruska. Chápeme, že Rusko musí činit opatření na svou ochranu.“

V zásadě jsou dvě možnosti: buď si Šinágl celé pasáže dopisu vymyslel, čemuž upřímně nevěřím – nebo Vodička dopis dodatečně upravil. Možnost k tomu měl, neboť obskurní web ceskenarodnilisty.cz je se svazem bojovníků provázán (ČSBS na něj také odkazuje na svých stránkách).

Bojovníci lampasáci

Jak už řečeno, svaz nedospěl k předsedovi Vodičkovi náhodou, nýbrž přirozeným vývojem. ČSBS je pokračovatelem zdiskreditovaného komunistického Svazu protifašistických bojovníků, přičemž potíže s velmi temnou minulostí se organizaci nikdy nepodařilo otevřít, natož vyřešit.

Sovětský totalitní režim v ČSSR nebyl pro řadu členů svazu nepřijatelný, naopak v něm udělali kariéru, což ukazují i příznačné životopisy funkcionářů, příslušníků armády, která plně podléhala Moskvě.

Současný první místopředseda Emil Kulfánek (1946) „vystudoval Vyšší dělostřelecké učiliště v Martině (dnes Slovenská republika) obor výzbrojně technický. V červenci 1968 byl přijat do služebního poměru vojáka z povolání a vykonával odborně technické funkce v managementech výzbrojní služby u různých vojenských útvarů. V roce 1971 absolvoval kurz odborného pyrotechnika a v letech 1974 až 1978 Vojenskou akademii v Brně obor výzbrojně-elektrotechnický. Po tříletém působení u protiletadlové raketové brigády, od roku 1981 (…) vykonával odborně technické funkce na Ministerstvu obrany ČR.“

Další stávající místopředseda Antonín Štícha (1924) byl sice za války v odboji, nicméně: „Po osvobození dobrovolně vstoupil do armády a absolvoval školu důstojníků v záloze, v letech 1946-1948 Vojenskou akademii směr tankový a od roku 1956 do roku 1959 dálkově studoval Vojenskou akademii v Praze. Do roku 1982 velel tankovým jednotkám u Středního a Západního vojenského okruhu a učil tankovou přípravu v Pěchotním učilišti, později na Vojenské katedře Univerzity Karlovy a Českého vysokého učení technického.“

Od devadesátých let působil ČSBS díky svému vedení jako výspa tuzemského postkomunistického národního socialismu, odmítající jakoukoli vstřícnost nebo jen slušnost vůči německým vyhnancům.

Když se to někdo pokusil změnit, jako například někdejší osvětimský židovský vězeň Oldřich Stránský, byl ze svazu vyštván (konkrétně za to, že na pozvání k návštěvě sudetoněmecké kanceláře v Praze odpověděl slušným dopisem).

Od roku 2001 do roku 2011 stála v čele ČSBS Anděla Dvořáková, protiněmecká šovinistka, která se zapsala do polistopadových českých dějin mimo jiné tím, že během prezidentské volby v roce 2003 vedla protestní kampaň proti někdejšímu disidentovi, filosofovi a prezidentskému kandidátovi Janu Sokolovi, jehož označila za osobu, nevolitelnou do prezidentské funkce kvůli jeho postoji k vyhnání.

Dvořáková pěstovala dobré vztahy s nejrůznějšími extremisty i s prezidentem Václavem Klausem (ten jí v roce 2009 odměnil řádem TGM první třídy), řečnila též na sjezdu KSČM – pro ilustraci dobový článek, který též ukazuje, jak zásadně se za posledních deset let změnila společenská atmosféra. I Anděla Dvořáková byla pochopitelně členkou KSČ.

Ve světle předlistopadových historií představitelů ČSBS se jeví jako obzvlášť skvělé, že rabín Karol Sidon nezůstal ve své reakci na Vodičkovy „uprchlické výklady“ jen u období nacismu, že prohlásil: „I moje generace zažila dobu, kdy většina lidí věděla, že komunistický režim je zločinný, ale taky jim nezbývalo nic jiného než to přežít. Měli to štěstí, že většinou přežili.”

Proč by měl Vodička vůbec řečnit v Terezíně?

Vraťme se k Vodičkovi. Proruských aktivit současných představitelů svazu bojovníků lze zmapovat víc, ale co je v tuhle chvíli důležité? Především fakt, že Vodička je šiřitel extremistických názorů a putinovské propagandy, jejíž součástí je samozřejmě i rozdmýchávání strachu z uprchlíků, které pomáhá oslabovat českou západní orientaci.

Není přitom sebemenší důvod, proč Vodičkovi umožňovat, aby ke xenofobním politickým projevům zneužíval podobné příležitosti, jako je terezínské pietní shromáždění. Řečeno přímo: není důvod ho jako řečníka do Terezína vůbec zvát.

Všichni se tváří, jako by Vodičkova účast na pietních akcích byla jakousi povinností, vyplývající z faktu, že zastupuje oběti nacismu, sdružené v ČSBS. Přitom je to úplný nesmysl: svaz je zájmová organizace a Terezín či Lidice nejsou její majetek, nýbrž národní památníky.

Členové svazu si v roce 2013 zvolili do čela muže, který dělá ostudu a podporuje nepřátelský autoritativní režim, je to jejich problém, a bylo by tudíž zcela na místě jim sdělit: Chcete, aby Váš zástupce řečnil? Dobře, zvolte si někoho slušného.

Což se pochopitelně nestane, protože česká demokracie je příliš rozložená, strach ze Zemana příliš velký a představitelé institucí příliš poslušní a vykutálení. Kdyby se méně lidí chovalo jako čerstvý člen ČSBS kardinál Dominik Duka, a kdyby se víc lidí dokázalo v patřičnou chvíli zachovat slušně a svobodně jako rabín Karol Sidon, žilo by se tu líp.

Text byl původně publikován na HlidaciPes.org.