80 let od osvobození Osvětimi: Den památky obětí holokaustu připomíná hrůzy nacistické genocidy
Dnes, 27. ledna, si svět připomíná Den památky obětí holokaustu, který připadá na výročí osvobození nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Tento tábor, jenž se stal symbolem nacistické genocidy, byl osvobozen před 80 lety – 27. ledna 1945 – vojáky Rudé armády. Osvětim si vyžádala více než 1,1 milionu lidských životů, z toho přibližně milion tvořili Židé. Mezi oběťmi byli také Romové, Poláci, sovětští váleční zajatci a příslušníci dalších národností.
Nacistický tábor Osvětim, založený v roce 1940 poblíž polského města stejného jména, se postupně rozrostl do rozsáhlého komplexu zahrnujícího tři hlavní tábory: Osvětim I, Osvětim II – Březinka (Birkenau) a Osvětim III – Monovice. Březinka se stala největším místem vyhlazování Židů v Evropě, zatímco v Monovicích nacisté zřídili pracovní tábor, kde vězni pracovali pro německé firmy v otrockých podmínkách.
V první plynové komoře v Osvětimi I byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny vražedné účinky cyklonu B – látky užívané pro deratizaci. Později byly v Březince postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na 6000 lidí.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Obětí největší a zároveň poslední vlny deportací se stalo v polovině roku 1944 několik stovek tisíc maďarských Židů. Od října 1942 do října 1944 bylo do Osvětimi deportováno také více než 46.000 vězňů z terezínského ghetta. Romové do Osvětimi putovali z koncentračního tábora v Letech u Písku.
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci (tedy na “Vernichtung durch Arbeit” – vyhlazení prací), a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Ty byly maskovány jako sprchy, což mělo oběti přesvědčit, že jde o dezinfekční opatření před prací.
Nápis “Arbeit macht frei!” – práce osvobozuje – nad hlavní bránou kmenového tábora, byl ukázkou nacistického cynismu. Jednou z nejsmutnějších kapitol tábora byly pseudolékařské pokusy prováděné na vězních nacisty. Neblaze proslulým se stal zejména “Bílý anděl” Josef Mengele.
Největším masakrem československých občanů byla vražda 3 792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944. Další tisíce českých Romů zemřely v noci z 2. na 3. srpna téhož roku, kdy nacisté likvidovali tzv. cikánský tábor v Březince.
Podle údajů Muzea Osvětim v táboře zahynulo přes 1,1 milionu lidí, z toho milion byli Židé. Mezi oběťmi bylo až 75 000 Poláků, 21 000 Romů, 15 000 sovětských válečných zajatců a tisíce dalších lidí z celé Evropy. Z československých občanů bylo deportováno přibližně 50 000, z nichž přežilo pouze asi 6 000.
Z Osvětimi uprchlo podle serveru holocaust.cz celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (po válce začal užívat jméno Rudolf Vrba), kteří poprvé podrobně informovali svět o prožitých hrůzách.
V lednu 1945, tváří v tvář postupu Rudé armády, nařídilo velení SS evakuaci tábora. Asi 58 000 vězňů bylo nuceno k tzv. pochodu smrti. Ti, kteří zůstali – často nemocní a vyhladovělí – byli osvobozeni 27. ledna 1945. Rudá armáda tehdy nalezla pouze 7 650 přeživších vězňů.
Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel a 22 bývalých dozorců bylo polským soudem odsouzeno k smrti a v roce 1947 popraveno. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 – 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
