75 let od porážky německého nacismu: Počty zavražděných Romů nejsou dodnes jasné. Někteří uvádějí 300 tisíc, další až milion romských obětí
Genocida Romů během druhé světové války, která skončila před 75 lety, 8. května, je tématem, jež bylo u nás několik desítek let značně opomíjené. Celkový počet romských obětí býval nejčastěji v počtu asi půl milionu zavražděných. Tento odhad, jenž vznikl v 50. – 60. letech 20. století, však někteří historici považují za nadhodnocený a uvádějí celkový počet obětí 200 – 300 000, další však naopak uvádí až 1 milion romských obětí nacismu.
Podle Iana Hancocka, romského lingvisty, který kromě jiného napsal řadu vědeckých prací o historii Romů, je otázka počtu Romů, kteří zahynuli během holocaustu, ošemetná. “Vzhledem k povaze způsobu života Romů neexistuje žádný spolehlivý odhad populace Romů v předválečné Evropě. Podobně také okolnosti, za kterých zahynuli v rukou nacistů, přispívají k nemožnosti tuto otázku zcela zodpovědět,” píše Hancock.
Shoduje se i s Ulrichem Königem. “Počet půl milionu Sintů a Romů zavražděných mezi lety 1939 a 1945 je příliš nízký, než aby byl udržitelný. Například v Sovětském svazu byla spousta úmrtí Romů zařazena pod neurčitá označení jako Liquidierungsübrigen [zbytek určený k likvidaci], “parazité” a “partizani”… Asi nikdy nebudeme schopni s konečnou platností určit, kolik Sintů a Romů tehdy zemřelo. Nevíme, kolik přesně jich bylo dopraveno do koncentračních táborů; ne z každého koncentračního tábora jsme získali statistické materiály; navíc jsou Sintové a Romové často uvedeni pod hlavičkou “zbytek určený k likvidaci” a ve statistikách pro Cikány se tudíž nevyskytují,” uvádí König.
Podle historika Michaela Schustera drtivá většina Romů nezahynula v koncentračních táborech, ale byla přímo popravena vražednými jednotkami Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci Židů, komunistů a Romů v týlu postupujících německých armád. Z původního počtu Romů v českých zemích přežilo druhou světovou válku necelých 600 osob, což znamená, že téměř 90 % předválečné romské populace bylo zlikvidováno.
Schuster v článku pro časopis Romano voďi také připomíná, že již v komentářích k Norimberským rasovým zákonům se roku 1936 uvádělo: “K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě jen Cikáni”. Tzv. konečné řešení cikánské otázky, dokonané během druhé světové války po téměř celé Evropě vyvražděním několika set tisíc Romů v nejrůznějších táborech, ale i masovými popravami mimo ně, z této definice tzv. rasové méněcennosti vycházelo. Dokonce i opatření zaváděná už za první československé republiky vycházela ze značně rozšířeného povědomí o potulných “cikánech” jako o asociálním, popř. kriminálním elementu, což se projevilo roku 1927 přijetím silně diskriminačního zákona “o potulných cikánech”.
V článku se dále uvádí:
Na praxi státem kontrolované skupiny obyvatel navázal nový režim pomnichovské republiky, který zaváděl na počátku roku 1939 nařízení o kárných pracovních táborech. Situace se ještě zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu 1938. Na tomto území začala být okamžitě aplikována říšskoněmecká nařízení. Na základě výnosu z 8. 12. 1938 “o potírání cikánského zlořádu” byl v listopadu 1939 proveden soupis “Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu”. Většina Romů žijících v tzv. Sudetech byla později, podobně jako Romové z protektorátu, uvězněna v koncentračních táborech (především v Osvětimi).
Zásadní radikalizaci postupu proti “černým Židům”, jak se mimo jiné uvádělo v dobovém tisku, pak přinesl vznik Protektorátu Čechy a Morava. Pronásledování Romů v tomto období lze pro zjednodušení rozdělit do dvou etap. Do počátku roku 1942 vycházela “proticikánská” opatření z praxe první republiky, poté byla uskutečňována otevřeně rasová politika nacistů. Kromě zákazu kočovného způsobu života a umísťování části romských mužů do kárných pracovních táborů přinesl zásadní zlom rok 1942, jenž se stal zlomovým v řešení tzv. cikánské otázky nejen v protektorátu, ale také v celé nacisty okupované Evropě.
Prvním opatřením u nás se stal zákon z března 1942 o preventivním potírání zločinnosti, který byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z roku 1937 a který dával kriminální policii právo uvalovat časově neomezenou vazbu ve sběrných táborech na tzv. asociální elementy. Na sběrné tábory byly s platností od 1. 1. 1942 přeměněny donucovací pracovny a kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nejhorší variantou pro osoby, na něž se zákon vztahoval, pak byl transport do koncentračního tábora Osvětim I.
Na začátku léta 1942 pak celá série vyvrcholila přijetím otevřeně rasistického výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu. Na jeho základě provedly dne 2. srpna 1942 protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech “cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu”. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a prarodičů. Podle nacistické pseudovědecké teorie byl za tzv. cikánského míšence považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma.
Ze zjištěného počtu 6500 osob byla asi třetina okamžitě internována v nově zřízených, tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě tyto cikánské tábory. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů (20%) než v Dachau (13%). Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský tábor od desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce a kde také umírali lidé.
Větší část z celkového počtu zjištěných “cikánů a cikánských míšenců” byla ponechána pod policejním dohledem s omezenými možnostmi pohybu do doby, než bude přijat další krok v řešení tzv. cikánské otázky. Tím byl osvětimský výnos vůdce SS Heinricha Himmlera z prosince 1942, na jehož základě měli být všichni “Cikáni a cikánští míšenci” shromážděni ve vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Tam byla také převážně během roku 1943 transportována z protektorátu většina romské populace, z níž přežila jen asi desetina.¨
V noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté tzv. cikánský rodinný tábor v Osvětimi-Březince zlikvidovali. Romové z celé Evropy si proto tento den připomínají jako Památný den romského holokaustu.
V plynových komorách koncentračního tábora tehdy zavraždili téměř 2 898 Romů a Sintů. Podle nové studie však mohl být počet obětí o víc jak tisícovku vyšší. Romové se podle studie navíc aktivně bránili, pasivní odpor byl zaznamenán i před tím. “Díky nové rešerši dnes víme, že pasivní odpor v romském táboře v Březince se odehrál nikoli 16. května, nýbrž na začátku dubna roku 1944. Aktivní odpor proběhl během likvidace tohoto sektoru v srpnu, kdy bylo zavražděno více než 4200 Romů,” napsali minulý rok 16. května, kdy si Romové připomínají Den romského odboje, představitelé Osvětimského památníku.
