Zpátky k asimilaci. Obhajuje Pavel Pečínka vládní romskou politiku?

Bývalý šéfredaktor romského časopisu Amaro Gendalos kritizuje publikaci
Romské strany a politici v Evropě, vydanou v edici Studijní texty brněnského
nakladatelství Jana Šabaty. Zpochybňuje její vědecké kvality, ale především závěry.

Pavel Pečínka v úvodu své knihy Romské strany a politici v Evropě formuluje
dvě hypotézy. První: dosavadní politická reprezentace Romů při současném
postavení menšiny prozatím nemůže vytvářet relevantní etnicko-regionální
politické strany na lokální, státní ani evropské úrovni. Druhá: k postupnému
vytvoření efektivní romské politické reprezentace blízké významným neromským
etnicko-regionálním uskupením je prozatím nezbytný společný volební postup a
kooperace mezi politiky a stranami neromské většiny na těchto úrovních.

K ověření těchto hypotéz stanovuje autor dvě výzkumné otázky, a to po zvolených
strategiích a dosažených cílech romských stran i po vybraných spojencích. Otázky
dále dělí na evropskou a nižší úrovně. Ve čtyřech kapitolách se zabývá
hodnocením literatury a dalších zdrojů, teorií etnicko-regionální reprezentace,
teoretickými dilematy ve výzkumu romských elit a politického zastoupení s
historickými, sociálními a kulturními specifiky Romů. Po dvou kapitolách o
politických aktivitách Romů v jednotlivých zemích a na evropské úrovni dospívá
Pavel Pečínka k závěru, že první hypotéza byla plně potvrzena. Při zkoumání
druhé zjišťuje, že samostatná efektivní romská politická reprezentace nejen
prozatím, ale vůbec nevznikne, a to na žádné úrovni, ani lokální, a že romské
politické elity se nemohou rozvíjet vlastními silami, ale jen v rámci neromských
stran.

Rom i Cikán

Neúplností zdrojů, nevyvážeností, povrchností a přejímáním tendenčních soudů
se bohužel tato publikace podobá starším autorovým publikacím, jako byly Od
Guevary k Zapatistům: přehled, složení a činnost gerilových hnutí Latinské
Ameriky (Doplněk 1998) či Pod rudou vlajkou proti KSČ: osudy radikální levice v
Československu (Doplněk 1999).

Chybí tu hned základní předpoklad vědecké práce – jednoznačnost a jasné definice základních termínů a nepoužívání takových, které jsou spojené s tendenčními
předsudečnými významy. Už název první kapitoly Úvod Více než dvě tváře romské
politiky vyvolává asociaci s pojmem dvojí tváře jako symbolu něčeho falešného a
obojetného a nemá relevanci v dalším textu. Stejně tak spíše běžnou novinářskou
machu připomíná i střídavé používání pojmů Rom a Cikán, romský a cikánský, prý
kvůli jazykové pestrosti. Uváděný argument o existenci různých vžitých označení
neobstojí. Autor dostatečně nereflektuje, že označení Cikán, stejně jako další
(Gypsy aj.), pochází od majority a navíc vychází z mylné domněnky o zemi původu
tohoto národa. Zatímco výraz Rom je autentický, používaný ve všech dialektech
společného jazyka, kterým jsou Romové po celém světě navzdory tisíciletí
trvajícímu odloučení stále schopni se domluvit. Označení Rom se od 1. světového
kongresu Romů v roce 1971 postupně prosadilo jak v mezinárodním měřítku, tak i u
nás jako oficiální termín. Označení Cikán přežívá v hovorové řeči a má zažité
negativní konotace (podobně jako výraz negr pro Afroameričany). Používají ho
rovněž odpůrci emancipace Romů a stoupenci asimilace, jako například český
kulturolog Marek Jakoubek.

Pečínkovo na pohled náhodné střídání, vytvářející až roztomilá spojení, jako
třeba „romská politická scéna v zemích osídlených Cikány“ (s. 7), se při
podrobnějším zkoumání zas tak náhodné nejeví. Termín Rom, romský se zpravidla
objevuje v souvislosti s problematickými jevy, jako jsou kriminalita,
zaostalost, bída, a dále pak záležitostmi, které lze chápat jako určitý umělý
konstrukt (politická scéna, reprezentace). Naproti tomu označení Cikán, cikánský
používá zpravidla v souvislosti s neoddiskutovatelnými skutečnostmi (Cikáni v
Evropě).

Romská pseudoreprezentace

Sporný je už sám termín reprezentace, používaný pro stávající romské
organizace a politiky. I když se tak sami deklarují. Až na naprosté výjimky se
nikdo z nich nemůže prokázat ověřitelným, skutečně demokraticky získaným
mandátem. Autorovy výmluvy, proč nelze standardními politologickými metodami
přezkoumat, koho a nakolik reprezentují, u profesionálního politologa,
aspirujícího na vědeckost své práce, neobstojí. Místo empiricky ověřených faktů
tak Pečínka ponechává prostor pro různé nedostatečně podložené teorie. Už vůbec
nereflektuje tradiční a všeobecně rozšířenou neochotu majority a jejích politiků
poskytnout šanci pro vznik autentické, zdola budované menšinové reprezentace.
Prázdné deklarace o právech menšin místo prostoru pro ustavení skutečné
autonomie a samosprávy umožňují mocenským centrům majority manipulativně
vytvářet pseudoreprezentaci. Tu účelově podle momentální potřeby buď akceptují,
anebo naopak, když se stane nepohodlnou, delegitimizují.

Nijak blíže není ani definováno, co se rozumí pojmem relevantnost etnicko-regionálních politických stran. Přitom i z neúplných informací shromážděných
autorem je evidentní, že takovéto politické strany, působící ve standardním
systému zastupitelské demokracie, nejsou skutečně účinným prostředkem pro hájení
a prosazování zájmů národnostní menšiny. I když se dostanou do zastupitelstev na
všech úrovních, budou při střetu zájmů s majoritou nakonec přehlasovány. Otevřít
diskurs o jiných formách politické participace, než je klasický systém
politických stran, se Pavel Pečinka neodvážil ani náznakem. Co však chtít od
autora, který selhává i v tak elementárním záměru, jako je popis politických
aktivit v jednotlivých zemích. Ze čtyř desítek evropských se věnuje pouze
devíti, přičemž opomíjí i země s výrazně větší (nebo srovnatelnou) romskou
populací než u nás – Španělsko, Německo, Francii, Velkou Británii, Itálii, Rusko
a Turecko.

Nositelé kultury chudoby

Zdaleka nejsmutnější a nejzávažnější porušení korektnosti práce, jež chce být
považována za objektivní, je ovšem její teoretická část. Opírá se o tak
kontroverzní autory, jako jsou psycholog Pavel Říčan či bývalý ředitel kanceláře
Rady vlády pro záležitosti romské komunity Roman Krištof. Více než třetina
teoretické časti (kapitola Teoretická dilemata ve výzkumu romských elit a
politické reprezentace) je věnována názorům plzeňských kulturologů Marka
Jakoubka a Tomáše Hirta a s nimi spřízněných pracovníků z organizace Člověk v
tísni aj. Ti v zásadě popírají existenci romské menšiny u nás. Pouze ve
slovenských osadách našli „nositele romské kultury“, jinak podle nich Romové
vlastně neexistují, jsou to pouze „nositelé kultury chudoby“. Podpora romské
kultury a emancipace je nonsens. Pečínka sice poskytuje značný prostor jejich
oponentům, ovšem v naprosté většině jen těm, kteří souhlasí s podstatnou částí
jejich argumentace (Pavel Barša, Jan Jařab, Petr Uhl). Jako jedinému zástupci
koncepce romského národa je poskytnut prostor romistovi Jakubu Krčíkovi.

Pečínka stoupence této koncepce zde i na jiných místech, kde je nucen se o nich
zmiňovat, protože k nim patří většina odborníků a romských politiků (prakticky
všichni působí na mezinárodní úrovni: v Evropském parlamentu aj.), značkuje
opakovaně epitety „romantický“ a „zkreslující“. Naopak o názorech Jakoubka a
spol. se vyjadřuje jako o snaze postavit vůči nim vědeckou alternativu a hodnotí
je přívlastky jako „původní“, „ambiciózní“, „rezolutní“. Proč se tomuto postoji
dostalo tak výrazné podpory, naznačuje Jakoubkův výrok, citovaný Pečínkou:
„Romistika je pouhou pomocnou vědou národního obrození Romů a ne teorií a
koncepcí, která by mohla sloužit jako báze státní politiky.“ Vládní úředníci
tento postoj přejali, ba si snad přímo objednali. Pečínkova práce je v podstatě,
ač se snaží předstírat nestrannost, apologetikou současné vládní politiky, která
se po dekádě sice nedůsledné, ale přece jen podpory romské emancipace více méně
otevřeně vrátila k asimilačnímu přístupu. Vládní úředníci, kteří jsou iniciátory
a realizátory této koncepce (Petr Víšek a Hana Frištenská se jako experti na
Cikány osvědčili již za minulého režimu), se musí cítit jako zamlada. Není ani
příliš divu, že potěšila i dalšího experta na romskou problematiku – Jiřího X.
Doležala (Reflex z 29. 1. 2010).

Pavel Pečínka: Romské strany a politici v Evropě.

Doplněk, Brno 2009, 196 stran.

Vyšlo ve čtrnáctideníku A2 dne 24. dubna 2010