Zmlátit, zatknout, odsoudit, zavřít až zčerná!… nebo něco schází?

Politikové se probudili a vyplodili policejní razie na extrémisty: deset
zatčených, pět obviněných! Pak ještě vytvořili policejní protiextremistické
jednotky a novelu shromažďovacího zákona, vytiskli brožuru, kterak shromáždění
nepovolit! Sama restrikce, samé chrastění zbraní.

>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORKY

Vůbec nechci, aby můj článek vyzněl jako obhajoba pravicového extremismu. Jen
tak mimochodem, proč pravicového, když dotyční řadoví bojůvkáři jsou opravdu
dělníci, jen tu a tam nějaký vzdělanec či podnikatel na špici? A o to vlastně
jde. Je jasné, že zastánci „bílé rasy“, co jsou „nic než národ“ se vzhlédli v
německém národní socialismu. Ale to je detail.

Detail ale není, jakým způsobem a v jaké fázi vývoje se tímto jevem zabýváme.
Extrémistickou scénu léta sleduji, neboť jsem měla také nálepku extrémisty. Než
jsem propadla naprosté deziluzi, patřila jsem do té druhé party, tedy slangem
novinářským i policejním k anarchistům. Jednou z věcí, kterou jsem se s touto
skupinou ztotožnila, bylo poukazování na nebezpečí neonacismu. Na všech
demonstracím, které byly tímto směrem zaměřeny, až do nedávné doby dostali na
frak pouze anarchisti. Jak dojemné byly policejně střežené průvody neonacistů
Prahou! Jak fotogenická byla pro média kopyta koní, která naskákala na sedící
anarchisty před Národním divadlem- tuším v roce 1999! Důležité bylo pouze, že
neonacisté ohlásili průvod a bylo „povinností“ policie je ochránit před
vzteklými anarchisty.

>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORKY

Netvrdím, že mezi lidmi hlásícími se k anarchistům nejsou i milovníci
dlažebních kostek. Netvrdím, že ty kostky jsou tím nejlepším argumentačním
prostředkem. Jenže pouze ty donutily media/nemluvím o jednotlivých novinářích,
ale o mediích jako molochu vytvářejícího „světový“ názor/ k zaznamenání nějakého
problému. Jaksi jen v pozadí se krčily zmínky o slovech, která pronášeli ti bez
kostek. Psát o nebezpečí neonacismu nebylo „politicky“ korektní.

Na čas to vypadalo, že obě extrémistické strany ztratily dech, že anarchisti
„dostali rozum“ kdesi v seriozních zaměstnáních a studiích a neonacisti jaksi
sublimovali. To druhé bylo zřejmě jen zdání. Prostě neměli tah na branku, chyběl
trenér.

V tu zdánlivou mezeru neonacistické tažení si spíše jako hobby /po finanční
stránce/ tvrdošíjně mapoval Ondřej Cakl plus mínus jeden dva jeho nebojácní
kolegové. Dostali často na budku, ale nevzdali to. Policie se už dávno o jejich
informace mohla opřít; kdyby chtěly, mohly i soudy neboť sem tam nějaký Rom tu
nesublimaci odskákal. Jenže bijci Romů dostávali jen směšné tresty –pokud vůbec
nějaké- protože rasistický motiv se neprokázal.

Neonacistům zasvitla zelená, když jim sami politici vlastní ignorancí
naplnili rybník. Zmátožili a vyrazili do severních Čech, do Janova. Co na tom,
že si tamní situace už nějakou dobu o to přímo říkala, v návaznosti na stížnosti
občanů. Praporečníci lidských práv Čunka od řešení v lokalitě odstřihli, aby
neschopná Džamila mohla i nadále nic nečinit.

Až s příchodem DS začaly akce. Samozřejmě policejní. Nějak vnitřně jsem proti
záchvatu persekuce, ranám, zatýkání a různému bububu typu: tu ideologii ti z
hlavy vymlátím!

Extremismus nevzniká z nějaké pohody, vnitřního míru. Jestliže anarchista je
jaksi široce objímající… a bojuje třeba za práva mexického domorodce/indiána
usurpovaného nadnárodní společností, pravicový – zejména náš- extrémista se pere
o svoje bábovičky. Kdyby sem přišel onen zdecimovaný domorodec, stal by se
terčem nenávisti skupiny neonacistů. Proč jsem přešla o jednotlivce ke skupině?
Protože až neonacistická skupina pod vedením autority je síla… nejen fyzická,
ale i ideologická. Na to se nemělo čekat! Jak a proč se stane z žáka základní
školy učebnicový skinhead se ví už dávno.

Řadoví skinheadi byli v dětství většinou oběti šikany či byli nějak jinak
zadupání či znevýhodněni vůči ostatním dětem. Tato pozice – to mi snad přikývne
každý psycholog – vyvolává nenávist vůči okolí. Pokud takto nakřápnutý člověk
potká někoho „silného“, kdo mu „vysvětlí“, že za to může ten či onen, tak už
vězí v síti společně deprivovaných. Stačí jen navléknout černý mundůr a hurá za
heslem: Nic než národ.

>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORKY

Ano, je to trochu zjednodušené a primitivizující vysvětlení. Ale mluvila jsem
jednotlivě se s x-neonacisty – což je mi vytýkáno – a rozhodně jsem nedošla k
závěru, že jediným nástrojem na jejich názory je policejní nebo vězeňská cela.
Na přímé otázky o řešení třeba„cigánů“, krčí rameny a mluví jen o řádu a
povinnostech pro všechny. I oni totiž mají s povinnostmi a právy jako jedinci
potíže. S tím se dá pracovat! Ale pokud jsou už ve skupině, tak toho „cigána“
/podobně deprivovaného/ jdou zmlátit. S tím se dá už hůře pracovat, ale přesto
dá. Jenže politická representace tu cestu nezná. Zná jen zavřít několik „náckovkejch“
hlav, až zčernají… a ostatní prostě sublimují. Jenže oni nesublimují. Najde se
jiná hlava, později… a hrůznější.

Jde o to, aby ta hlava neměla pohůnky. Je třeba řešit problémy řadových
členů.

Nejsem jediná, kdo si to myslí. Než jsem sesmolila tenhle článek, tak to
jemně naznačil i například Zdeněk Zbořil.

Jak to řešit? Na pomoc Romům ze dna společnosti – i když také pozdě- se snaží
dost nevládek… a také ministr Kocáb. O problémy „bílých“ deprivovaných dětí a
teenagerů se zabývá sem tam možná nějaký jednotlivý psycholog. Ale i takový
človíček je člověk v tísni.

Nějak nevěřím, že se človíček rodí jako zrůda a má jasně utvořený světový
názor. Spíše věřím, že to během mládí modeluje okolní svět. Když se soustředím
na vyhrocený problém mezi neonacisty a „cigány“, není možno si nepovšimnout, že
polistopadový vývoj pěkně odnesly obě skupiny. Řemesel jakoby nebylo potřeba.
Fyzická práce se stala čímsi nedůstojným. Pokud se mluví o vzdělání, myslí se
tím vysoká škola nejlépe ekonomického či právního zaměření. Právník si ale dům
sám nepostaví a dálnici k chalupě také ne.

Kdysi mi jedna paní ředitelka z kojeňáku říkala, jaké dopisy píší dánští
adoptivní rodiče našich malých Romů. Ty dopisy jsou nadšené. Není to jenom tím,
že Dánové mají perfektní psychologické a sociální služby, a tak zvládnou i
hyperaktivní cizozemce. Ale školní ménězdatnost tu není handicap. Dobrý
řemeslník je v zemi ctěn.

Trend, kdy se úroveň školství posuzuje podle procenta vysokoškolsky
vzdělaných lidí, je podle mě úchylný. Dokud se fyzická zručnost, schopnost a
obratnost nebude cenit – a to už od školních lavic, tak tu budeme mít stále
zakomplexované lidi, kteří budou školu – a tím později i společnost – nenávidět.
Cesta k integraci /já bych ji raději vyměnila za spoluúčast/Romů není přes pár
vysokoškolsky vzdělaných jedinců, stejně tak jako rány obušky a tomfami
nepřitulí člověka do náruče nenáviděné společnosti.

Jaké mám řešení? Romy nechám na příště. Co se týče neonacistů, požadovala
bych v první řadě důkladnou sociologickou studii a to nejen dnešních neonacistů,
ale hlavně dětí na základních školách a ohledem jejich vlastní postavení ve
třídě, pocitu bezpečí vůči spolužákům, analýzu rodinného zázemí a třeba i vztahu
k učení. Mám dojem, že dětí se nikdo na nic neptá, ačkoli takoví osmáci už mají
trestní zodpovědnost. Pokud už analýza existuje a trend k rasismu se prokáže –
jakože jistě, pak bych požadovala naprosto důslednou práci. A ne, že se s „nimi“
nebudeme bavit a později je zavřeme. Proč stále jen metat cestičku těm úspěšným
ve škole? Ti si pomohou sami. Důležité je zapojit do společnosti a zúspěšnit i
toho méně nadaného. Úspěch je řešení, nikoli klacek.

>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORKY

KAM DÁL?