Život v bublině
Komiks o životě tří Romů lze číst jako literární příběh i jako zprávu o
etnografickém výzkumu
To jsem ani nečekala, že jsem toho tolik zažila,“ řekne udiveně dvacetiletá
Keva, když vypráví, co všechno má za sebou. A to ještě nevěděla, jaké další
dobrodružství ji čeká: právě se totiž stala hrdinkou komiksu. Keva je Romka,
stejně jako Ferko a Albína. Jejich příběhy, věk i povahy jsou různé, společně se
však octli v knižní trilogii s názvem O přibjehi (nakladatelství Lipnik), kterou
na základě jejich vyprávění stylem „orální historie“ napsaly kulturní
antropoložka Markéta Hajská a romistka Máša Bořkovcová. Výtvarník Vojtěch Mašek
pak z těchto příběhů udělal komiks. Vznikly tak tři samostatné knihy, které se
pokusily nastínit složitou a předsudky zatíženou látku úplně jinak a díky svojí
přístupnosti je může číst či si je prohlížet snad úplně každý.
Ferko, Keva a Albína
Komiks už dávno není synonymem pro „komické“ a zjednodušené vyprávění a ani tato
kniha se o nic takového nesnaží: detailně zachycuje osudy tří obyčejných Romů v
rámci projektu „orální historie“ nazvaného Vyjednávané příběhy. Autorky jen
zběžně naznačují důvod svého výběru: šedesátiletý Ferko jako pamětník „krásně
vypráví“, po česku „integrovaná“ Keva vidí svůj život očima dvacetileté dívky a
příběh Albíny je kromě jiného svědectvím o lásce a komplikovaném soužití „gádžů
a Romů“.
Vypravěči mluví svým vlastním jazykem, směsicí češtiny, slovenštiny, maďarštiny
a romštiny (v jejím případě je pořízen český překlad), což jejich přímé řeči
dodává neopakovatelné kouzlo. Autenticitu zdůrazňuje také výtvarně zaznamenaná
přítomnost tří zvědavých tazatelů (a autorů knihy) a jejich společných příhod s
hlavními „postavami“ během pořizování záznamu, ve kterém je nechávají svobodně
mluvit o svých životech, snech a touhách.
AUDIO
 Ferko vypráví, jak tatínka zasypala baňa |
| Keva vypráví o tom, jak se těšila do školy |
| Devla so kerdem |
|
Zdroj: |
Ferko Makula žije v Chrastavě u Liberce a s rozmachem lidového vypravěče líčí
často až pohádkové příhody živých či mrtvých blízkých, vzpomíná na dětství a
popisuje drama války, jak zůstala v romské paměti. A jsou to doslova magické
propletence napříč celou Evropou: všude totiž žijí Romové, příbuzní a kamarádi.
Ferkův svět je plný poezie a až absurdní nadsázky, příběhy v sobě často mají rys
jakéhosi smyšleného světa hrdinskosti – tedy toho, čeho jako Rom v očích bílých
vlastně nikdy nemůže dosáhnout. To když třeba popisuje, jak v rodných
slovenských Rožkovanech byl jako kluk tak dobrým fotbalistou, že jednou soupeři
postavili proti romské jedenáctce šedesátihlavé mužstvo, a přesto prohráli. Nebo
když jeho dědeček „milionér“ kam přišel, „dyž padla noc“, tam koupil „kvůli
jedný noci barák i s parcelama“.
Jeho vyprávění nikdy nevystřízliví: v celém líčení není ani jedno slovo reflexe
světa bílých či sebe v něm, natož aby padla jediná nadávka. Jen pociťujeme jeho
až jakousi radost z takřka samovolného překonávání nejrůznějších svízelů: jeho
rodina se stěhuje z jednoho města a bytu do druhého, řeší udávání sousedů kvůli
hlučnosti, sám vypravěč se pak jako invalida pohybuje o berlích, prodělává
infarkty a stará se o nemocného bratra. Přesto není slyšet slovo nářku, Ferko
Makula je za každé situace přátelský a až obřadně zdvořilý. A tím vlastně zpětně
působí jako jedna z dalších fantaskních postav jeho příběhů, která současně
potvrzuje jejich věrohodnost.
Úplně jiný je příběh Kevy: žije zdánlivě obyčejný život s rodiči v pražském
paneláku, pracuje v panerii, chodí na diskotéky, sedí u počítače a má ráda
Angelinu Jolie a Brada Pitta. Jenže jak se etnografky postupně ptají, začíná jí
samotné pomalu docházet, že „von ten můj život je takovej divnej, ne moc hezkej“.
Narodila se sice v listopadu 1989, ale mnoho štěstí ta doba rodině nepřinesla.
Keva vzpomíná na neustálé stěhování z místa na místo za kdejakou podřadnou prací
rodičů, jejich krizi coby nezaměstnaných, pak umístění do dětského domova s
ostatními sourozenci, později šťastný návrat domů, protože – jak se zjistí –
sociální pracovnice se „zkrátka spletla a nemusely tam vůbec být“. Zažije také
zvláštní školu a přeřazení do normální (s posudkem „nadaný žák“), kde se setká s
mučivou zlobou učitelů (třeba kvůli odlišnému kružítku či přezouvání), které
vůbec nerozumí, v dospívání pak přicházejí i útoky a nadávky na veřejnosti. Keva
začíná přemýšlet o Bohu a lásce, snaží se být lepším člověkem a postupně, i díky
zájmu etnografů, začíná dostávat její život pro ni samotnou smysl a logiku.
Láska terénního pracovníka
Ve třetím příběhu se ocitáme v chatrčích romské slovenské osady Hermanovce –
tady žije krásná Albína, původem z poměrně dobře zaopatřené rodiny. Díky jejímu
vyprávění pozorujeme, jak si Romové své sociální postavení dobře uvědomují. Do
Hermanovců ji odvedl manžel a její zděšení jako „čtenářky knih“ z izolovaného,
zaostalého světa nezmírnilo ani to, že k její poctě byla v osadě postavena nová
chatrč z hlíny a prken.
Albína porodí sedm dětí, její věčně nezaměstnaný manžel ji ale často v opilosti
fyzicky napadá. Naděje na změnu k lepšímu přichází paradoxně až s přírodní
katastrofou v roce 1998, kdy osadu doslova smete velká voda. Na scénu přicházejí
terénní pracovníci Člověka v tísni a snad vůbec poprvé v celé trilogii bílí
přinášejí mezi Romy něco pozitivního: Albína se totiž do jednoho z nich zamiluje
– a on se zamiluje do ní. Od svého manžela utíká a ten se oběsí. S Karlem pak
mají spolu další dítě. A „trilogie“ se jakoby symbolicky uzavírá: nastává život
všedních starostí a vzájemné soužití se komplikuje. Celý příběh je pak protkaný
odbornými diskusemi etnografů, kteří studují vztahy uvnitř místní komunity
včetně pravidel pro hosty, kteří jim podléhají například v otázce, od koho smějí
přijmout nabízené jídlo.
Styl kreslíře Vojtěcha Maška je temný, rozostřený, střídá letmé kontury s
pečlivě promalovanými tahy. Mašek proslul jako spoluautor komiksových stripů v
časopise A2 a bizarních příběhů trilogie Monstrkabaretu Freda Brunolda. Neváhá
použít až dětsky naivní kresbu a rád se dopouští nejrůznějších vtipů a gradací,
které pečlivě zpracovaný text Markéty Hajské a Máši Bořkovcové umožňuje.
Výsledek není ale ani temný, ani depresivní: v černi a tmě naopak nerušeně
vyznívají veškeré nuance příběhu či dokonce mluvy a jejího neslyšného tónu.
Trilogie O přibjehi tak právě díky komiksovému zpracování působí dokonale
plasticky – zároveň jako košatý literární příběh až intimní hloubky, do
jednotlivých okének rozložený filmový dokument či jako detailní zpráva o
peripetiích etnografického výzkumu.
Nic zásadně nového o Romech neodhaluje, ale možná právě to, že v knihách
vystupují jako „normální lidé“, je v českém prostředí zásadně nové. A je tu
ještě jeden zvláštní povahový rys, který mají všechny postavy společný: zvláštní
síla, vůle, osobitý humor a dar trpělivého nadhledu, s jakým dokážou všechny
nepřízně přežít. U čtenáře si tím vyslouží obdiv a současně vědomí, jak velký
dluh vůči nim česká společnost má.
