Narodila jsem se v roce 1990 a pocházím ze smíšeného, na půl romského
manželství. Spolu s maminkou a sourozenci žijeme v Blansku. Ze tří sourozenců
jsem nejstarší. Než jsme se přestěhovali do jednopokojového bytu v ulici Údolní,
bydleli jsme v ulici 9. května.
Nebyla to pro nás snadná situace, protože v době mých šesti let se naši
rodiče rozváděli a s maminkou jsme se přestěhovali z finančních důvodů do
menšího bytu. A právě o domě, kde bydlím, bych ráda něco napsala.
Bydlíme v jednopokojovém státním bytě, který je součástí třípatrového domu.
Život tu probíhal v prvních letech bez problémů. Společné prostory a prostory
kolem domu byly velmi dobře udržované v čistotě. V domě bydlelo i více rodin s
dětmi, starší lidé, a tak snahou bylo i dodržovat domovní řád. Tento klidný
život trval asi do mých jedenácti let. Posléze se stával náš dům vyhledávanou
lokalitou pro sociálně slabší spoluobčany, protože zde byly nižší náklady na
bydlení. Brzy zde však vznikaly menší či větší konflikty, které dle mého názoru
vyplynuly především kvůli nepřizpůsobivosti některých sousedů, dále kvůli
neplatičům a častým návštěvám cizích osob, které v domě neměly co dělat.
Problémy byly i s udržováním čistoty společných prostor, respekt ke starším
lidem nebyl žádný, a tak bylo jasné, že někteří naši dobří sousedé se postupně
odstěhovali. Mohu říct, že během šesti let se situace v domě velmi zhoršila a v
současné době patří náš dům k těm horším lokalitám Blanska. Již delší dobu
dochází ke krádežím a dalším zakázaným činnostem. Častěji zde najdete volně se
po zemi povalující použité injekční stříkačky ve sklepech, na chodbách i okolo
domu. Několikrát do měsíce sem zavítají příslušníci městské policie kvůli
porušování doby nočního klidu. Můžete zde vidět nedopalky cigaret pohozených na
schodech, a tudíž i lhostejnost k úklidu. Varujícími signály jsou i další
negativní jevy – v tomto případě výroba a prodej zakázaných drog. A to si
myslím, je v současnosti největší problém, protože zde bydlí malé a dospívající
děti. Nepořádek a pohozené použité injekční stříkačky jsou tak dobré akorát pro
vypuknutí žloutenky a dalších nemocí. I když se alespoň někteří z nás snaží
udržet čistotu v domě i okolo něj, během několika dnů to vypadá, že tu nikdo
neuklízí. Život se tu stává čím dál častěji deprimující a nejlepší by bylo odtud
doslova utéct. Jenomže pokud člověk nemá dost prostředků k tomu, aby došlo k
takovému kroku, musí zůstat a stává se stejně lhostejným.
Jak tuhletu situaci řešit? Určitě NE způsobem, že se budeme obracet k tomu
všemu zády a jen tiše přihlížet. Možná by stálo za to, kdyby se přišel
přesvědčit někdo ze zastupitelů města o tom, jaká je realita, a nespoléhal se
jen na informace, které mohou být zreslené. I když je mi jasné, že pořádek v
domě za nás nikdo nevyřeší, to musíme především iniciativně řešit my – obyvatelé
domu. Co se však týče kriminality a drog, zde by měly zasáhnout organizace a
instituce, u nichž je tato problematika předmětem činnosti, a na základě
zmapování situace by pak v praxi uplatnily preventivní řešení. Rezervy se určitě
najdou i v terénní sociální práci, která v Blansku dle mého názoru nefunguje
tak, jak by si právem zasloužila. Vždyť tato a podobné lokality k tomu přímo
vybízejí, a pokud se situace nezlepší, stávají se z těchto míst tzv. ghetta,
sociálně vyloučené lokality nebo čtvrtě, kudy člověk po setmění nepůjde.
Nechci a nemám v úmyslu negativně hovořit o práci nevládních neziskových
organizací, protože jejich působení po celé České republice je nezbytné. Jejich
práce a výsledků si cením. Uvítala bych však vstřícnější přístup i od organizací
a úřadů státních. Doufám, že nezůstane jen u slov a volání o pomoc a přejde se k
aktivním krokům. Byla by skutečně škoda, kdyby náš dům, jenž je součástí ulice,
kde je krásná zeleň, pískoviště pro děti a není tu velký provoz aut, byl nadále
jen místem se špatnou nálepkou.
