Ze všeho nejvíce je třeba, aby se říkala pravda
Organizátoři Světového romského festivalu Khamoro pozvali pana Nedžmedina Neziriho, aby přednesl referát na odborném semináři nazvaném „Romská kultura jako součást kultury evropské“, který byl součástí Khamora.
Tématem jeho referátu byl súfismus. Nedžmedin Neziri totiž pochází z rodiny významných islámských mystiků – súfijů a sám súfismus praktikuje.
Jeho otec Hadži Rahim je dokonce šejkem řádu Kaderi a není bez zajímavosti, že již v exilu vydal soubor textů – překladů z koránu do romštiny pod názvem „Mevljudi šerif“. Pozvání na Khamoro bylo pro Nedžmedina Neziriho impulzem k natočení velice cenného dokumentárního filmu, ve kterém jeho otec detailně vysvětluje, jak se k Romům až do jeho rodné kosovské Mitrovice dostala „silsila“, (pozn. redakce – silsila je duchovní posloupnost šejků vzniklá barakou, tj. předáváním duchovního vlivu, která sahá až k proroku Mohamedovi a která je nezbytná pro jejich legitimitu). Prvním romským šejkem se po mnoha obtížích, neboť bylo nutné tuto duchovní posloupnost, silsilu, navázat na „gádže“, stal v roce 1974 šejk Hadži Haki z Djakovice.
Součástí dokumentu jsou také záběry na prostory, v nichž se dnes súfijové scházejí, jejich oblečení a část zikru – obřadu, při jehož vyvrcholení dochází k úplnému sjednocení s Alláhem.
Co je na praktikování súfismu, který je v podstatě univerzální, specificky romského? Nedžo vysvětluje, že romští súfijové se důsledně modlí všechny typy modliteb a na rozdíl od neromských súfijů nevynechávají žádné obřady. Obzvláštní význam je přitom přikládán nočním modlitbám ve tři nebo ve čtyři hodiny nad ránem. Romští súfijové využívají hudby, koránu, propichování a dalších technik, nevyhýbají se ničemu.
V době sílícího napětí a extremismu v Kosovu se Romové rozprchli do světa, aby zachránili život sobě i svým rodinám. Mnoho jich našlo svůj druhý domov především ve Francii, v Německu, Itálii, Švýcarsku, ale také ve Spojených státech a v Kanadě. Do světa se rozešli i významní šejkové. Tarikaty (súfijské řády) však svou činnost nepřerušily, jenom změnily místo svého působiště. Šejkové jako duchovní vůdcové dále stojí v čele tarikat a dbají na to, aby mladá generace neztratila víru a tradiční hodnoty, mezi nimiž je nejcennější romský jazyk, a aby nezaniklo vědomí identity s romským národem.
To je také důvod, proč se Nedžmedin Neziri brání termínu integrace a mluví o adaptaci. Integraci totiž spojuje právě se ztrátou hodnot, dávající člověku pocit identity, sounáležitosti se svou kulturou.
Před pěti lety poskytl Nedžmedin Neziri Romano Voďi rozhovor, ve kterém velice podrobně popisoval tragédii kosovských Romů. Genocida a exil, to jsou smutné důsledky extremismu ze strany Albánců. Mnohá fakta z kosovské války nebyla dodnes otevřeně vyslovena.
Právě zveřejnění neznámých skutečností týkajících se osudu kosovských Romů a dokumentace průběhu a následků války v Kosovu se stalo jedním životních cílů Nedžmedina Neziriho. Celá jeho rodina našla v roce 1992 nový domov v Troye u Paříže. Zde se narodily všechny jeho děti a zde také chodí do školy. Sám Nedžo pracuje jako překladatel u vrchního soudu. Vystudoval romistiku na pařížské Univerzitě Reného Descartese. Po celou dobu exilu se soustavně věnuje studiu a zjišťování nových skutečností spojených s válkou a genocidou Romů v Kosovu. Pravidelně též navštěvuje Kosovo, dokumentuje skutečnou situaci v rodné Mitrovici i situaci uprchlíků v táborech. Jestliže se ho ptáme na vývoj situace, s hořkostí v hlase říká: „To není evoluce, ale manipulace.“ Za bezmála dvacet let nashromáždil úctyhodný archivní materiál. Důležité informace i fotografie týkající se této problematiky jsou pravidelně uveřejňovány na webových stránkách, například
http://romarights.wordpress.com/ nebo http://
www.uryd.com/. Hluboká víra je zdrojem, z něhož Nedžmedin Neziri čerpá sílu k plnění těžkého úkolu, který si vytýčil.
* Před pěti lety jsme se bavili o situaci v kosovské Mitrovici. Mnoho lidí tehdy po válce a s ní spojených etnických čistkách si zachránilo život tím, že odešli do exilu. Ty jsi tehdy celou situaci dokumentoval a řekl jsi, že usiluješ a budeš usilovat o to, aby se mezinárodní organizace nejen dozvěděly pravdu, jak to skutečně bylo, ale i aby to veřejně uznaly. Mohl bys říci, jaká je situace Romů teď? Co se z toho, o co jsi usiloval, podařilo?
Děkuji ti, že se mě na tohle ptáš! Tohle je hodně vážná otázka. Závažná pro Romy z bývalé Jugoslávie – z Kosova, a nesmíme zapomínat ani na Romy z Bosny a vůbec na všechny, kteří museli odejít. Ano, před pěti lety jsi se mnou dělala rozhovor, nevím, jestli jsem ti tehdy říkal, že od roku 1998 vše archivuji, za těch jedenáct let jsem už shromáždil mnoho dokumentů a stále v jejich sběru pokračuji, a to i o době před válkou. Co je pro nás největším neštěstím? Pokud se otázky Romů týče, tak v této věci žádný velký vývoj není. Nejhorší je velká manipulace, to je obrovské zlo, které je nejvíce rozšířeno v mezinárodních organizacích, které mají co do činění s problematikou v bývalé Jugoslávii, jakými jsou OBSE, UNHCR, KFOR a další. Více než 46 tisíc Romů bylo vyhnáno ze svých domovů, mnoho jich bylo zavražděno, mnoho žen znásilněno, je mnoho pohřešovaných. Všechny mezinárodní organizace, které dodnes v Kosovu jsou, o tom vědí a nic nedělají pro to, aby našly viníky. Nenacházejí ty, kvůli kterým lidé uprchli, ty, kteří vraždili Romy, ty, kteří během o něco málo více než deseti let smazali z povrchu Kosova stopy přítomnosti Romů! Na prvním místě bych mohl jmenovat naše romské domy, naše romské čtvrti, z nichž některé byly staré i tři nebo čtyři sta let, úplně nejstarší byla mahala (romská čtvrt) v Prizrenu.
Druhá manipulace je, že byly zřízeny lágry, skutečné koncentráky, nikoli jenom tábory pro uprchlíky, a to za plného vědomí UNHCR. Tyto lágry byly postaveny pro Romy a v jejich vlastních domech teď bydlí Albánci, na všechno máme důkazy! Tábory jsou na místech, kde je země kontaminovaná olovem. Děti trpí saturnismem (tj. nemocí z otravy olovem) a umírají. O situaci v Kosovu se zajímají organizace z různých států, z Ameriky, Kanady, Francie, Anglie a Německa. Ale když se jedná o romské děti, nechávají je, aby umíraly v moderních koncentračních táborech. Takže toto je důkaz, že se nejedná o evoluci, ale o manipulaci. I dnes Romové žijí v těchto lágrech. Je to asi 430-440 lidí, ale to se netýká jen kosovské Mitrovice, ale celého centrálního Kosova. V Obilii došlo k velmi ostudné katastrofě, kdy mezinárodní organizace nijak nepomáhají, a přitom hodně peněz berou jakoby na pomoc Romům, ale k Romům se ty peníze nikdy nedostanou. Jak to nazvat…? To celé jsou jen experimenty s Romy!
Na všechno, co tady říkám, existují archivované doklady, máme důkazy, a jimi mohu to, co říkám, potvrdit. My protestujeme. Chceme, aby nezanikaly naše mahaly (romské čtvrtě), abychom mohli žít v našich domech v jistotě, bez hrozícího nebezpečí, ale oni tohle nezajistí. Oni nechtějí, aby se vrátili Romové zpátky. Mají na to svůj scénář. Loni byla vyhlášena nezávislost Kosova (pozn.redakce 17. 2. 2008) a oni říkají menšinám: „Á, emigranti, běžte si zpátky, když jste emigrovali, tady nemáte žádná práva!“ Protestujeme u velkých mezinárodních organizací, jakou je například Rada Evropy v Bruselu a chceme vyzdvihnout problém Romů, aby si ho všimli. Tak, jako jsme to dělali i v uplynulých deseti letech.
* A co ERRC? Jak se k této situaci staví budapešťské „Evropské středisko pro práva Romů“?
To je byrokratická organizace. Pro ně je důležité, odkud získat peníze. A když je organizace závislá na penězích, nemůže ti pomoci. Je zajímavé, že všichni Romové s námi mají soucit, ale nijak nám nepomáhají. Je zajímavé, že my jsme známí, mezinárodní organizace vědí, co chceme, ale nevědí, jak řešit ty problémy. Tady hraje roli skrytá politika, to hlavní není vidět, a to je pak začarovaný kruh.
* Žiješ s rodinou už hodně let ve Francii. Jak se vám tam žije?
Pracuji v Paříži u nejvyššího soudu, kam přicházejí lidé, kteří hledají azyl. Pomáhám sociálním pracovníkům zprostředkovávat informace o Romech – odkud jsou, jaká je jejich kultura, jaká je situace v zemi, ze které přišli. Spolupracuji s některými organizacemi. Jedna z nich je UTAF (United Traveling Aliens Foundation), zde jsem delegátem pro Romy žijící v diaspoře a také jsem delegátem IRU (International Romani Union), kde pracuji jako komisař pro záležitosti romských uprchlíků, píši a vydávám knihy, poezii. Vyšlo mi už několik sbírek básní, v nich je také téma diskriminace Romů. Všichni říkají: Romové jsou si sami vinni. Každý Rom je vinen, ať dělá cokoliv.
* Jak se ve Francii líbí tvým dětem?
Moje děti se už ve Francii narodily. Chodí zde do školy. Já nemám rád, když se mluví o integraci. Já říkám adaptace. Romové nemají hledat integraci, ale mají se adaptovat na život v zemích, kde žijí. Takže moje děti nejsou integrované, ale adaptované. Doma mluvíme romsky, francouzsky a také srbsky.
* A vedeš děti také k súfismu?
Ano, učíme je, mluvíme s nimi, ale k súfi smu se nesmí nikdo nutit. To nejde pod tlakem, silou. Rozhodnout se musí každý sám, jestli chce jít cestou súfismu. Můj otec je učí, hodně jim vypráví. Síla koránu je v tom, že není síly v člověku, která by člověka přinutila, ale každý najednou ví, jakou cestou má jít.
* V naší zemi se stává velikým problémem extremismus. Jaká je situace ve Francii?
I tady jsou samozřejmě extremisté. I tady je ten problém vážný, zejména napadají Romy v azylantských táborech, pak ty, kteří kočují, dále Romy z Rumunska, Bulharska i z Bosny. Napadají je, ničí jim domy, nedávno vyhnali šedesát rodin a jeden chlapec asi osmiletý zemřel na popáleniny, teď je to týden, co zemřel. Možná někdo říká, že ve Francii není extremismus, ale to je lež. I ve Francii je velký extremismus, diskriminace a velký rasismus.
* Měl s extremisty problémy někdo z tvé rodiny?
My máme dům. Žijeme v domě. Nežijeme v kempingu, na romských tábořištích, takže my tyto problémy nemáme. My máme problémy jiné. Pracuji na prefektuře a nejsou pro mě peníze na výplatu, to je můj problém. Ale lidé vidí, že máme jiný dům, jinak mluvíme, jinak vypadáme, ale navenek se nijak neodlišujeme. Svou kulturu si zachováváme doma.
* Před pěti lety jsi studoval na pařížské Univerzitě Reného Descarta. Jaké jsou tvoje plány teď?
Na Sorboně jsem získal „diploma supérieure“ a rád bych si udělal doktorát. Otázkou ale je kde, protože hledám skutečného odborníka, který by mou doktorskou práci vedl.
* Jak vidíš budoucnost Romů? Co je nyní podle tebe pro Romy to nejdůležitější?
Tyto věci se odrážejí v mé poezii a jestli máš čas, tak mám v počítači básně, kde o tom mluvím. Jedna z nich se jmenuje „Píseň Himálaje“ a v té básni je vše vyjádřeno. V co věřím? Teď se situace hodně vyvíjí. Když se ohlédneme zpátky deset, patnáct let, tak Romové neorganizovali žádný seminář, ani na něm nevystupovali. Neseděli v křeslech v Radě Evropy, neměli vlastní televizní vysílání, nezasedali například v srbské vládě. Všechno je na mladé generaci, jak říkám já, aby přišli andělé a aby nás dostali z té hluboké jámy, a všichni jsme mohli jít až Bohu, a když se zadívám svýma romskýma očima, tak vidím ty nové generace, které jsou už o mnoho dál, hodně se naučily. Věřím tomu, že ony nás vytáhnou z té hluboké tmy, ale nezapomenou na to staré a povedou nás dál. Já jsem velmi optimistický, ale vím, že na všechno je třeba hodně času, hodně zápasů a hodně vzdělání pro naše děti. Je třeba, aby romská mládež šla na školy a získávala vysokoškolské diplomy. Ze všeho nejvíce je ale třeba, aby se říkala pravda. Pro každého Roma je důležitá pravda.
| Nedžmedin NEZIRI Džilji Himalaja (úryvek z básně) I balval pahome katar i Himalaja Koja naj i sung e thuvesi O Rrom naj samo džilji, jag thaj cahra, Odothe, kaj dži arači O, vi tumen, manuša bi džangljimasko Ma dičhen e Rromen samo palje i bibahht Von tumendže mothon | Nedžmedin NEZIRI Píseň Himálaje (překlad Zbyněk Andrš) Studený vítr z Himaláje Mně z dálek přináší vůni Přes hory, lesy, pole a moře To není vůně kouře Rom, to není jen píseň, oheň a stan Tam, kde až do rána Ó, i vy, lidé bez poznání Nepovažujte Romy opět jen za neštěstí Oni k vám mluví |
