Vzpomínky na dětský domov

Dva roky. Už to jsou dva roky a já stále cítím tu zvláštní vůni. Pamatuji si ji z mateřinky a ze základní školy. I v dospělosti ve mě přebývají pocity z dětství, které se mi vybavují při návštěvách škol, školek… Leč před dvěma lety jsem zažil ještě jeden pocit, který mě do té doby míjel. Byl to stesk. Nikdy jsem si nedokázal představit, jak silný může být.

Děti v dětském domově Krompach se mají výborně. Nechybí jim vůbec nic. Mají tu všechno a v ničem nezaostávají. Zdejší příroda jim do okolí nadělila co mohla. Zkrátka paráda a ideální místo pro dětství. Bohužel dětství nedokonalé. Chybí jim rodiče. Někdo to přizná, někdo ne. Někdo si vlastně ani neumí představit, kdo jsou to rodiče.

Celý život budou lidé z dětských domovů handicapovaní. Budou. Je to tak. Nezažili úplnou a spokojenou rodinu, na kterou budou vzpomínat. Zažili jen náhražku. Avšak díky za ní. Ona je i náhražka lepší, než absolutní nic, protože alespoň v době, kdy je člověk nejkřehčí, má od náhražky zázemí.

To ale jednou skončí. Až přijde ta formální dospělost. Zdá se, že je ještě daleko… Ale když přijde, je to nečekané překvapení. Co si má člověk počít se světem, který nezná? Ten velký svět, který se jmenuje život, člověku z domova nic neodpustí. I když prosí na kolenou, že neví kudy kam, má smůlu. Musí na všechno přijít sám a přesto neuhnout ze správného směru, který mu ukázal dětský domov. Je těžké nezatočit špatně, protože už nemá nikoho v zádech. Nemá rodiče.

Autoři: Petr Vrba, Jarek Hylebrant