Vzniká v Pardubicích nová reality show?
Představte si, že někdo čtyřiadvacet hodin denně monitoruje váš domácí život, vaše návštěvy, hádky i radosti, které zažíváte s rodinou. Pro velkou část romských rodin žijících v Pardubicích to je bohužel smutná realita. V ulicích Husova a Češkova se nacházejí objekty s kamerovým systémem. To se většině jejich obyvatelů nelíbí, a tak se někteří rozhodli bránit s pomocí Antidiskriminační linky, kterou provozuje od října 2007 o.s. Romea.
Husova ulice
Je pondělní odpoledne, společně s JUDr. Tomášem Vincourkem vcházíme průchodem do vnitrobloku Husovy ulice, který se skládá ze šesti vchodů. První kamera nás zvědavě „okukuje“ v průchodu, zřejmě monitoruje dění u popelnic. Další dvě jsou namontovány pod prvním patrem, jedna hlídá vše živé, co vchází do vnitrobloku, další sleduje příchod osob do jednotlivých vchodů. Zkrátka a dobře, naše kroky jsou monitorovány od vstupu do průchodu až po náš odchod z Husovy ulice.
Na dětském hřišti, které je na volném prostranství před vchody do jednotlivých domů, si právě hrají děti. I ony jsou sledovány jednou z kamer. Prý kvůli bezpečnosti dětí. Moc tomu s JUDr. Vincourkem nerozumíme. Například pokud se nějaké dítě na hřišti zraní, fakt, že ho v tuto chvíli sleduje kamera, mu moc nepomůže… S projektem dětského hřiště přišlo občanské sdružení Darjav, které ve vnitrobloku sídlí. Stavbu hřiště, na níž se podíleli i samotní obyvatelé, finančně podpořily Nadace Via, Fond České spořitelny a Městský rozvojový fond, jenž je součástí Magistrátu města Pardubic. Po pravdě řečeno, hřiště se nám moc nelíbilo, žádné pořádné prolézačky, houpačky, skluzavka, téměř bez šancí na nějaké dětské vyžití, především pro menší děti.
Z domu právě vychází paní G. (chtěla zůstat v anonymitě). Očividně ji překvapil náš zájem o nově zavedený kamerový systém. Podle jejích slov o záměru instalovat ve vnitrobloku monitorovací systém neměla tušení. Vše pochopila až po rozhovoru s jedním z dělníků, kteří právě kamery instalovali… ostatní nájemníci taktéž popírají, že by s instalací kamer souhlasili: „Považuji to za zásah do osobních práv, nechci, aby si cizí lidé prohlíželi, jak odpočívám spolu s rodinou, věděli o každé návštěvě a podobně. Prostě sem chtěli dát kamery, protože to je cikánský lágr,“ velmi emotivně přibližuje svůj názor jedna z nájemnic domu.
Jejím pocitům rozumíme. Společně s některými nájemníky vcházíme do domu a i tam nacházíme na chodbách kamery. Chodbu přitom stejně jako nájemníci vnímáme jako součást obytného prostoru.
Když si nájemníci stěžují
Jen hrstka nájemníků je s námi ochotná hovořit otevřeně, ostatní odmítají jakýkoliv náš pokus o komunikaci. Prý se bojí, že jim v případě spolupráce s námi nebude prodloužena roční nájemní smlouva.
„Všechno je špatně,“ říká mladá maminka dvou dětí, která nám odmítla sdělit své jméno. „Na rodiče si tu nikdo hned nedupne a kamery? Ty přijdou zkontrolovat až po měsíci, je to celý k ničemu.
Potkáváme i další nespokojené nájemníky. „Od začátku jsme s tím nesouhlasili a nikdo nás nebral vážně. Vždyť nejsme žádná zvířata, abychom byli spokojeni. Cítím se tu poslední dobou velmi špatně.
Nestačí jim, že žijeme jako psi, protože jsme byli vyhnáni do jednoho ghetta. A za to, že nás tu sledují 24 hodin denně, ještě platíme nájemné?“ stěžuje si a dodává: „Lidé z okolí si na nás ukazují prstem, jsme pro ně vyhlášeni jako nejhorší zrůdy, protože vědí, co tu zavedli. To hřiště, které tu postavili, nevypadá jako hřiště, ale jako nějaká klec. Není tam jedna jediná dětská houpačka. Proto ani nepouštím děti si tam hrát. Město Romy nechce vůbec dávat bydlet mezi bílý, protože pro ně znamená být Romem něco špatného. Je to tu hrozné. Už jsou tu čtyři ghetta, o kterých já vím. Jedná se o Češkovu ulici, Husovu, V Ráji a Ohrazenice.“ Paní S.je stejného názoru. „Myslím si, že je to tu ještě horší. Ani to hřiště se mi nelíbí, protože tu není žádná houpačka, jen nějaká dřeva zasazená do země, jako kdyby to byla klec pro zvířata. Kdyby sem raději dali za ty peníze, co dostávají od města, nějaké houpačky,“ říká paní S. Na druhé straně dětem se hřiště líbí, hrají na něm fotbal či basket, jen jim chybí houpačky nebo skluzavka.
Mezi sousedy obyvatel vnitrobloku jsme si udělali malou anketu. Z ní vyplývá, že kamerový systém by v jejich domě byl pro všechny nepřípustný: „ S kamerami ve svém domě bych nikdy nesouhlasila, stejně jako nikdo z dalších nájemníků,“ říká asi sedmdesátiletá paní.
Jak to bylo se souhlasem nájemníků?
Přestože nájemníci vnitrobloku jednotně prohlašují, že s instalací nesouhlasili, Ing. Martin Pilař, vedoucí oddělení správy bytových domů a nebytových prostor magistrátu města Pardubic, tvrdí pravý opak. „Kamery byly instalovány z části na žádost nájemníků, ne všech, ale většiny, za účelem zajištění ochrany jejich majetku a pořádku. Instalace byla provedena dále na žádost romského sdružení Darjav. Kamery byly instalovány v zájmu vlastníka objektu k ochraně majetku a prevenci negativních jevů (poškozování majetku, prodej předmětů, pocházejících z trestné činnosti, poškozování cizích věcí, ukrývání se osob, po kterých je vyhlášeno celostátní pátrání apod.) Rozhodnutí o zavedení kamer podepsala většina obyvatel.“ To se ovšem už panu Pilařovi prokázat nedaří. Na naši výzvu, dokonce písemnou, o předložení údajné žádosti nájemníků o zavedení kamerového systému s příslušnými podpisy, nereagoval. Stejně tak romský kurátor Jan Mandys tento dokument nikdy neviděl. Zřejmě proto, že neexistuje.
Ten navíc zavedení kamerového systému vidí jako aktivitu magistrátu: „Kamerový systém do Husovy ulice byl zaveden na pokyn Městského rozvojového fondu odboru bytových a nebytových prostor, aby si město Pardubice mohlo účinně chránit svůj majetek. Umístění kamer se původně plánovalo pouze ve dvoře (Husovy ulice, pozn. redakce) nad odpadkovými koši a v přízemí chodeb domu, jelikož tam dochází k největším konfl iktům a devastaci majetku nájemníky,“ vysvětluje Mandys. Proč Městský rozvojový fond rozšířil instalaci kamer i o interiér domů, nevěděl. Zajímalo nás, k jaké devastaci majetku došlo: „Jsou tam rozbitá okna, nástěnka, počmárané zdi,“ vyjmenovává romský kurátor. Kamery v okolí popelnic jsou instalovány údajně proto, aby se v těchto místech udržoval pořádek. „Lidé si neustále stěžovali na velký nepořádek kolem popelnic. V Husově ulici bydlí Romové i Neromové, takže tam často také dochází k útokům“ říká Mandys. Další otázka byla nasnadě: „Zasahuje v těchto situacích policie?“ Pan Mandys vysvětluje: „Policie nezasahovala v případech, kdy by měla zasahovat. Například když byli zavoláni, odmítli zákrok, nebo postupovali velmi neeticky.“ Jak později přiznává, na magistrátu do dnešní doby řešil pan Mandys stížnosti na nepořádek paradoxně spíše s neromskými nájemníky a šlo pouze o dvě rodiny. Význam kamer tedy spatřuje spíše v odhalení viníků potyček, ke kterým prý neustále ve vnitrobloku Husovy ulice dochází. Policie se údajně od problémů s nájemníky často distancuje, a tak kamerovým systémem do celé kauzy vstoupil magistrát.
Ze setkání s romským kurátorem Ing. Janem Mandysem jsme si odnesli jeden pozoruhodný závěr. Pokud policie nedělá svoji práci tak, jak má, magistrát vynaloží finanční prostředky na kamerový systém jako ochranu svého majetku, a tak naruší soukromí všech nájemníků, což je v případě vnitrobloku v Husově ulici kolem tří stovek osob. Podivné rozhodnutí, obzvláště v případě městské policie, která má v popisu práce mimo jiné i ochranu městského majetku… Nezodpovězená otázka, co se vlastně děje se záznamy kamer, nás opět vrátila – tentokrát už jen písemně – na adresu Ing. Martina Pilaře.
Dle jeho verze jednou měsíčně přebírá záznam z kamer městská policie. Ta jej údajně vyhodnocuje pouze v případě, že dojde ke zjištění některého z jevů trestní činnosti nájemníků. Co se záznamy provádí skutečně, se zřejmě nedozvíme.
Darjav, o.s. – pomocník
Další naší zastávkou bylo občanské sdružení Darjav, které sídlí ve vnitrobloku Husovy ulice. V jeho čele stojí předsedkyně Věra Horváthová a Jan Müller, který v organizaci působí jako terénní pracovník. Nejvíce nás zajímalo, co si myslí o zavedení kamerového systému. Jan Müller, který dříve pracoval na policii, se rozpovídal jako první: „Lepším řešením problému než zavedení kamerového systém by bylo, kdyby policie chodila do objektu na obchůzky. Tak to fungovalo dříve, v době, kdy jsem u policie pracoval, a podle mě tu byl opravdu klid.“ To je tedy v příkrém rozporu se slovy romského kurátora, který tvrdil, že policie přistupovala lhostejně k problémům ve vnitrobloku „Husovky“. Navíc, jak z dalších slov terénního pracovníka vyplývá, město si svým způsobem problémy v této lokalitě způsobilo samo: tato lokalita vznikala několik desetiletí, když sem byly městem postupně vystěhovávány romské rodiny s dětmi. Postupem času se začaly v důsledku sociálního propadu problémy prohlubovat. Zkrátka tu vzniklo takové malé ghetto, které se dále rozšiřovalo.“ vysvětluje Müller. Takovýto postup můžeme sledovat ve velkém počtu českých a moravských měst, například Jirkov, Ústí nad Labem či „slavný“ Vsetín. Kdy se představitelé měst poučí?
Předsedkyně Věra Horváthová se zavedením kamerového systému také nesouhlasila. Faktem ovšem zůstává, že po osobním jednání zástupců občanského sdružení Darjav s představiteli města nakonec s instalací kamer souhlasili, i když prý protestovali proti kamerám na chodbách. Zároveň popírají tvrzení, že by lidé kamerový systém odmítali: „Jsme tu skoro každý den a neslyšeli jsme, že by tu lidé kamery nechtěli. Jediné, co jim vadí, je, že když se tu něco např. rozbije, viníci nejsou nijak postihováni. Takže kamery tu jsou de facto k ničemu. To jediné jim teď vadí,“ říká Věra Horváthová. Tomu ovšem lze jen stěží uvěřit, neboť na naši Linku proti diskriminaci volalo hned několik obyvatel vnitrobloku „Husovky“, kteří s kamerami nesouhlasí.
Darjav se svými projekty alespoň trochu snaží obyvatelům vnitrobloku život ulehčit a zpříjemnit. „Založili jsme tu nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Dále jsme zrekonstruovali suterén, kde probíhají další naše činnosti, což je posilovna, počítačový klub, kde se konají i počítačové kurzy. Hlavně pracujeme s dětmi a mládeží, provádíme různé mimoškolní aktivity, vzdělávací programy a samozřejmě provádíme terénní sociální práci,“ představuje činnost sdružení Věra Horváthová.
Jak z výše uvedených řádků vyplývá, Darjav v žádném případě nežádal o instalaci kamerového systému, jak tvrdí vedoucí oddělení správy bytových domů a nebytových prostor Ing. Pilař.
Jaký bude další krok magistrátu při „zdokonalování“ monitoringu obyvatel vnitrobloku, jsme měli možnost vidět na vlastní oči, neboť v době naší návštěvy dělníci právě budovali v přízemí jednoho domu vrátnici.
Češkova ulice
Původně jsem s návštěvou Češkovy ulice nepočítala, ale po některých zjištěných skutečnostech mě přemohla zvědavost. Navíc v tomto domě bydlí jedna dobrá kamarádka z dětství – pocházím totiž z Pardubic -a tak jsem se nechala přemoci vlastní zvědavostí a spojila příjemné s užitečným.
Pokud vás poměry kolem kamerového systému ve vnitrobloku Husovy ulice přinejmenším udivily, následujícími řádky budete zřejmě šokováni.
Kamery v Češkově ulici jsou všudypřítomné, vně i uvnitř objektu, jsou dokonce na každém patře. Pokud se rozhodnete navštívit svého známého v tomto domě, nesmíte si zapomenout především dvě věci: občanský průkaz a peněženku. Každý návštěvník je totiž povinen na vrátnici, kterou magistrát zřídil v přízemí, předložit občanský průkaz a zaplatit dvacet korun. Za tento obnos poté můžete u svého přítele pobýt maximálně tři a půl hodiny. Pokud byste plánovali jako já, že po uplynutí této doby „zaskočíte“ na vrátnici a za dvacetikorunu získali další návštěvní čas, ošklivě byste se zmýlili. Host totiž smí navštívit nájemníka domu pouze jednou denně. Další podrobnosti přidává terénní sociální pracovník Radek Flossman: „Podmínky jsou tam opravdu hrozné, vrátná si z vašeho občanského průkazu opisuje veškeré osobní údaje, rodné číslo, datum narození, číslo OP a adresu. Obyvatelé domu mají sociální zařízení na chodbách.
A aby toho nebylo málo, koupání nebo používání teplé vody mají prostřednictvím žetonů, za které zaplatí patnáct korun na deset min.
Je hrozné, že si lidé všude v ČR stěžují na nedostatek hygieny u lidí, kteří žijí v sociálně vyloučených komunitách, a pak od nich vyberou peníze za to, že tu běžnou denní hygienu chtějí dodržovat. To je opravdu ostuda!“ dodává rozhořčený Flossman.
Jistě si teď umíte představit, jak nepříjemná musí být přítomnost kamer v každém patře, když máte sociální zařízení na chodbě. V noci si potřebujete odskočit na toaletu, vstanete a musíte se od hlavy po paty obléknout, protože jen pár jedinců je ochotno promenovat před kamerou ve spodním prádle.
V prvním okamžiku mě zarazila informace od pana Flossmana, že nájemníci se zavedením kamerového systému souhlasili. Můj údiv ovšem netrval dlouho, magistrát totiž nedal nájemníkům žádný prostor pro vyjednávání. Buď kamerový systém odsouhlasí, nebo jim nebude prodloužena nájemní smlouva. V situaci, kdy máte pouze měsíční nájemní smlouvu, takže se dvanáctkrát do roka třesete, abyste dostali novou, odsouhlasíte vše.
Kamerový systém, vrátnice, sprchování za peníze, měsíční nájemní smlouvy, to vše se stává pro velkou část romských nájemníků každodenní smutnou realitou nejen v Pardubicích, ale i v dalších českých a moravských městech. Obrat tohoto trendu by snad mohl přinést Úřad na ochranu osobních údajů, na který jsme se již před několika měsíci obrátili. Pardubický kamerový systém je nyní v šetření a podle našich posledních informací zjištěná fakta nasvědčují, že byl skutečně porušen zákon na ochranu osobních údajů. Na konečný výsledek si však budeme muset ještě několik týdnů počkat.
Každopádně pokud ani Úřad pro ochranu osobních údajů neshledá na konání magistrátu nic závadného, možná se dočkáme zbrusu nové reality show, třeba internetové, kdy se třeba za deset korun denně budete moci dívat, co se dvacet čtyři hodin denně děje třeba v takové pardubické sociálně vyloučené lokalitě. Zbývá ještě proti vůli obyvatel nainstalovat kamery do každého bytu a můžeme začít. Příjemnou zábavu.
