O hrdinech
Slyšel jsem přednášku o tom, že v bibli hrdinové nejsou. S tím nesouhlasím.
Nicméně doufám, že jsem se v Krupce hrdinou nestal a ani nikdy v budoucnu se jím
nestanu. Smutnější úděl než být hrdinou si totiž skoro neumím představit. Hrdina
se může sám sobě podívat do tváře, ale jaká je to výhoda, když to, co uvidí, jej
rozpláče? Snad jen úplný masochista po něčem takovém touží. Soucítím se všemi,
které něco takového potkalo. Nemohla to být jejich volba. Rád se také přiznám k
těm, kteří tvrdí, že naše hrdinství v Krupce bylo klamné. Myslím, že v sobě
sklony k podobnému sebetrýznění neskrýváme.
Ke Krupce
Na tuto akci mne pozvala iniciativa V Ústí neonacisty nechceme. Nebýt jejich
přemlouvání, nikdy bych se tam nepodíval. Je mně dobře tam, kde žiji, tak dobře,
že ve chvíli, kdy jsem pochopil, oč organizátorům protestní akce jde, začal jsem
mít svůj domov ještě radši. A vůbec bych se odtud nehnul, kdybych svou
odpovědnost mohl převést na některého ze svých kolegů z okolí Krupky. Shodou
okolností se žádný z nich nemohl sobotní akce účastnit. Část hradeb bránící
vstup do mého domova proti nepohodlným návštěvníkům padla. V podstatě jsem byl
nucen se vzdát – můj strach a nezájem byly slabými protiargumenty. Navíc jsem se
začal bát, že když odmítnu, přestanu si možná sebe sama vážit, přestanu si stát
za tím, co říkám třeba z kazatelny, že si mě nebudou moci vážit ani moje děti.
Byť jsem už sám sebe začínal litovat, už jsem vlastně věděl, že tam jet musím a
chci a že by mě dokonce mrzelo, kdyby mi řekli: už vás nepotřebujeme, poradili
jsme si sami. A tyto pocity se pak jen stupňovaly a jsem vděčný organizátorům,
že mne do toho zatáhli.
Zážitek z cesty
Cestou do Krupky nás zastavila policejní kontrola. Jakýsi policista v civilu
kontroloval obsah batohů, chtěl vidět můj talár, tabulky a bibli, která ležela v
kufru auta. Smál se, ať si ji prý pěkně schovám do batohu, že je to slovo Boží a
že s ní nemůžu takhle zacházet. Když nedal pokoj, tak mne to s prominutím
nasralo, protože jaké slovo Boží?! Nemyslím, že Bible jako kniha je slovem božím
sama o sobě, nezávisle na použití, nezávisle na tom, co tam čtu a jak to k sobě
vztahuji. Nemyslím, že bohoslužba je něčím svatým sama o sobě nezávisle na
použití, na tom, co se v ní děje nebo při jaké příležitosti se děje. A na druhou
stranu, pokud určitá liturgie chce sloužit Bohu a s jeho milostí chce počítat,
nemohou jí v tom zabránit žádné ceremoniální nedostatky nebo teologické
nepřesnosti. Žádost o tuto bohoslužbu byla oprávněným požadavkem, neboť se
bezprostředně dotýkala toho, co našim bohoslužbám dává smysl. Po mém soudu Boží
slovo opravdu nefunguje na stejném principu jako automatická pistole, protože to
by se naši nepřátelé netěšili dobrému zdraví. Když vidím, jak se jim daří, mám
pocit, že Boží slovo nefunguje, jak bych si přál. A za to jsem upřímně mnohdy i
rád.
Vlastní bohoslužba
Že by bohoslužba v Krupce byla jen naoko, zástěrkou skutečného důvodu? Ne,
chtěli jsme „dělat“ bohoslužbu a příhodnější důvod pro konání této bohoslužby,
jak už jsem sám za sebe vyznal, nemohl jsem si přát. Bohoslužbu jsme
přizpůsobili délce konání protestního shromáždění, nastavovali jsme je, abychom
zabránili průchodu dělnické strany, a za to se nestydím. To bych se taky mohl
stydět, že v kostele při kázání beru ohled na stáří posluchačů, na jejich
možnosti soustředění, koncentrace a že je zrovna čas oběda a oni jsou už hladoví
a unavení. Jako by to nebylo jedno, jako by na tom záleželo – takové nepodstatné
hlouposti …
Cigáni
Lepší publikum jsme si nemohli přát. Byli opravdu vzorní. Jen si zkuste
představit, že vaší ulicí má zanedlouho projít průvod těch, kteří vás nenávidí.
Nenávidí vás, vaše ženy, vaše děti a tento jejich pochod soud povolil, protože
na něm nevidí nic špatného a policie dohlíží na to, aby se povedl … Je to jako
když vám někdo plivne do tváře a vy si tu slinu ani nemůžete utřít, protože ten,
kdo na vás plival, tím chtěl jenom vyjádřit svůj svobodný názor, a soudy a
policie musejí dbát na to, aby každý člověk měl takové právo, tu možnost po
druhém plivnout, když je to jeho přáním … Soustředit se v takovéto chvíli na
bohoslužbu je strašně těžké. Vy jste nuceni strpět toto násilí, nemůžete
protestovat, protože to je proti zákonu, jejich pochod byl totiž řádně ohlášen a
to úplně stačí a vy se schovejte, nebo utečte … Přesto se cigáni na bohoslužbu
soustředili, jak nejvíce to šlo. Zpívali s námi také písně z „Dodatků“ a ze
zpěvníku „Svítá“, které jsme pro ně okopírovali. Strašně moc mne to potěšilo a
pak těsně předtím, než nás těžkooděnci rozehnali, potěšili mne místní cigáni
znovu. Mírnili nepořádné a nepozorné účastníky bohoslužby, kteří byli většinou
„bílí“.
K práci policie
Policie rozehnala bohoslužebné shromáždění v čele s faráři. Nejspíš by se
stejnou chutí rozehnala dělnickou stranu, pokud by k tomu dostala svolení, nebo
cigány, nebo kohokoli jiného. Plní rozkazy, a pokud by měli morální zábrany pro
uposlechnutí rozkazů, tak by je tam snad ani neposlali. Chápu to tak, že policie
nesmí zůstávat příliš pozadu za těmi, kteří páchají násilí. Jenže bohoslužba
není organizovaný zločin – to je moje námitka. Bojím se, že jediný způsob, jak
dosáhnout toho, abych si práce policie mohl více vážit, je dát jim opět šanci k
zákroku. Snad zůstane nevyužita. Moc bych si to přál. Kvůli nim, kvůli sobě,
abychom mohli jeden druhého respektovat a vážit si. Jinak totiž budou dál
neonacisti pochodovat našimi městy, chvástat se a zastrašovat, a to pod ochranou
policie a politiků, kteří se budou tvářit, že je to normální, až jednoho dne
občané rezignují, přihlásí se k tomu, co se stalo normou, a stejně jako politici
a policie odloží morální zábrany stranou a dojde k nejhoršímu. Nikdo si už o tom
všem nebude myslet nic, protože myšlení se stane zbytečnou přítěží, vykopávkou z
dob, kdy smysl a mysl nebylo totéž, kdy naopak dalo hroznou fyzickou práci tyto
dva rozhádané sourozence nějak sblížit …
Závěr
Nevím, jestli každý dostane takové Nebe, jaké si zaslouží. Myslím ale, že si
každý člověk pro sebe vytváří určitou jeho pozemskou představu. Občas se ale
stane, že to jeho nebe už nesplňuje nároky a představy, které je nutno na ně
klást (někde má přece svůj vzor). A pak se už v něm nemůže cítit dobře a zdi,
které to jeho nebe chránily, už nejsou bezpečné. Pak nejspíš hrozí nějaký
problém. A možná na pár vteřin, na několik minut, zrodí se hrdina, který v duchu
křesťanské lásky zaslouží politovat. Stává se to dnes a denně každému z nás. Je
to tak běžné jako kafe a cigareta místo snídaně a zrovna tak pozornosti hodné.
Pavel Šindler
http://www.vustineonacistynechceme.cz/novinky/vyznani-nebo-priznani-pavla-sindlera
