Všichni jsou stejní. Kauza Nový Bydžov otevírá opomenutou diskuzi o sociálním vyloučení

Za plechovými vraty se třemi poštovními schránkami se otevírá pohled na
špinavý dvorek. Sutina, torzo televizní obrazovky, odpadky. Mezi nimi pečlivě
pověšené pestrobarevné prádlo a parkující octavie. Tento rodinný dům je podle
místních jedním z kamenů úrazu novobydžovského soužití mezi Romy a „bílými“.

Tady fakt ne

Stavby po obou stranách pozemku prošly značnými kutilskými úpravami, a tak
původně dům pro jednu rodinu má dnes tři samostatné vchody, z hospodářského
stavení naproti jsou také byty. Do dvorku pak ještě trčí dvě šopy připomínající
chýše v osadách na východním Slovensku. Z bytu, před nímž parkuje zánovní vůz,
řve televize. „A máme tu speciál Otázek z Nového Bydžova, kde už zítra zasedne
více než padesátka starostů, aby hledala řešení problematiky sociálního
vyloučení…“ vítá diváky sametovým hlasem Václav Moravec, jehož pořad je druhou
únorovou neděli přenášen živě z jen pár minut vzdáleného Divadla Aloise Jiráska.

Na ťukání na okno nikdo nereaguje, jen záclona se trochu zachvěje. Další
dveře otevírá asi čtyřicetiletý Rom, představuje se jako David. „Moc vám toho
asi neřekneme, jsme ze Slovenska,“ začíná společně se svým spolubydlícím
Horváthem David. Podle svých slov přijeli oba muži jen na čtrnáct dní na fušku a
už se zase těší domů na Spiš.

„Pracujeme na stavbě asi šestnáct kilometrů odsud, ani nevím, jak se ta
vesnice jmenuje. Tam je to jiné,“ začíná pomalu Horváth. „Když přijdeme v pauze
do obchodu v montérkách, ostatní vás třeba pustí ve frontě, lidi se zdraví,“
popisuje. „Tady to nějak zamrzlo, cítíte to na každém kroku. Ne, tady bych žít
fakt nechtěl,“ dodává David.

Pracovní smlouvy sice nemají, „je to pro kamaráda“ zní mantra šedé ekonomiky,
ale není důvod si myslet, že by se jim v nehostinném Novém Bydžově chtělo
zůstat.

Další ťukání na dveře se ukáže jako neúspěšné. Možná ministerská návštěva z
Prahy zlákala do hlediště divadla i je.

Vraťte nám lavičky

Před meruňkovou budovou novobydžovského kulturního stánku aby parkovací místo
pohledal. Stojí tu i tři limuzíny, jedna z nich s tmavými skly nás cestou do
Nového Bydžově míjela – asi dvěstěkilometrovou rychlostí a s modrým majáčkem.
Ministr vnitra Radek John jel opět zachraňovat bezpečnost státu, a tak atribut
elity, jenž premiér Petr Nečas zapověděl používat, svítil opět na střeše. Pro
některé z místních ne úplně neoprávněně.

„Je to tady čím dál tím horší. Tak třeba minulý týden nechám kolo před
nábytkem, v košíku hlávku zelí a žrádlo pro psa. Za pět minut jsem zpět a zelí
ani granule nikde,“ popisuje jedna ze čtyř šatnářek Jiráskova divadla svou
čerstvou zkušenost a její kolegyně se pobaveně smějí. „Ale vylezla na ně
Myšková, majitelka obchodu, vlezla jim až na dvorek, přímo do toho cikánskýho
baráku, co je vedle, a zařvala, tak co, vrátíte to!?“ A opravdu za chvíli podle
slov šatnářky přišel jeden z Romů s ukradeným nákupem. „Ale nevzala jsem si to.
Ne. Už na to sahal,“ uzavírá.

Podle čtveřice žen hlídajících šedesát kabátů (sál má kapacitu 90 míst)
občanů Bydžova, jež přišli na natáčení Otázek, je situace ve městě plná
obdobných drobných konfliktů. Rvačky mezi teenagery, drobné krádeže, vandalství.
Jako rána mezi oči ale bylo znásilnění jednadvacetileté dívky loni v listopadu v
zákoutí kostela třicetiletým recidivistou.

Dívka je bez vších pochyb „bílá“ o násilníkovi se mluví jako o Romovi (mezi
„bílými“), případně polovičním Romovi (mezi Romy). „V minulých dnech byla v
Novém Bydžově znásilněná dívka cikány při cestě od autobusu, a to v centru
města. Rodina trpí, hlavní aktér je ve vazbě, ti, kteří přihlíželi, na svobodě,“
napsal starosta Pavel Louda (ODS) společně s vedoucí novobydžovského sociálního
odboru Danielou Luskovou v prohlášení zveřejněném na radničním webu loni 25.
listopadu. V následujících dnech v reakci na brutální trestný čin vznikla i
petice „za zvýšení bezpečnosti v našem městě“, kterou z celkového počtu 7 300
obyvatel podepsalo 3196 dospělých.

„Množí se krádeže, vloupání, násilná přepadení i znásilnění! Bojíme se
posílat děti do odpoledních a večerních kroužků, obavy mají jednotlivci
pohybující se ve večerních a nočních hodinách po městě! Náměstí je obsazené
Romy, lavičky a parky již okupují téměř jenom oni,“ stojí v petici, jejímž
autorem je Petr Suchánek.
Podle statistiky policie je vše na běžné úrovni, objasněnost případu je stále
vysoká (86 procent) a znásilnění je ve městě opravdu výjimečným zločinem.

Noví, staří

„Z té šedesátky lidí jsou asi tak tři, čtyři Romové a zrovna ti, s kterými
problémy nejsou,“ pokyvují na sebe šatnářky. „Jasně, že si naši kluci občas ve
škole dali na budku, ale teď už jsou dospělí, pracují, normálně se zdraví,“
vzpomíná jedna z nich a potvrzuje tím jedno z největších úskalí soužití Romů a
majority – bytovou lichvu.

Romové žijící v chudobě a sociálním vyloučení migrují za dostupnějším
bydlením (což neznamená laciným), a do měst, městeček a vesnic tak přibývají
noví obyvatelé, kteří pragmaticky řečeno městu nic nepřinesou. Trvalé bydliště
si tu nenahlásí, takže do obecní kasy na ně od státu nejde ani koruna, a
vzhledem k jejich sociální situaci se naopak musí získávat prostředky na
integrační projekty zahrnující nízkoprahová centra, doučovací programy,
aktivizační zaměstnanecké projekty pro dospělé.

Ziskem jsou jen pro místní bytové podnikavce, jež si za pokoj bez pitné vody,
s kamínky, účtují od tří do osmi tisíc. Tuto praxi známe z litvínovského Janova
nebo Předlic v Ústí nad Labem. Druhou možností je platit nájem prací. Ani v
jednom případě však člověku nezůstává energie ani síla, aby se z tíživé situace,
kterou s sebou nese i řadu patologických jevů, vymanil.

Více než sedmitisícový Bydžov měl ještě před čtyřmi lety 87 starousedlých
romských rodin čítajících dohromady 377 duší, což představovalo 5 procent
celkového počtu obyvatel. Nově příchozí nelze nijak evidovat, přicházejí
především z okolních obcí, ale i dalších koutů republiky, dokonce už se objevily
i dvě rodiny ze Slovenska. Starosta Louda ve svých vyjádřeních nejčastěji mluví
o více než stovce dalších Romů, které považuje právě za ty problémové.

Ve svých prohlášeních ale nerozlišuje ani takto základně na starousedlíky a
problémové nově příchozí, naopak se však jsou jen „cikáni“. Podle slov starosty
ale starousedlí Romové vědí, o kom je řeč a uražení se určitě necítí.

Represe

Hned den poté co veřejnoprávní televize sbalila své kamery a odjela zpět do
Prahy, se v Novém Bydžově sešlo 51 starostů, aby diskutovali, jak „na sociálně
nepřizpůsobivé“. Slovo Rom či Cikán se stalo zpátečnickým (sdělovaným jen mezi
svými nad koláčem v kuloárech) a nahradil jej pseudokorektní nepřizpůsobivec.
Nikoli ale sociálně vyloučený – termín, který chudého člověka nevnímá jako
jediného viníka své sociální situace, ale počítá se souhrou různých
společenských faktorů.

Na stolku u načesaných kustodek leží archy s nepřehlédnutelným nadpisem
Prohlášení starostů, které budou po médiím nepřístupném shromáždění ti
souhlasící podepisovat. A všichni podepíšou a obecním razítkem stvrdí opatření,
jež vkládají do rukou obce mnohem větší moc včetně většího vstupování do
osobního života občanů, ne sociálně nepřizpůsobivých, ale všech.

Na následné tiskové konferenci se novinářům naskytne zvláštní obrázek: na
divadelním jevišti vedle sebe vážně stojí poslankyně Ivana Řápková (ODS) a
starostka ostravské čtvrti Mariánské Hory Hulváky Liana Janáčková, ze zákulisí
přichází starosta Louda.

Donedávna primátorka Chomutova Řápková se proslavila exekucemi sociálních
dávek dlužníků městské kasy, které prospěly hlavně kapsám exekutorů. Právě ona
je průkopnicí pojmenování „sociálně nepřizpůsobivý“ ve vysoké politice. Naopak
starostce Janáčkové její výroky o cikánech za ostnatým drátem znovu do Senátu
nepomohly, na radnici ji však ještě nikdo nevystřídal. A za nimi Louda a v
hledišti jeho pravá ruka, vedoucí sociálního odboru Lusková, kteří ještě v létě
2009 hlásali prostřednictvím radničních materiálů o potřebnosti integrace.

„Soustavná práce nese výsledky, které bohužel ohodnotí pouze pracovníci
města, kteří „vidí pod pokličku problému“, veřejnost jakoukoli práci kolem Romů,
jakoukoli investici a činnost vždy odsoudí,“ píše Lusková v raportu s názvem
integrace obyvatel vyloučených lokalit a avizuje, že v následujícím roce se
výdaje města na sociální integraci zvýší kvůli spolufinancování nízkoprahového
centra. I to má podle radnice dnes zásadní výsledky: kriminalita mládeže se
snížila o 65 procent. Radnice dále dokládá, že ročně zaměstná 15 až 20 Romů na
veřejně prospěšné práce a z jejich strany je přilepšení k dávkám „značný zájem“.

Proč?

Nabízí se tedy otázka, proč jsme se dostali až k protiromskému pamfletu,
petici a napjatým vztahům mezi Romy a majoritou? Odpověď není jednoduchá, podle
Martina Šimáčka, ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování v romských
komunitách, se zastupiteli Nového Bydžova jednali ještě před vyhrocením
konfliktu o zařazení mezi agenturní pilotní projekty, jejich postoj byl ale tak
zatvrzelý, že dohoda nebyla možná.

Tedy opět integrační koncepce je jedna věc – papírový předpoklad, činy –
dopad na realitu druhá. Zároveň ne všechny předpoklady se v praxi ukážou jako
účelné. Málokterá pak zafungují okamžitě, jak by si společnost přála.

Je pochopitelné, že tak brutální čin, jako je znásilnění, zvlášť na malém
městě, zvedne vlnu emocí, rozhořčení i obav, tu by ale v ideálním případě měl
právě starosta klidnit, a ne popouzet k nenávisti jednu skupinu občanů vůči jiné.

Teď už je lavina stržena a s ní se rádi svezou podobně jako v litvínovském
Janově příznivci krajní pravice. Na 12. března už svou demonstraci ohlásila
Dělnická strana sociální spravedlnosti, pohrobek rozpuštěné Dělnické strany. A
nelegální hnutí Autonomních nacionalistů, známé svými šarvátkami s policií, už
se přidalo.

Kromě pravicových radikálů nahlásili protishromáždění i Romové, studenti a
aktivisté chtějící demonstrovat „že protest proti neonacismu a rasismu je
přirozený společenský postoj a povinnost každého slušného člověka“. K výzvě s
názvem Nový Bydžov není sám se přidalo i občanské sdružení Romea. Nejisté je,
kolik místních se na nenásilné shromáždění odváží. Naopak už teď víme, že „kauza
Nový Bydžov“ otevřela v Česku opět téma, na které se i díky zrušení postu
ministra pro lidská práva a dlouhém nejmenování vládního zmocněnce, zapomnělo –
sociální vyloučení.