Zpráva o situaci vsetínských Romů dva roky poté, co zmizeli z titulních
stránek novin, dokumentuje nesmyslnost řešení, které Jiří Čunek prosadil.
Taky si říkáte: „Co je to za stupidní titulek?! Vždyť každý dobře ví, že
pověstný vsetínský Pavlačák zbourali!“ Kdybychom si měli vzpomenout, kdy to
bylo, tak si odpovědí nebudeme jisti… a ejhle, už to budou dva roky! A kdybychom
se ptali, co se za uplynulé dva roky s Pavlačákem a jeho obyvateli stalo, tak
většina lidí jen pokrčí rameny.
Když někdo položí tuto otázku mně, zpravidla se zeptám, kolik mám času na
odpověď, nabídnu židli a uvařím konvici čaje. Poté upozorním na to, že můj
pohled je pouze jedním z mnoha, které teprve společně dávají ucelený obraz
reality. V následujících řádcích tedy nabízím zkrácenou, zjednodušenou a
subjektivní odpověď pracovnice občanské organizace, jež poskytuje pomoc a
podporu lidem, kteří žili v Pavlačáku a nyní bydlí na Poschle.
| Perspektiva obyvatele Pavlačáku by šla popsat jednoduše: všechno jinak, ale přitom všechno stejně; jen míra vyloučení se zvýšila. |
Co se změnilo od října 2006 (kdy byl Pavlačák srovnán se zemí) do září 2008?
Nejviditelnější změnou je parkoviště na místě bývalého Pavlačáku. Pokaždé, když
toto místo míjím, přemýšlím, jak se sem vtěsnal dům, kde žilo tři sta lidí. Kdo
nezažil, neuvěří. Další výraznou změnu zaznamenali pacienti, lékaři a
návštěvníci polikliniky, která bezprostředně sousedila s Pavlačákem: dnešní
klid, pocit bezpečí a čistota kontrastují se stavem před říjnem 2006.
Občané Vsetína jistě kladně hodnotí i to, že ubylo míst uprostřed města, kde
se Romové shromažďují. Mírně se snížil počet dětských partiček, které se zde
proháněly a užívaly si radostí, jež život v centru nabízel.
Pravděpodobně si oddechli i někteří obchodníci: byť část svých pravidelných
zákazníků ztratili, jistě získali nové, kteří se nechtěli potkávat s těmi
„hlučnými, špinavými a agresivními“ individui z Pavlačáku. Jiným obchodníkům zas
noví, zřejmě ne vždy vítaní zákazníci přibyli… Obdobný osud potkal i majitele
heren s hracími automaty: někteří se dokonce dostali na hranici krachu.
Perspektiva obyvatele Pavlačáku by šla popsat jednoduše: všechno jinak, ale
přitom všechno stejně; jen míra vyloučení se zvýšila.
NEPŘEHLÉDNĚTE
SPECIÁL: Deportace vsetínských Romů
„Všechno jinak“ může znamenat: nový byt, zhruba stejně velký; vlastní
koupelna, ale zapínač větráku spojený se zapínačem světla, takže v zimě je
ideální užívat koupelnu potmě, aby se dovnitř nevháněl studený vzduch; denně
teplá voda; plastová okna, která izolují tak dobře, že byty a jejich vybavení od
podzimu do jara plesniví; zmizely pavlače, jediné místo, kde se dalo sušit
vyprané prádlo, a nová sušárna kapacitně nestačí; mnozí příbuzní jsou
odstěhováni stovky kilometrů daleko; vzdálenost všeho, lékařem počínaje a
obchody konče, se z původních desítek a stovek metrů zvýšila na více než dva
kilometry; každý platí přesně tu energii, kterou spotřebuje – ale vytápění bytů
elektrickými přímotopy patří mezi nejdražší způsoby topení a alternativa
neexistuje… Tolik jen krátký nástin toho, co se v životě „odsunutých“ změnilo.
Co však znamená ono „ … ale přitom všechno stejně“? V prvních měsících po
stěhování vládlo na Poschle očekávání, že začíná nový život, má smysl se starat,
počítat spotřebu energie a vody, že má smysl uklízet a pečovat o nové bydlení,
má smysl posílat děti do škol, že má smysl o něco se snažit. Politici, novináři,
různé osobnosti denně přicházeli, byli zvědaví, klepali na dveře… Ale nic se
nezměnilo, žádný zázrak se nekonal, ani snaha nic nepřinesla. Obrovská naděje
většiny obyvatel Poschly během čtvrt roku zmizela. Takže vlastně všechno zůstává
při starém a zůstává jen nostalgická vzpomínka na Pavlačák, kde „jsme si na
pavlačích alespoň pěkně společně žili“.
Perspektiva sociální pracovnice
Vybudování Poschly přineslo mnoho změn důležitých pro proces integrace.
Významným pozitivním přínosem je změna základní školy: nejbližší, nejoblíbenější
a nejméně náročnou školou pro děti z Pavlačáku byla bývalá zvláštní škola, nyní
již škola základní. Její absolventi však zdaleka nedosahují výsledků
srovnatelných s absolventy ostatních vsetínských základních škol. Děti z Poschly
již spádově patří do běžné základní školy. Dříve byl zápis dítěte z Pavlačáku na
běžnou základní školu naprostou raritou. Po přestěhování na Poschlu se tato
situace radikálně změnila: v loňském školním roce nastoupily do prvních tříd
čtyři děti z Poschly, v letošním školním roce dalších šest dětí. V této
souvislosti je důležité nezastírat nebezpečí, že neúměrný nárůst počtu dětí,
které mají specifické vzdělávací potřeby a vyžadují individuální přístup, může
vést ke snížení kvality vzdělávacího procesu na celé škole.
Právě jsem popsala jediný kladný vliv zbourání Pavlačáku na proces integrace,
jiné jsem zatím nenašla. A nyní bude pokračovat výčet negativ. Lokalita Poschla
za průmyslovou zónou, ohraničená čističkou, důležitým silničním tahem,
železnicí, svahem a potokem, neskýtá žádný potenciál pro integraci do prostoru
města. Pravděpodobně navždy zůstane uzavřenou lokalitou a i „díky“ investovaným
financím nikdo nebude usilovat o změnu tohoto stavu.
Vzdálenost od města a obtížná dostupnost vedou k tomu, že téměř veškerý život
obyvatel Poschly se odehrává převážně v této lokalitě. Situací, kdy se potkávají
Romové a „Neromové“, jejich jazyky, hodnoty, normy, kulturní vzorce, stále
ubývá. I v naší práci je jakýkoliv pokus o společné aktivity téměř marný: lidé z
Poschly do města nepůjdou, zvláště tehdy, pokud by šli tuto cestu za den
dvakrát, a lidé z města nepůjdou na Poschlu. Obě skupiny si žijí svým vlastním
způsobem, téměř nevznikají konflikty, nikdo se nemusí vypořádávat s odlišnostmi,
které mohou znejišťovat… Obě skupiny vnímají prostor, v němž žijí, jako svůj, a
příchozí z jiného životního prostoru jako vetřelce, proti kterému je potřeba se
bránit.
S dalším zajímavým dopadem této změny se setkávám při podávání žádostí o
finanční podporu naší sociální práce. Nejednou jsem slyšela názor typu: „Proč
bychom měli podporovat práci na Poschle? Když si to Vsetín vymyslel, tak ať si
to taky řeší a financuje!“ Zní to celkem logicky, jen úplně nerozumím tomu, proč
mají lidé z Poschly dvakrát doplácet na jedno rozhodnutí, o něž se v podstatě
nezasazovali a ani ho nemohli ovlivnit. Proč by po stěhování měli ještě přijít o
šanci využívat podpory, která jim může pomoci začlenit se do společnosti? ?
Jestliže budeme přistupovat k řešení problémů tak, že je budeme odsouvat na
okraj, jak to ilustruje vsetínský příklad, pak to našim potomkům nezávidím. Na
okrajích společnosti dáme vzniknout novým kulturám a každá, včetně té naší, se
bude ujišťovat o vlastní dokonalosti a nebude si všímat těch druhých. Co se
stane, až se všechny správné a dokonalé kultury potkají a začnou soupeřit o to,
kdo je lepší a dokonalejší?
Marta Doubravová (Marta
Doubravová, (marta.doubravova@post.cz)
působí v Diakonii Českobratrské církve evangelické Vsetín.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-38 na straně 1.1.
