Volbami to nekončí, Romové se do politiky dostanou jen přes zavedené strany

Když jsem po převratu v roce 1989 začala vnímat politické dění, byla jsem
zhnusena brzkým nástupem projevů otevřeného rasismu vůči Romům. Tehdy, v dobách
znovuustanovování ROI, jsem přemýšlela, zda je dobré, aby zde vůbec byla romská
politická strana. Záhy se ukázalo, že vzhledem k nízkému počtu Romů, ale i z
mnoha dalších důvodů, není samostatné politické uskupení cestou ke zlepšení
situace Romů. Ta vede přes zavedené politické strany a jejich kandidátky.

To se snadno řekne, horší je to uskutečnit. Zapojit se do činnosti nějakého
rozvitého politického organismu není snadné pro nikoho. Mluvím z vlastní
zkušenosti – před lety jsem se rozhodla aktivně ovlivňovat dění v této zemi a
vstoupila jsem do Strany zelených. Aktivní politika vyžaduje skutečně pevné
nervy. Straník musí přetrpět nekonečné a časté schůze, musí mít schopnost
orientovat se v různých frakcích či zájmových skupinách uvnitř strany, a rovněž
by měl znát příslušné stanovy a jednací řád. Dalo by se říci, že je to práce na
plný úvazek. Samotná politická činnost, tvorba programu, volební kampaně atp.
tvoří jen zlomek povinností straníka.

Jednoho to baví, jiný zas považuje sezení na schůzích za ztrátu času. K těm
druhým se řadím i já, a tak tedy stěží můžu radit ostatním, aby vstupovali do
politických stran a snažili se o změnu. Navíc vím, jak je v zaběhaných
politických stranách obtížné prorazit a dostat se na příklad na volitelná místa
kandidátek. Přičteme-li k tomu všemu, že tzv. „romská problematika“ se v
předvolebních kampaních objevuje často ve formě protiromsky (ať už otevřeně nebo
skrytě) formulovaných hesel a opatření, je zřejmé, že jeden samotný člověk – Rom
situaci jen tak nezmění.

Skutečnost, že za posledních dvacet let se Romové (s čestnými výjimkami)
neobjevovali na kandidátkách ani nebyli jinak vidět v aktivní politice, je
souhrou mnoha faktorů. Ano, Romové se obecně příliš neangažují, ale to není
jediný důvod. Neopominutelným faktorem je jistě latentní i otevřený protiromský
rasismus. Navíc Romové ani Romům přátelský nakloněni gadžové nejsou politiky
zavedených stran vnímáni jako potenciální voliči.

A tu je prostor pro ty, kteří nechtějí chodit na schůze a snažit se prorazit na
kandidátní listiny. Je třeba projevovat více zájmu o činnost politických stran,
o to, co prosazují a cílit své otázky přímo. Ptát se politiků, jak by vyřešili
konkrétní problémy. Předvolební kampaň je dobré využít, neboť je to jedna z mála
příležitostí, kdy se politici chtějí se svými voliči setkávat. Ale protože není
třeba přistupovat na to, že jen jednou za několik let přijde zúčtování, je nutné
a potřebné snažit se dávat o sobě vědět i mezi tím. Politické strany mají své
pobočky – kanceláře, kde je možné zjistit termíny schůzí základní organizace a
zda je přístupná pro nestraníky a jejich konkrétní dotazy. Zrovna tak se
scházejí a rokují zastupitelé, a hlavně rozhodují o tom, co se dané obci bude
dít.

První a nejdůležitější je ovšem k volbám jít a volit. Výběr politické strany,
které bychom chtěli dát svůj hlas, je rovněž příležitostí, jak ukázat, že jste
voliči a s vaším hlasem je třeba počítat. Volit a sledovat činnost
zastupitelských orgánů i politických stran je ve stávajícím systému jednou z
cest, jak jasně a hlasitě dát najevo, že problémy Romů jsou důležité. Navíc je
to možnost, jak se s politikou blíže seznámit, než se rozhodnu do ní aktivně
vstoupit.

Budou-li politické strany pod tímto tlakem zvenčí, zvýší se pravděpodobnost, že
se rozhodnou prosadit nějakého Roma nebo Romku na volitelné místo na kandidátní
listině. Absurdní povaha českého protiromského rasismu jim to totiž dovolí.
Stejně tak jako je velkému počtu jinak vcelku nesnášenlivých lidí sympatická
Lucie Horváthová, mohli by se Romové umístit na kandidátkách většiny stran.
Bude-li vyvinutý tlak ze strany Romů (a ano i nás gadžů, kteří bychom rádi, aby
se zde situace zlepšila) dostatečně silný, ten kalkulovat v politických stranách
začnou.