Vladimír Dirda: Mějte světlo v duši a pořád se smějte, i když je život krutý

Brněnská skupina Gulo čar se díky svojí lásce k hudbě a velkou dřinou dostala
do pozice uznávaných muzikantů. Za desku Baro drom získali anděla v kategorii
world music. Spolupracují s Dougem Wimbishem ze slavných Living Colour, s Lucií
Bílou, a jejich maličká zkušebna ve staré tovární hale brněnské zbrojovky
přitahuje pozornost ze všech stran. Základ kapely tvoří široká rodina Dirdů a
jejich další příbuzní. Kapelník a baskytarista Vladimír Dirda se kromě hudby
věnuje sociální problematice. Bydlí v brněnském ghettu v Bratislavské ulici. Zde
také pracoval jako terénní sociální pracovník ve Společenství Romů na Moravě.
Jeho muzikantský um, empatie a porozumění situaci v brněnském ghettu z něj
dělají neformální autoritu mezi brněnskými Romy, kteří za ním chodí pro radu,
poslechnout si muziku, nebo jenom sednout do hospody. S Vladimírem jsme si
povídali v zakouřené místnůstce zkušebny, kde mezi změtí kabelů sedí na stoličce
a nedává z ruky svou milovanou baskytaru.

Jak vzpomínáte na Lucii Bílou a spolupracujete s ní ještě?
Hráli jsme s ní asi pětkrát a od té doby to nějak vyšumělo. Úplně ale naše
spolupráce neskončila, protože mám pocit, že Irena se s Luckou docela
skamarádily. Uvidíme, co z toho bude ještě do budoucna.

Co teď chystáte?
Děláme na nové desce. Hrajeme si hodně s texty. Vyjít by měla snad na jaře
příští rok. Buďto ji nahrajeme ve studiu, nebo uděláme živý koncert, ze kterého
deska vznikne. Chtěli bychom, aby byla hotová do našich výročních koncertů. Gulo
čar totiž slaví deset let od svého založení. Oslavit to chceme na dvou velkých
koncertech v Praze v Lucerně a v Brně v hale Vodova.
Doufám, že naše koncerty podpoří známí hudebníci. Předběžně jsme domluvení s
Luckou Bílou, Michalem Pavlíčkem, Danem Bártou a Davidem Kollerem.

Jaké byly poslední koncerty?
Teď jsme moc nekoncertovali, měli jsme tak tři koncerty do měsíce, ale hráli
jsme hodně na festivalech a na VIP soukromých akcích. Festivaly děláme už
dlouho, takže tam cítím příjemné reakce lidí. Už nás znají a jdou kvůli nám k
jinému pódiu. Nestávají se z nás ale žádné hvězdy. Každý z nás má jinou práci
kromě kapely a muziku máme hlavně pro potěšení.

Všiml jsem si, že do své muziky dáváte nově i hip – hop.
Tahle černá muzika nás fascinuje. Už dlouho přemýšlíme, jak ji zakomponovat
do naší hudby, která je hlavně funky a jazz. Většinou se všichni shodneme, do
jakých částí písničky dáme rap. Je to hlavně věc našeho trumpetisty Jirky
Majzlíka. Jeho texty jsou o všem možném, ale dává velký důraz na sociální věci,
protože pracuje jako terénní sociální pracovník.

Můžete být vzorem pro mladé hudebníky z ghetta?
Vidím to. Teď se rozjíždí čím dál víc hudebníků a kapel a chodí se s námi
radit. Já sám jsem jednu dobu učil hru na basu. Ti mladí jsou hodně nadšení.
Doma pořád cvičí a nepotřebují ani celou kapelu, ale hrají sami s kazeťákem.

Při hudbě máte většinou zavřené oči. Na co při tom myslíte?
Snažím se na vnímat jen hudbu a na nic jiného nemyslet. V tu chvíli existuji
jen já a nástroj. Někdy to jde, někdy méně. Vnímám pět muzikantů, kteří do toho
jdou stejně naplno jako já. Cítím jejich energii, že něco tvoříme dohromady.

Jaký je rozdíl ve zkušebně a na pódiu?
Moc velký rozdíl to právě není. Snažíme se hrát naplno ve zkušebně i na
koncertech.

Kde hledáte inspiraci?
Čerpám ze života, který žiju. Z bolesti a ze všeho, co život přináší. Větší
inspirací je určitě bolest než radost, ta je silnější.

Co vás v poslední době nejvíc potěšilo?
Určitě znovu setkání s Dougem Wimbishem, se kterým jsme hráli v Brně v
Juliánově. Myslím že se od něj můžeme pořád učit a inspirovat se od něj.

Každý den chodíte ulicemi brněnského ghetta, sledujete za ty roky nějakou
změnu?
Myslím, že se to trochu zlepšilo. Nevidím už tolik podivné skupinky, co jsem
vídal dříve. Je vidět, že se věnují něčemu jinému. Mám pocit, že je dnes v
ghettu větší klid než dřív.

Nedávno jsem viděl výzvu jednoho z respektovaných olašských Romů ke svým
soukmenovcům, aby přestali prodávat drogy svým příbuzným a nezhoršovali situaci.
To tedy bylo na čase. Olaši v ghettu hodně obchodují s heroinem, já jsem z toho
zoufalý. Že s takovou výzvou vystoupila olašská autorita, to mě příjemně
překvapilo. Pochybuji ale, že to bude mít nějaký úspěch.

Za dva dny po našem rozhovoru přijede Národní strana provokovat na další
ze svých tzv. Spanilých jízd do Brna. Jak se díváte na aktivity nacionalistů v
poslední době?
Je to drsné. Já jsem tolerantní člověk. Pokud nebudou nacionalisté příliš
provokovat a nadávat někomu jen pro jeho černou barvu kůže, tak se skřípěním
zubů jejich aktivity přetrpím. Ať si každý dělá, co chce, pokud nenapadá někoho
jiného.

Národní strana dělá to, že chodí za Romy s programem tzv. Repatriace, což
znamená, že chtějí donutit Romy k odchodu do Indie.
Tak to si vůbec nedokážu představit. Já žiju v Čechách, v Brně. Je to můj domov,
tady jsem se narodil a tady bydlím. Nikdo po mě přece nemůže chtít, abych se
odsud stěhoval jen kvůli tomu, že jsem Rom.

Před nedávnem proběhl pokus o pogrom pořádaný Dělnickou stranou v
Litvínově. Nakolik si myslíte, že je situace vážná?
Je to strašné. V těch místech přece žije hodě malých dětí. Romský národ by
se měl vzpamatovat a nebát se. Nemůžeme se přece s klidnou tváří nechat zabít.

Romská politika vlády má dva póly: Stehlíkovou a Čunka. Jak se díváte na
postoj vlády k romské otázce?
Nejhorší, co vláda dělá, je, že háže klacky pod nohy neziskovým organizacím.
Ti, co nejvíc pomáhají, mají nejhorší podmínky. V současnosti krachuje jedna
nevládka za druhou. Stát si myslí, že všechno zvládne sám, ale jsou to hlavně
neziskovky, které pomáhají napravit škody, které vláda svou politikou nadělá.
Terénní sociální pracovníky nemůže nikdo nahradit. Sociální politika se vždycky
dělala dole a ne nahoře, pokud chtěla něčeho dosáhnout.

Jste bývalý terénní sociální pracovník. Jaké vidíte největší problémy
současných chudinských ghett?
Je jasné, že největším problémem jsou peníze. Ti lidé dostanou balík peněz,
se kterým neumějí hospodařit. Neumějí dlouhodobě plánovat a rozvrhnout si
výdaje. Nadělají si mnoho nerozumných půjček, které nemají šanci splatit a z té
pasti se už nedostanou. Mnoho lidí v ghettu věří, že jim pomůže štěstí a dají se
na gamblerství. To je podle mě jeden z velkých problémů nejen brněnského ghetta.

Snažil jste se svoje klienty odrazovat od hraní na automatech?
Snažil jsem se tak, až jsem do toho málem spadnul sám… To je tak
jednoduché. Ve chvíli, kdy máte problém s penězi, tak ta blikající bedna je
teoreticky nejjednodušší možnost, jak je získat. Pokud nemáte šanci jinde, tak
myšlenka na získání peněz z automatu přijde sama…
Přestal jsem sám od sebe. Protože jsem si uvědomil, že to je nesmysl. Nosíte tam
peníze jen proto, že si navyknete na zvuky a světla automatu spojené s
adrenalinem a touhou vyhrát. Hrajete o peníze a uvědomujete si, že jsou pro vás
důležité. Jenže ony jsou důležité i pro majitele heren, a to hráčům nedochází.

Co si myslíte o odchodech Romů do zahraničí?
Je to jedna z cest. Proč to nezkusit jinde. Já mám hodně kamarádů, kteří
odešli v první vlně před osmi lety. Teď mají domy, auta, žijí svoje většinou
spokojené životy. Do Čech už se vrátit nechtějí. Jezdí sem jen na návštěvu za
rodiči a na dovolené.

Druhá vlna emigrace, která proběhla nedávno, ale není tolik úspěšná.
To není. Podmínky se už dost zpřísnily a lidé se vrací často zpátky. Pokud
vyloženě neprokáží, že je v Čechách někdo napadá kvůli jejich rase, tak azyl
nedostanou.

Jak funguje model ekonomických vztahů v širších romských rodinách?
Probíhá to na principu vzájemných půjček. Někdo má peníze na začátku měsíce,
někdo v polovině. Kdo má, tak půjčí, anebo naopak vrací dál dluh. Je to
nekonečný kruh. Když jsou nějaké větší výdaje, jako svatba nebo pohřeb, tak se
rodina hodně zadluží. Pak to pomalu a těžce splácí. Z kolotoče dluhů se dá
dostat. Najít si solidní práci. Já mám štěstí, že bratr má malou stavební firmu.
Když jsem skončil jako terénní pracovník, nastoupil jsem k němu. Teď ale končí
sezona venkovních prací a nevím, co budu dělat. Chtěl bych znovu jít pracovat do
nevládky, ale je těžké něco najít, když nejsou projekty. Jestli to nepůjde, budu
dělat něco jiného. Najednou jsem totiž ve stejné situaci, jaké jsem pomáhal
řešit svým klientům v terénu. Práce je opravdu důležitá, dodává vám jistotu,
sebevědomí a hlavně peníze.

Co byste vzkázal našim čtenářům?
Mějte světlo v duši. Pořád se smějte, i když je život krutý. Když jsem šel
dneska do zkušebny, měl jsem hroznou náladu. Zavřely se za mnou dveře a ze mě
všechno spadlo. Hudba mi pak pomáhá se radovat a úsměv mi vydrží až do noci.
Přeji všem lidem, ať se dokáží také radovat z hudby jako já a ať se mají rádi.