V neděli večer, kolem deváté hodiny večerní, napadli v centru Břeclavi tři
útočníci, podle médií Romové, patnáctiletého ukrajinského chlapce. Celý incident
prý začal tím, že po chlapci žádali cigarety, když jim odvětil, že žádné nemá,
tak ho pro tento malicherný důvod povalili na zem a zkopali. Chlapec při útoku
utrpěl velmi vážná zranění, konkrétně skončil v nemocnici s natrženými játry a
se silně poraněnou ledvinou, o kterou přišel. Petro, se tak s nejvyšší
pravděpodobností nestane boxerem, což byl dle slov jeho matky jeho životní sen.
Celý případ mi tak trochu připomněl, to, co se mi stalo před 13 lety. 4.
prosince 1998 jsem se vracel noční linkou autobusu ze setkání bývalých
obchodních zástupců. V autobuse jsem potkal své známé – dva skejťáky. Poté, co
jsem z něj vystoupil a se svými známými šel směrem k tramvajové budce, jsem
zpozoroval, že pár desítek metrů za námi běží dva mladíci oblečeni v bombrech. V
okamžiku, kdy nás dohnali jsem si ještě stačil všimnout, jak jeden z holohlavých
mladíků řízl nožem do tváře jednoho z mých známých. Druhý z nich se mě jal
pronásledovat.
Okamžitě jsem se dal na útěk, při kterém jsem uběhl zhruba pětačtyřicet metrů
směrem a ve snaze útočníkovi utéct jsem se obrátil a běžel zpět k tramvajovému
ostrůvku. Tam už jsem jen ucítil podražení nohou a spadl jsem na zem. Když jsem
se otočil, tak jsem za sebou spatřil mě známého neonacistu s napřaženou rukou,
ve které svíral nůž zvaný motýlek. Vzápětí do mě kopnul a následovalo několik
dalších kopanců, při kterých opakovaně zvolal "Bílá liga". Po minutě kopání jsem
v zádech ucítil palčivou bolest a uslyšel jsem jiný hlas, jak dotyčnému říká,
aby mě již nechal být, že už mám dost.
Poté jsem se s vypětím všech sil zvednul a došel jsem do nedaleké telefonní
budky, kde jsem okamžitě zavolal policii a záchranku. Záchranka na místo dojela
dřív než policie a teprve v ní jsem si všiml, že mé jeansy již nejsou modré, ale
celé červené. Při následném vyšetření v pražské fakultní nemocnici v Motole
doktoři zjistili, že mám v zádech osm centimetrů hlubokou ránu a měl jsem to
štěstí, jelikož nůž se zastavil pouze centimetr od ledviny.
Druhý den za mnou do nemocnice přišla policie a získala ode mě jméno i
detailní popis útočníka. Návštěva policie se opakovala ještě několikrát a
sdělili mi, že mnou uvedeného člověka sice vyslechli, ale, že mé obvinění popřel
a uvádí, že v ten den na zmiňovaném místě vůbec nebyl. Za velice zajímavý
považuji argument policistů, že na sobě v době svého předvedení neměl ani mnou
popisovaného černého bombra, ani kanady. (Opravdu jsem ještě neslyšel například
o bankovním lupiči, který by chodil ve stejném oblečení, jako v době
přepadení..)
Jeden z mých známých ve své výpovědi potvrdil moji verzi pouze do doby než
nás skinheadi dohonili. Druhý známý blíže popsal vzhled útočníka, který ho nožem
řízl do tváře a ve své výpovědi uvedl, že poslední, co viděl, byl druhý skinhead
kopající do mě na tramvajovém ostrůvku.
Obviněný později svoji výpověď změnil s tím, že v uvedený den na tramvajovém
ostrůvku skutečně byl. Konkrétně se prý autobusem vracel domů z diskotéky
společně s člověkem, kterého vůbec neznal a se svojí krátkozrakou přítelkyní.
Oba dva na něj prý měli čekat zhruba padesát metrů od tramvajového ostrůvku a on
se dle svého tvrzení šel pouze podívat na to, kdy jede noční tramvaj. Přiznal
drobný incident se mnou na tramvajové zastávce, ale dle jeho verze do mě z obavy
o svou bezpečnost pouze jednou rukou strčil a následně se vrátil za svou
krátkozrakou přítelkyní a cizím člověkem.
Celý případ se dostal až k obvodnímu soudu, kde byl mnou popsaný mladík
obviněn pouze z trestných činů výtržnictví a z ublížení na zdraví. Chování
postarší soudkyně bylo velmi podivné již tím, že si pletla slova a několikrát mě
k výpovědi vyzvala slovy: "Pane obžalovaný". Státní zástupkyně tehdy pro
útočníka požadovala trest tuším ve výši dvou let nepodmíněně. Jaké však bylo
moje překvapení, když soudkyně zbavila útočníka obvinění s odůvodněním, že jsem
udal vzdálenost délky mého běhu od budky k tramvajové zastávce jako 90 metrů,
ale, že skutečná vzdálenost místa, odkud jsem začal utíkat, a místa, kde jsem
byl napaden, je jenom 5 metrů. (To sice ano, ale to nic nemění na mnou popsané
délce běhu).
Mezi její další perly patřilo to, že se chytla mé výpovědi, ve které jsem
uvedl, že jsem ten večer vypil dvě piva, což prý mohlo ovlivnit mé rozpoznávací
schopnosti a skutečný útočník mohl být někdo jiný než mnou popisovaná osoba.
Další naprosto absurdní argumentací soudkyně bylo, že obžalovaný mladík do mě na
zmiňované zastávce pouze strčil, odešel a během několika minut mě na stejném
místě mohl zkopat a pobodat jiný mladík. (To, ovšem zcela vylučuje výpověď obou
mých svědků, kteří vypovídali shodně se mnou, i když osobu útočníka neurčili.)
Po mém odvolání se celý případ dostal až k městskému soudu, který na
odůvodnění paní soudkyně shledal závažná pochybení, cituji: "Hodnocení důkazů
bylo v příkrém rozporu z trestním řádem." A vrátil ho na obvodní soud k novému
projednání.
Zpět se dostal bohužel ke stejné soudkyni, která obžalovaného opětně
zprostila viny. Do dneška si kladu otázku, kolik za to tehdy dostala, zda jí ono
divadlo za to stálo, či zda se sama před sebou ani trochu nestydí. Ačkoli
útočník nebyl potrestán, tak jsem tehdy měl narozdíl od patnáctiletého Petra
velké štěstí. Trojice tří grázlů (což pokládám za velmi slabé slovo), která
přizabila patnáctiletého kluka, však stále uniká spravedlnosti. Jsem docela
udiven, že útočníkům hrozí obvinění pouze ze spáchání trestného činu těžkého
ublížení na zdraví a výtržnictví. Podle mého názoru lze ještě spekulovat o
trestném činu neposkytnutí pomoci a možných rasistických pohnutkách pozadí
celého útoku.
