Včera pražský vrchní soud snížil trest pro mladistvého retardovaného romského
násilníka, který spolu s dalším pachatelem v dubnu v Krupce zbil a znásilnil
dvanáctiletého Patrika.
Podle konečného rozsudku, který je pravomocný, si pachatel odsedí namísto
původně stanovených deseti let pětileté vězení. Těžko posuzovat všechna fakta,
zanedbanou výchovu, věk a sníženou inteligenci násilníka, nebo okolnosti celého
pokusu o vraždu, které nejsou veřejnosti známy, přesto mne zaráží tak nízký
trest pro pachatele, u nějž na základě jeho vlastních slov je jasné, že šlo o
rasově motivovaný pokus o vraždu. Útočníci se totiž údajně své oběti, kterou se
předtím pokusili okrást, zeptali, jestli ví, co dělal Hitler Cikánům, a
oznámili, že mu udělají totéž. Tím sami deklarovali rasově motivovaný záměr
zabíjet.
Chlapce pak brutálně zbili, mučili, znásilnili a s těžkými zraněními
ponechali bez pomoci na louce. Chlapec měl zlomené žebro, zakrvácenou hrudní
dutinu, natrženou slezinu a řadu dalších zranění. Naštěstí se mu podařilo
doplazit na nádraží v Bohosudově. Kdyby býval sám nenašel pomoc včas, svým
zraněním by podlehl. To, že Patrik nezemřel, není tedy “zásluhou” útočníků, ale
spíše důsledkem jeho odhodlání přežít a štěstí. Chlapec dosud trpí těžkými
psychickými následky a musí užívat antidepresiva, těžko říci, zda si toto trauma
neponese po celý život? Nemohu pochopit, že státní zástupce konání násilníků
nepovažuje za pokus vraždy. Rasové motivy lze rovněž prokázat, ty by měly být
přitěžující okolností.
Není možné na jedné straně žádat zaslouženě vysoké tresty pro tzv. vítkovské
žháře, na druhou stranu podobný čin zlehčovat. V obou případech šlo o rasově
motivovaný pokus brutální vraždy a v obou případech se jen zázrakem nepodařilo
pachatelům vraždu dokonat. Pokud je pachatel v případu z Krupky natolik
retardovaný, že není schopen posoudit své chování, nebo pokud trpí nějakou
závažnou poruchou osobnosti, měl by být umístěn do speciálního zařízení, nikoliv
ale s perspektivou, že možná “za dobré chování” za tři roky vyjde ven a bude
opět mučit a zabíjet. Ale můj názor je, že snížená inteligence nikdy nemůže být
omluvou pro násilnické chování. Na světě žije mnoho retardovaných dětí, které
jsou laskavé, přátelské a klidné.
Rasové násilí je zavrženíhodné stejně jako každé násilí, jeho obecně
společenská nebezpečnost je navíc v evropské tradici považována za přitěžující
okolnost. Rasismus je jen jeden, je nesmysl mluvit o rasismu naruby, jak někdy
čteme. Jestliže páchá rasistické zločiny Rom, jde také o rasismus a měl by být
posuzovaný stejně (přísně) jako rasismus proti Romům. Pokud se k tomu justice
neodhodlá, bude stoupat frustrace již tak znejistěné veřejnosti, nedůvěra v
justici a pocit křivdy. A samozřejmě bude stoupat nenávist k Romům. Že je
paušalizace špatná, není třeba řešit, odsuzujeme ji, ale musíme s ní počítat
jako se společenskou realitou.
V posledních letech stoupají spíše vlny emocí než vymahatelnost práva. Je mi
líto, že to musím konstatovat, ale k napětí mnohdy přispívají i někteří
aktivisté, kteří namísto věcných řešení volí patetický, vyhrocený slovník a
vyhrocená, spektakulární řešení. Pravda, cesta zákona je dlouhá, klikatá a
mnohdy vede do slepé uličky. Ale je to jediná cesta, která je dlouhodobě účinná.
Zažila jsem několik soudních jednání (jako svědkyně a jako soudní znalkyně). Je
příznačné, že ti aktivisté, kteří na internetu vzdouvají nejvyšší vlny emocí, se
ani neobtežovali k soudu přijít a o právní argumentaci se nezajímali. Nejsem
právník, mohu vše posuzovat jen jako poučený laik, ale jako občan musím právo
respektovat a také znát a hledat. Nebudeme-li právo vyhledávat, nenalezneme ho.
A právo by mělo být nestranné, když už není totožné se spravedlností, jak praví
právnický bonmot.
Myslím, že od Vandase a jeho hochů i od jiných politických dobrodruhů bychom
měli už dávno klid a ulicemi Nového Bydžova by nemašírovali násilníci z DSSS a
neprojížděli by policejní bijci na koních brutálně napadající demonstranty,
kdyby se namísto velkých slov věnovala pozornost právu a kdyby je občané sami
velmi aktivně a důsledně vymáhali. Mám zlost. Ano, zlobím se, že se odpor proti
rasismu odbývá na internetu a pak na ulici, obojí je živnou půdou pro samotné
rasisty, oni tyto konflikty milují, vyhledávají a vytvářejí. Mám zlost, že
skupina intelektuálů podepíše plamennou výzvu, aby lidé jeli demonstrovat do
Nového Bydžova, a pak se někteří z nich ani neobtěžují přijet také, stráví
raději víkend kdesi v poklidu s rodinou (skoro se mi chce napsat ironicky “na
chatě”) a nechají mlátit do nadšených, statečných lidí, kteří jejich slova vzali
vážně. Organizace protestu v Novém Bydžově měla chyby: nebyla zajištěna a
definována pevná trasa a cíl demonstrace, nebylo využito možnosti oficiálně
nahlásit protestní shromáždění, improvizovalo se s náboženským procesím, nebylo
zajištěno lékařské ošetření zbitých demonstrantů. Dobře, nic není dokonalé,
učíme se teprve jak na to. Ale tyhle akce již probíhají několik let, jak dlouho
se chceme učit?
Proč neměl být sám Nový Bydžov a proč měla být sama před dvěma roky Plzeň?
Proč se odpor vůči neonacistům neumí sjednotit a navzájem si hází klacky pod
nohy? Proč se nám zde vynořila skupina bafuňářů, kteří z protestu proti rasismu
žijí, k demonstracím vybízejí, ale sami na demonstrace nejezdí a nezajímají se o
právní řešení krize? Proč ve chvíli největšího napětí někdo žádá od daňových
poplatníků nemravné finanční podpory na emigraci a zabydlení v cizině s
paušalizujícím obviněním všech Čechů z rasismu? Kdyby tito bojovníci na každý
projev rasismu podali trestní oznámení, i kdyby bylo 90% oznámení odloženo,
rasistických útoků by ubylo a aktivita nacistů by poklesla. A pak ještě to, co
se nerado slyší: pokud má veřejnost důvod vnímat některé antinacisty jako druhou
stranu stejné mince, jako příživníky, násilníky, rváče, vandaly, feťáky a
nenávistné štváče, není mnoho naděje, že se společnost posune k rozumnému
řešení. Pokud antinacisté přehlížejí případy rasismu například romského (nebo
jakéhokoliv jiného), nejsou prostě přesvědčiví. Ze správného občanského postoje
dělají ideologii, politikum, zájmový klub, vzájemně podpůrný spolek, kšeft,
zábavný happening. Pokud veřejnost vidí mizející milióny, dotace a prebendy do
nejasných organizací s nicotnými výsledky, zatímco tisíce lidí i institucí (jako
jsou nemocnice, školy, domovy sociální péče…) řeší obrovské finanční problémy,
není aktivismus proti rasismu přesvědčivý.
V první řadě by bylo vhodné umravnit výtržníky ve vlastních řadách.
Nepodporovat například ultralevičácké antisemity, sympatizanty terorismu,
vyžírky, podvodníky a násilníky jen proto, že příště možná půjdou demonstrovat
spolu s námi proti (náhodou) společnému nepříteli. Dále bych v dnešní době
navrhovala ztlumit emoce. Ubrat plyn v publicistice, v diskusích, na ulici.
Musíme využívat účinné páky, které ještě zbývají, nejprve ovšem musíme zjistit,
zda ještě nějaké páky zbyly. To znamená tvrdě pracovat na neefektních
maličkostech. Nemanipulovat, nezneužívat problémy pro vlastní prospěch,
nenapadat kritiky z vlastních řad, kteří usilují o zlepšení situace, a
neomlouvat či dokonce nepreferovat příživníky na problémech rasismu. Nevytvářet
zbytečné problémy tam, kde nejsou, nevést hysterické kampaně proti bezvýznamným
věcem (např. případ Kocour Mikeš) a na druhé straně nepřehlížet opravdu
nebezpečné jevy, které se zatím připravují ve stínu oněch mediálně zajímavých
aférek. Boj za práva menšin by také měl znamenat skutečnou a reálnou pomoc
sociálně znevýhodněným, tedy nikoliv nekoncepční příliv peněz do různých
organizací a sdružení, ale například konkrétní a osobní pomoc sociálně
vyloučeným rodinám při vzdělání dětí. Existují lidé, kteří zcela zdarma
navštěvují sociálně slabé rodiny (nejen romské), vodí děti do školy a pomáhají
jim s úkoly a s běžnými povinnostmi. Výsledek není vidět, projeví se za pár let
a mnohdy ta práce přijde vniveč. Ale není jiný způsob, jak řešit napětí mezi
skupinami obyvatel. Jsou lidé, ale je jich zoufale málo, kteří například založí
firmu pro Romy, naučí mladé lidi nějakému řemeslu a dají jim práci, lidskou
důstojnost a perspektivu.
Policie by namísto ochrany nacistických pochodů měla důsledně hlídat pořádek
a bezpečnost v problematických čtvrtích a veřejnost právě ústy aktivistů by to
po ní měla nekompromisně vyžadovat. Monitoring rasistických (nejen protiromských)
aktivit by měl důsledně vést k trestnímu stíhání těch, kteří porušili platné
zákony. Stejně tak ale by ze strany antirasistů mělo být dáváno zcela jasně
najevo, že není přijatelný ani rasismus některých Romů (a kohokoliv dalšího) a
vůbec rozdmychávání nenávisti vůči majoritě. Je mi líto, ale jiné řešení nevidím
a času již mnoho není. Od politiků se pomoci nedočkáme, zejména ne od současné
politické reprezentace. Je to jenom na nás, a proto bychom se měli konečně
sebrat a přestat blbnout.
