Češi a Romové Kam jsme došli? Masakr v Bratislavě naznačuje, že vztahy mezi
většinovou populací a Romy jsou natolik výbušné, že hrozí havárie. Jak jsme na
tom vlastně v Česku? Bohužel dlouho nám trvalo, než jsme si přiznali, že problém
existuje a že se dá měřit. Promarnili jsme spoustu let.
Vraždění v Bratislavě, ať už byl motiv jakýkoliv, ukázalo, co se může stát,
když se třaskavé vztahy potkají s vyšinutým jedincem: katastrofa je možná. A je
ihned patrné, že nejde o problém etnické menšiny, jak si leckdo myslí, ale o
problém celé společnosti, o její poškozenou soudržnost, která svými krizovými
důsledky zasahuje menšinu i většinu. Lidé žijící v okolí i uvnitř velkých
romských ghett na severu Moravy nebo na Ústecku vědí, že situace se sama
nevyřeší a spontánním vývojem se narušení soudržnosti české společnosti
nezacelí, naopak. Není proto od věci podívat se na bilanci řešení problémů s
romskou menšinou. Kam jsme vlastně došli?
Jak se nám to stalo?
Zlomem byl rok 1989. Změny v právních a politických poměrech, ve společnosti
i v ekonomice ukončily povinnou zaměstnanost, snížily poptávku po
nekvalifikované manuální práci ve všech sektorech ekonomiky, zvýšily váhu
individuální schopnosti kvalifikovanou práci si nalézt a udržet. Podstatná část
romské populace se náhle ocitla mimo strukturální vývoj ekonomiky a svou výbavou
a schopnostmi na změnu nestačila.
