Nedávno jsem byl s dětmi na pěkné místní slavnosti rozsvěcování vánočního
stromu na náměstí v Plzni. Zájem Plzeňáků o tuto barevnou podívanou spojenou s
ohňostrojem z věže katedrály sv. Bartoloměje byl obrovský. Sešli se tu lidé
všech věkových kategorií. Na náměstí již nebylo pomalu k hnutí.
V tu chvíli mne napadlo, že snad opravdu atmosféra Vánoc může působit na lidská
srdce a otevírat je. Mnohdy jde však o to, jakou atmosféru si dokážeme my sami
kolem sebe vytvořit. Jedná se opravdu o atmosféru skutečných Vánoc nebo o nějaké
chvilkové „zatemnění“ myšlenek?
Ke všem možným akcím v obchodech, na které stejně mnozí nemáme, se přidává levná
výzdoba umělých atrap a kýče. Třešničku tomu už jenom dodává červený přízrak ze
severního pólu.
Postava světce z východu byla na západě uzpůsobena dle představ tamního
životního stylu, a aby bylo dílo úplné, tak ze svatého se stal všem známý Santa
a z Mikuláše zas Claus.
Vše ovšem může zachránit tradiční pojetí českých Vánoc, koledy a Jezulátko
položené v jesličkách. Konečně tedy ta pravá atmosféra Vánoc? Ne, i tady tvrdě
narazíme, když zjistíme, že drtivá většina domácností u nás nenechá Jezulátko
nikdy dorůst v dospělého Ježíše Krista, nestane se součástí jejich každodenního
života, není jejich Pánem, zůstává pouze postavičkou, která se po třech králích
uklidí na rok do skříně.
Věřím, že pravou vánoční atmosféru dokáže prožít pouze člověk, který je ve svém
životě opravdu šťastný. Takový člověk se o své štěstí dokáže podělit s ostatními
a prožít přitom dar života naplno.
Co nás ale dokáže ke štěstí přivést? Staroslověnština má jedno z nejkrásnějších
slov na světě, a tím je Blagodať. Slovo je spojeno s působením Ducha Svatého,
třetí Božské Osoby. Blagodať vyjadřuje působení Jeho božské energie, česky to
můžeme vyjádřit jako milost.
Blagodať je ovšem mnohem výstižnější, blaho je synonymum pro štěstí.
Tématu štěstí se nedávno věnoval jeden z našich nejčtenějších deníků, z
rozsáhlého průzkumu vědců z Masarykovy univerzity v Brně, z něhož vyplývá, že
celých 86 % lidí se považuje býti šťastnými. Na jiné stránce stejného deníku
byla uveřejněna zpráva informující o mnohonásobném nárůstu tzv. sociálních
pohřbů. Pro ty, kteří tento termín neznají, uvedu na vysvětlenou, že sociální
pohřeb nastává ve chvíli, kdy se o nebožtíka nikdo z příbuzných nepřihlásí.
Často se jedná například o cizince žijící na území Čech, lidi bez rodiny či
bezdomovce. V souladu se zákonem poté nastupuje nejlevnější způsob pohřbu, který
hradí město, ve kterém se pohřeb koná.
K tomu bych ještě dodal bezprostřední zkušenosti jednoho z mých farníků, který
je zároveň majitelem pohřební služby. Pozůstalí zajdou mnohdy až tak daleko, že
si nepřejí pro zemřelého standardní dřevěnou rakev, ba dokonce ani papírovou.
Pro takové případy se objednávají pro nebožtíky spalovací pytle. Znám i případy,
kdy pozůstalí chtějí po pohřbu ještě „zachránit“ ošacení a obuv.
Všeobecně vůbec statistika pohřebnictví a další smutné osudy lidí je velmi
zajímavé téma pro zemi, jako je ta naše, která patří mezi nejbohatším země
světa. Přesto se u nás koná nejvíce pohřbů bez obřadu. Lidé u nás běžně umírají
osamoceni v nemocničním prostředí. Naše domovy důchodců praskají ve všech
penzisty. ČR také zaujímá přední příčky s největším počtem dětí umístěných v
ústavní péči.
Přední místa obsazujeme také v počtu spáchaných sebevražd, vykonaných potratech,
rozvodovosti, domácího násilí a pohlavního zneužívání dětí rodinnými
příslušníky.
Přidám ještě xenofobii a dvě třetiny ateistů. Sečteno a podtrženo, recept na
„štěstí“ je hotov.
Myslím, že opravdovým neštěstím je prožít život v domnění, že byl šťastný, avšak
skutečného štěstí se ani na vteřinu nedotknout.
V závěru jen podotýkám, že tento subjektivní komentář spěje k subjektivnímu
názoru, že bez přijmutí Boha do svého života není opravdového štěstí a konečně
nemůže být ani opravdové vánoční atmosféry.
Někdo si může připadat tímto komentářem pohoršen, souhlasím, i já sám jim někdy
jsem. Ale pravdu si někdy musíme říct, alespoň o Vánocích: Kristus se rodí!
Oslavujme Ho!
