Vánoce za mřížemi

Prožil jsem jich několik, naposledy ve vazbě v Brně v roce 1987. To už nebylo daleko od pádu komunismu a pevně věřím, že smysl pobytu za mřížemi může člověka vnímavého velmi obohatit právě tehdy, kdy ho příchod Jezulátka na tuto zem zastihne v prostředí podobném betlémské jeskyni. Dobře si pamatuji, že jsem při svém posledním pobytu za mřížemi o Štědrém večeru volal přes mříže: „Požehnané Vánoce, Martine Jirousi!“ Seděl tam také. Porušil jsem přitom předpisy, vlezl do okna a mohl jsem být přistižen a potrestán.
Nevím, zdali Martin mé přání spojené s kněžským požehnáním zaslechl, ale v každém případě to slyšela štědrovečerní noční obloha a radovala se nebesa.
Poznal jsem v té chvíli, jak mříže nemohou zabránit tomu, aby se lidská srdce setkala s tím, který se narodil proto, aby nás zbavil pout, do nichž sevřel hřích. Také všichni mí spoluvězni se v tomto období štědrovečerního času zjemnili ve svém chování a mysleli na své drahé. Nejvíce mi však bylo líto těch, kteří již žádné své blízké neměli, věznů, kteří prožili předcházející léta v dětských domovech, kam byli odvezeni mnozí z nich ještě jako děti, protože nebylo jiné zbytí. Třeba již proto, jejich rodiče sami trávili čas ve vězení a příbuzní neměli šance se o děti postarat. Také jsem při svých pobytech ve vězení často trávíval Vánoce na uzavřené cele a vedení věznice mne i mimo tuto dobu zavíralo po práci do cel s Romy, abych politicky neovlivňoval druhé.
Usoudili, že je nelze politicky ovlivňovat. Ukázalo se, že pro mne to byl nakonec dar. Až na vzácné výjimky měli podvědomou úctu k mému kněžství a ta sahala někdy až do obdivuhodné hloubky. Proto jsem se také sám stal Romem. Také si dobře pamatuji štědrovečerní odpolední čas v roce 1983 ve věznici Plzeň-Bory, kde jsem na oddělení šatonu (výroba sklíček pro libereckou Preciozu – šlo o otrokářskou práci) na chodbě zahlédl Jana Litomiského, disidenta a chartistu, jak je veden dozorcem do suterénu do chladu na oddělení kázeňských trestů, kde on, hluboce věřící protestant, strávil Vánoce. Vím, že jsem na něj stačil zavolat: „Ať tě provází svatý František!“, protože jsem si v té chvíli bleskurychle vzpomněl na to, že to byl právě tento světec, který při své chudobě vnesl do Vánoc jesličky a jimi nesmírně obohatil trpící část církve. Bylo to tehdy, kdy Jan Litomiský, můj přítel, prožil s námi ostatními ve vězení v Plzni-Borech mnohem opravdověji Vánoce než mnozí na tzv. svobodě za stoly prohýbajícími se pod tíží nadbytku jídla vzatého ze stolu chudých ve světě, do něhož přišlo chudé dítě-Ježíš. Paradoxně nám tak Vánoce ve vězeních celého světa vlastně poskytují autentičtější prožitek Vánoc, jak jej prožila Svatá rodina. Ta nenašla otevřené dveře ve vilách tohoto světa ani hotelech International. Livrejovaní vrátní byli pro ni příliš odtažití a vznešení. Betlémský chlév byl paradoxně přijatelnější příbytek. Příbytek chudých lidí podobný všem místům světa, kde se shromažďují lidé na okraji v ghettech v chudinských čtvrtích měst. Jsem přesvědčen, že Svatá rodina u nás bude letos blízká například těm, kteří stráví své první Vánoce v opuštěných a dlouho neobydlených chátrajících prostorách na Jesenicku, poté co byli vyvezeni ze Vsetína. Dovoluji si pozdravit zvláště maminku, jejíž jméno ani neznám, ale zná je Bůh, která neumí číst ani psát a má šest dětí a prokazatelně neměla žádné dluhy ve Vsetíně. Ano, ona a její děti mají přes tíži situace v mnohém lepší šanci být tak blízko autentickému Betlému a slyšet jako první andělské zpěvy Sláva na výsosti Bohu a Pokoj lidem dobré vůle a šanci přinést s pastýři dítěti Jezulátku své byť skromné dary. Budou autentické, podobné drobné minci z evangelia. Přeji podobné požehnané Vánoce nám všem, zvláště uvězněným, chudým a lidem na okraji „blahobytné“ společnosti a těm, kdo nemají kde spát. Otevřme jim své dlaně, abychom také prožili autentické požehnané Vánoce s dítětem Ježíšem. A jak to lze udělat? Navrhuji všem Romům, aby o letošních Vánocích u štědrovečerního stolu rezervovali jedno místo pro chudého, o němž se ví, že v našem okolí tráví čas sám. Ať třeba pošlou balíček pro vězně, který nikoho nemá, anebo mu alespoň pošlou vánoční lístek s přáním, a vůbec se neptejme, zdali jej zasluhuje. Jsme všichni totiž dlužni Božímu milosrdenství pro tvrdost našeho často tak hluboce sobeckého srdce.