„V Bronxu je třeba mít dobré boty“

Socioložka Adéla Souralová z brněnské fakulty sociálních studií zkoumala více
než půl roku dění v ulici Cejl a jejím okolí, mezi Brňany přezdívaném Bronx.
Denně se pohybovala mezi Romy, psala terénní zápisky. Závěry její práce slouží
Agentuře pro sociální začleňování v romských lokalitách. Socioložka se zaměřila
na oblast školství. Přišla ale i na zajímavé postřehy z jiných oblastí života v
ghettu.

Podílela jste se na obsáhlé studii o romských ghettech…

Jen pro upřesnění, nechtěli jsme to nazývat ghetto, to je zavádějící pojem.
Působí tak, že je to uzavřený celek, kde bydlí jen Romové. Ale oblast kolem
ulice Cejl taková není. Je to sociálně vyloučená lokalita, lidé, kteří tam žijí,
jsou však jen asi z padesáti procent Romové. I když to tak nevypadá.

Proč?

Romové jsou víc vidět, třeba tím, že žijí víc na ulici. To jsem ale hodně
zevšeobecnila. Jejich život prostě probíhá jinak. My jsme se ve výzkumu zaměřili
na celou lokalitu.

Co tedy výzkum v ulici Cejl a okolí přesně obsahoval?

Cílem bylo zachytit sociálně vyloučenou lokalitu z několika úhlů. Jednak
lidi, co tam žijí. Ale zaměřili jsme se i na neziskové organizace a státní
instituce, které ovlivňují život místních obyvatel.

Jak vypadá takové mapování v praxi?

Tím, že jsem z Brna, jsem lokalitu znala a věděla jsem, jak to tam vypadá.
Ale není to místo, kam by se člověk chodil jen tak projít. Zajímavé pro mě bylo,
když jsem tudy chodila, pozorovala dění a dívala se na to jinýma očima. Snažila
jsem se najít něco, čím se lokalita odlišuje. Zavřít oči a vnímat zvuky.

Když jste tam tak korzovala, jak to působilo na lidi, kteří tam žijí?

Nijak. To místo je tak velké, že to nikomu nepřipadalo divné. Takhle tam
chodí stovky lidí denně. Navíc uprostřed Bratislavské ulice je úřad městské
části. Nestalo se mi, že by mě někdo zastavil, jako se to stalo mým kolegům v
jiných, zcela uzavřených lokalitách.

Po první fázi pozorování následovalo co?

Postupně jsem kontaktovala neziskové organizace. V Brně jsme se zaměřili na
vzdělávání, takže jsem se nejvíc zajímala o školy. Chodila jsem se dívat, jak
vypadá výuka, jak probíhá vyučování.

A jak tedy? Liší se něčím?

Je úplně stejné jako kdekoliv jinde. Jediný rozdíl je, že přístup k dětem
musí být jiný než k neromským dětem, protože často ve škole chybí. Takže
například látka nemůže být probírána tak rychle. Ale není to tak, že by děti
neuměly normálně psát nebo číst. Není to žádná džungle. Ale záleží i na
jednotlivých třídách. Školy jsou v lokalitě dvě a rozdíly mezi nimi určitě jsou.

Poznala jste tam také romské učitele?

Na jedné z těch škol je romský učitel hudební výchovy, jinak jsou všichni
Neromové. Ale asistenti jsou Romové. Každá škola jich má pět. Co ze strany
učitelů zaznívá často, je ambivalentní vztah. Na jednu stranu říkají, že
nestudovali kvůli tomu, aby učili v takové škole, kde je práce víc o
pedagogicko-psychologických dovednostech než předání vědomostí. A na druhou
stranu to dělají z lásky k dětem.

Co jste ještě ve školách zjistila kromě toho, že romské děti chodí častěji
za školu?

Jedna z těch dvou škol je z velké části romská, i když ještě před rokem 2004
nebyla. Zkoumali jsme, jak se stane, že se do ní přelije určité procento
romských dětí a prestižní škola dostane během chvilky nálepku "cikánská" škola.
To samozřejmě vede k tomu, že neromští rodiče dají děti jinam. A další problém,
který jsme zkoumali, je málo studujících Romů na středních školách. Pro ně je
úspěch dokončit základní školu. I školy jsou z toho zoufalé. V devátém ročníku
na základce dojde ke zlomu. Děti třeba chtěly dál studovat, ale když dojde na
lámání chleba, otočí.

A čím je motivovat?

Těžko říct. Je to zacyklené. Když má člověk vzdělání, získá dobrou práci, tím
má na zaplacení bydlení, a tím pádem stůl pro děti, aby měly kde dělat úkoly. A
teď je otázkou, kde začít. Aby měly děti stůl? A motivovat rodiče, nebo přímo
děti…

Jaké jste získala poznatky v neziskových organizacích, které se Romům v
těchto oblastech věnují?

To, že je lokalita v Brně zasíťovaná neziskovkami, je výhoda. Lidé ví, kam
mohou jít, mají všechno pod nosem. A neziskovky mají spoustu projektů,
spolupracují se školami. Odvádějí dobrou a důležitou práci. Kdyby tam nebyly,
úroveň by byla úplně někde jinde.

Máte za sebou obyvatele i neziskovky. Jak dál pokračoval výzkum?

Poprvé jsem šla do terénu v dubnu. Pak jsem hodně seděla doma za počítačem a
psala terénní poznámky. Důležitá je také analytická činnost, dávat do
souvislosti to, co člověk vidí nebo slyší. A nakonec jsem napsala závěrečnou
práci, která je k dispozici.

Co vás za ten půlrok nejvíc překvapilo?

První dojem. Zdá se jako banalita chodit celý den po ulici. Základem jsou
dobré boty, protože nikde není lavička. A kromě toho tam nejsou odpadkové koše.
Překvapilo mě, že Romové nemají psy, ale ulice je znečištěna výkaly. Přitom se
na Romy svaluje, jak je to tam špinavé. Když jsem tam poprvé jela, kamarád mě
varoval, že mi ukradnou peněženku. Ale není to pravda.

Co byste tedy odpověděla lidem na podobná varování?

Aby se tam šli podívat, protože tam asi nikdy nebyli. Tam nikdo nečeká za
rohem na to, až se na vás vrhne a ukradne vám i kabát.

Našli jste recept na ozdravení „Bronxu“?

Nenašli. Spíš jsme se snažili popsat, co vede ke vzniku problému. Jak to
řešit, je otázkou pro někoho jiného.