Ušlechtilí divoši ze spišských osad?

Romové bývají opředeni mnoha barvitými stereotypy:
kdekdo má jasno, že jen kradou, nepracují a žijí „každý s každým“. Prostě
nepřizpůsobivý chaos a cizorodost. Zvláště v minulosti k těmto představám
neoddělitelně patřila ještě jedna — romantický tulák-individualista či magická
cikánka přebývající v lesích u ohníčků, pevně spjatí s okolní přírodou. Jak je
tomu ve skutečnosti?

Karosa supí mezi kopci, níže za námi postupně splývají
paneláky okresního města se socialisticky velkorysými propletenci továren.
V autobuse zná každý svou roli — „cigáni“ sedí vzadu a všichni cestující hledí
podezřívavě na dvojici s velkými batohy, které toto nezvyklé dělení nedochází.
Za půlhodinku vystupujeme před obecním úřadem, odkud nás ještě čeká pořádná
štreka do kopce. Po chvíli supění po blátivé cestě protínající částečně
rekultivovanou skládku se před námi otevírá známé panorama barevných „eurobytovek“
na těžební výsypce a tradičních improvizovaných „chyžek“ pod nimi. <p>

Jako obvykle nám v ústrety běží pestrý chumel puberťáků
i bosých usoplenců. Někteří si i po roce překvapivě pamatují naše jména. Pro nás
je ovšem identifikace obtížnější, rozdáváme „cukriky“ a vyhlížíme povědomé
tváře. Už nejsme tolik nervózní jako při prvním příjezdu a víme svoje
o hororových historkách z úst místních „gádžů“. Jsme zvědaví, co nového se událo
i čeho se tentokrát dočkáme ve svérázném prostředí, jehož charakter se těžko
popisuje, ale určitě má kus z Márquezových Sto roků samoty i filmů Emira
Kusturici. A mně už zase začíná neodbytně vrtat hlavou, jaká role zbyla
v místním představení na přírodu.<p>

V říši udivených pohledů

Hned při první návštěvě musí každého trknout, že
v osadách na slovenské Spiši je spousta věcí jinak. Rychle si zvyknete, že ať se
snažíte, jak chcete, snad stokrát za den se dočkáte zkoumavých a udivených
pohledů. Hostitelé jsou však tolerantní — vždyť „gádžové se přece neumějí
chovat“.

Za nejednou z romských zvyklostí lze vytušit rozdílný
přístup k okolnímu světu. Zvídavost probouzí vyprávění o magické moci nočního
lesa či velké tabu, které se vznáší nad projevy (zvláště ženské) tělesnosti.
Těžko někde spatřit visící prádlo, natožpak spodní, neviditelně probíhá
každodenní mytí (to vše v prostředí, kde žije v jedné místnosti až deset
obyvatel). Všeobecnou cudnost podtrhuje i smích či zaražené pohoršení reagující
na nevinný dotaz „Kde tu máte záchod?“

Tajemně působí taktéž motiv skrytý za umělými květinami,
jež zdobí bez výjimky každou chýšku. A možná nejvíce zarážející je otázka, proč
si místní, žijící na pokraji bídy, nepěstují až na naprosto ojedinělé případy
alespoň brambory či rajčata. Zkrátka, záhada jako (h)Rom.

Volné děti přírody

Když se, obtěžkán po návratu otazníky, ponořím do záplavy
studií o Romech, připadám si, jako bych byl skoro jediný, koho tato hádanka
znervózňuje. Na přírodu jako by se v nich, jak už to občas ve společenských
vědách bývá, až na okrajové zmínky poněkud zapomnělo.

Nakonec přece jen slavím dílčí úspěch. Překvapivě je to
zrovna český Ekolist z roku 2004, který ukrývá článek z pera plzeňských
kulturologů Lenky Budilové a Marka Jakoubka. Text nese provokativní název Mýtus
o přírodních Romech a polemizuje s představami dobře známými třeba z Puškinových
či Máchových Cikánů.

Mýtus, o němž je řeč, se rozvinul v romantismu, kdy se
zvláště kočovní Cikáni postupně přerodili z obávaných cizinců v idealizovanou
exotickou skupinu žijící nezkažený, jednoduchý a nespoutaný život v úzkém
kontaktu s přírodou. I na ně se tehdy rozšířil známý proticivilizační mýtus
ušlechtilého divocha, jeden ze zdrojů celého environmentálního hnutí.

I dávno poté můžeme v Ottově naučném slovníku pod heslem
Cikáni číst, jak „jsou opojeni přírodou“; noviny České slovo z roku 1940 je zase
popisují jako „volné děti přírody“. Kritičtější mnohdy nebývají ani odborníci.
Kupříkladu romistický historik Weer Rajendra Rishi bez stínu pochybností
vykresluje, jak Romové „splynuli s přírodou“.

Dnes už možná taková představa slábne, přesto tu a tam
probublá na povrch, jako třeba v případě článku Rollanda Vernona
z environmentálního časopisu Resurgence. V roce 1994 jsme se mohli dočíst, jak
angličtí Travellers „zobrazují naše ztracené přírodní já“ a „žijí
s naprostou pokorou po boku přírody“.

Mýtus je jenom mýtus

Není se příliš co divit, pokud čtenáři takové názory
připadají naivní či přestřelené. Rozliční badatelé už dávno poukázali, že
(nejen) romantická díla většinou přibližují skutečný život neznámých
a cizokrajně působících Cikánů jen okrajově a ve značně svérázné podobě. Zároveň
doložili, že přesvědčení o harmonickém soužití tradičních společností s přírodou
bývají mnohdy více než čímkoli jiným projekcí představ jejich původců či
odpovědí na poptávku majoritní imaginace po jednotném obrazu exotických
„jiných“.

Plzeňská dvojice výzkumníků zkouší stereotyp místy až
avatarovsky uvědomělých Romů vyvrátit na základě vlastního pozorování. Všímá si
přitom projevů, jež musí krátce po příjezdu udeřit do očí snad každého. Sám jsem
ostatně nebyl výjimkou. Například živelné kácení stromů dodává osadám bizarní
kulisu polomýtiny z metrových pařezů (uniformovaný „žandár“ číhá všude, a proto
je hlavním kritériem rychlost a unesitelnost). Neméně vděčným cílem je občas až
neuvěřitelná fluktuace věcí a záliba ve všem novém. Nelze opomenout ani zavalení
osady kobercem odpadků, v jehož koláži se může vyjímat i autobaterie pohozená
u studny.

Budilová s Jakoubkem proto usuzují, že vztah Romů
k přírodě je „nestranný až lhostejný“, jejich způsob života „vůči přírodě spíš
úkorný“. „Žádný programový vztah (kromě prakticko-uživatelského postoje)
k přírodnímu prostředí v romských osadách nenalézáme. Mýtus o sepětí Romů
s přírodou je opravdu jen mýtem,“ uzavírají.

Jak se měří sepětí s přírodou?

Nahlodaný mýtus zmíněná autorská dvojice možná vyvrací,
ovšem odpověď na skutečnou povahu romského vztahu k přírodě bychom v jejich
textu hledali marně. Všímají si totiž jen působivých vnějších projevů. Jakkoli
„protipřírodnost“ zmiňovaného chování působí zcela jasně, odvozovat z něj
niternou povahu romského „sepětí“ s přírodou je přitom velmi zkratkovité. O
vnitřní logice zachycující roli přírody v myšlenkovém světě Romů a postoji,
který k ní zaujímají, se tak z textu nedozvídáme..

Mezi námi, není se co divit. Usuzovat na vazbu s přírodou
totiž není vůbec lehké — nejde chytit, změřit, dokonce se na ni nemůžete ani
pořádně zeptat. Vždyť co byste vy sami odpověděli na otázku: „Jaký máte vztah
k přírodě?“

Nezbývá než jít na celou věc trošku od lesa. Nakonec se
po pár týdnech v osadách a prolistování štosu publikací ukázalo, že
nejpřiléhavější by mohly být dva úhly pohledu: nezemědělský přístup ke krajině
a specifická klasifikace světa na základě pravidel rituální nečistoty.

Hloupý rolník a mazaný sběrač

Právě jiný než zemědělský charakter romské společnosti je
podle mnohých antropologů jejím určujícím znakem. Vrtání v hlíně nás totiž
v mnoha směrech dovedlo k až nečekaně odlišnému prožívání světa a  donedávna
bylo určující charakteristikou zdejší společnosti. V hospodaření lze spatřovat
podíl na nutnosti plánovat do budoucna, vznik měst a hierarchické společnosti,
myšlenku konzervace (včetně minulosti či nakonec i přírody), ale i zrození
logiky založené na větším nakládání s abstraktními pojmy.

Britský antropolog Michael Stewart je přesvědčený, že se
romská identita neoddělitelně formovala v závislosti na majoritním rolníkovi.
Ten vlastní půdu, akcentuje důležitost pečlivé, efektivní a systematické práce,
vzývá hospodárnost a neokázalost. Zato spišští Romové sice od slovenské
společnosti přejímali mnohé (typicky náboženské) prvky, ovšem o zemědělství se
nikdy příliš nezajímali, za jediné „čisté“ tradičně považují peníze získané
obchodováním a v životě oceňují zejména inteligenci a mazanost. Symptomatické je
už samotné označení „gádžo“: pochází z maďarštiny, kde znamená „rolník“
i „hloupý“. Někteří autoři, například antropolog českého původu Ernest Gellner,
proto soudí, že se romský způsob života blíží spíše lovcům a sběračům.

Právě neagrární povaha romské společnosti nejvíce
přispěla k jejímu odmítání většinou. Na rozdíl od pozdější idealizace se sedláci
vůči „svobodě“ lidí bez domova či pána vymezovali. Nerozuměli, jak zejména
potulní Cikáni mohou žít bez pevného pouta k půdě. Vždyť například ze čtvrt
milionu uherských Romů jich kusem pole disponovalo sotva deset tisíc, přičemž
hospodařili na 0,011 % celkové výměry Uher. I proto je ve slovenském folklóru
„Cigán“ zdaleka nejčastějším a nejpropracovanějším obrazem nebezpečného cizince.

Špína a hlína

Dojem, že dominantně neagrární přístup přetrval až do
současnosti, jsem nezískal jen z vlastního pozorování. Například osm let starý
a téměř vyčerpávající sborník Súhrnná správa o Rómoch na Slovensku dochází
k závěru, že ačkoli Romové často vlastní či mají možnost obhospodařovat i půdu
relativně kvalitní, málokdy tak činí. Jen o málo populárnější bývá chov slepic,
prasat či koz.

Důvody mohou být různé. Kromě financí třeba i neznalost
zemědělských praktik a návazná obava, že by se výpěstek nepovedl a stali by se
(opět) terčem posměchu. Někteří Romové však rovnou tvrdí: je to práce pro gádže.
Zvláštní pozornost si přitom zasluhuje i samotný vztah k půdě a zemi. Pouhý
dotek hlíny i vše, co se zemí přijde do kontaktu, se totiž v romských očích
stávají něčím symbolicky znečištěným.

Pozor na nečistou přírodu!

Právě zmíněný aspekt je v mnohém zásadní. Pravidla
rituální nečistoty totiž doposud tvoří jeden z klíčových způsobů organizace
romské společnosti. Jde o víru v určitou nehmotnou vlastnost, která vnitřně
poskvrňuje jejího nositele — ať už je jím člověk, zvíře či věc. Jak naznačila
americká antropoložka Anne Sutherland, na základě symbolického vymezení hranic
mezi čistým a nečistým lze dobře pozorovat, jak Romové oddělují přírodu
a kulturu a kterak stigma nečistoty vyčleňuje jedince mimo lidskou společnost.

Zkoumáním fenoménu nečistoty napříč etniky se proslavila
britská antropoložka Mary Douglas. Všimla si, že nečisté bývá to, co „není na
svém místě“, a tedy postrádá smysl. Typicky jde o anomálie. Špína a znečištění
tak představují hrozbu pro řád a smysl světa a je třeba podrobit je speciálnímu
— většinou ritualizovanému — zacházení. Projevy přírody, které určitému
společenství nezapadají do klasifikačního rámce, je proto nutno nějakým způsobem
uchopit, dát jim lidský otisk. Lidská kultura totiž obecně nebývá pokládána za
samozřejmou a panují obavy, že se může rozplynout v přírodní spontaneitě.

Duchové v džungli

Po přečtení podobných studií je zajímavé obrátit zrak
zpátky na spišské osady: Pro zdejší Romy jako by kupříkladu bylo mnohem
důležitější oddělit čisté „doma“ od méně čistého „venku“. S vnitřkem, kde se
pečlivě udržuje pořádek, často ostře kontrastuje neutěšený vnějšek zavalený
odpadky. Postoj k nečistému „jinému“, ať už jde o exteriér, přírodu či „gádže“,
přitom bývá velice analogický a promítá se i do vztahu k vlastnímu tělu, kdy
kupříkladu vlasy se považují za poskvrňující.

Rituálně nečistí lidé (například čarodějnice) jsou
v tomto duchu prostorově vyčleňováni mimo osadu, prestižní naopak bývá bydlení
uprostřed anebo u cesty. Tito takzvaní „degeši“ proto často žijí izolovaně mezi
stromy, zejména ti s nejnižším statusem — postižení či neplodní.

Okolní les je pro spišské Romy poměrně nebezpečným
místem. Dále od osady má totiž „svoju moc“ a lidský vliv zde slábne. Ostatně,
kdo ví, nakolik je náhodná podobnost romského výrazu džungalo (hnusný, nečistý,
ďábel) s džunglí (mající původ v sanskrtském termínu pro poušť, les či divoké).
Zvláště v nočním lese snadno můžete potkat ducha zemřelého — mula. Po půlnoci
proto neexistuje, aby někdo zůstal mimo osadu. Zmínku o přespání v lese
považovali naši hostitelé za nepochopitelný hazard. A když jednou v noci kdosi
zaklepal, nikdo se neodvážil otevřít.

Psožrouti a Matka Země

Na čistá a nečistá se dělí i zvířata. Zvláštní přístup
vyžadují zejména had, ale i pes, kočka či žába. Romové málo věří na náhodu
a různé úkazy přisuzují spíše zásahu vyšší moci. Když do jedné chýšky nosila
kočka hady, nezbylo tedy než se odstěhovat. Postavení rituálně nečistých zvířat
však mnohdy může působit paradoxně. Jakkoli totiž bývají zavrhována, plnívají
často zároveň magickou či léčivou funkci. Mast z psího sádla je velmi
vyhledávaná, zatímco „psožrouty“ všichni opovrhují.

Na vztah k přírodě zajímavě odkazuje ambivalentní
postavení žen. Nakonec i ony zmíněné všetečné umělé květiny symbolizují
především život a bezprostředně se asociují právě s ženstvím. U Romů také občas
můžete narazit na zmínky o Matce Zemi, přičemž podezřele shodné rysy mívá
i nebývale rozvitý mariánský kult. Každá žena se pak podle Romů více než muž
dostává na pomezí lidského a spontánního. Postoj k ženám a nakonec i vlastnímu
tělu lemuje touha potlačit či skrýt spontánní projevy přirozenosti, respektive
nad nimi ritualizovanými pravidly získat kontrolu. Kromě zmíněné dvojice vnější
a vnitřní je tudíž zásadní i tabuizace nečisté spodní části těla, zejména pro
její souvislost s plozením. Oproti majoritním představám divokých a hříšných
Cikánek tedy snad nemůže být realita kontrastnější.

Já nic, já se tu jen procházím

I z nadnesené letmé ochutnávky je patrné, že romské pouto
k přírodě asi bude v lecčem odlišné. Nejeden z těchto rozdílů bychom dohledali
ve vlastní minulosti, i když zvláště znaky navázané na (ne)zemědělství působí
dosti svébytně. Upírat však Romům přímý vztah, jak to učinili autoři zmíněného
článku, by zdá se bylo zkratkovité.

V osadách se sice netřídí odpad, lesy se kácejí hlava
nehlava a ochrana přírody spišským Romům mnoho neříká. Když jsme je sami
upozornili na pěkný výhled do krajiny, vzpomínali spíše na to, jak dříve z okna
viděli, co kdo dělá. Ani do přírody nechodí „jen tak“, bez houbařského či
dřevorubeckého záměru. Podobné touhy připisují výhradně gádžům a spojení „jít do
lesa“ je synonymem pro milování. Historku o Romovi, kterého v lese načapala
policie a on se vymlouval, že se tu „len prechádza“, proto doprovázejí salvy
smíchu nad absurditou celé situace.

Zkušenost v osadách mi nicméně napověděla, že romské
pojetí nelze sešněrovávat do našich subjektivních škatulek, jak má „správný“
vztah k přírodě vypadat. Raději jsem usiloval o to pochopit, co všechno romský
vztah k přírodě zrcadlí o tamní společnosti. Krom jiného mi návštěva v osadách
ukázala, že ne zcela právem bývá jejich obyvatelům zhusta podsouván status
sociálního problému, moderního důsledku zchudnutí, jenž je třeba „vyřešit“. Z mé
zkušenosti totiž jasně vyplývá, že spišští Romové oplývají nečekaně komplexním,
originálním a mimořádně zajímavým pohledem na okolní svět.

Cestou zpátky pak přemítám, že vlídnost k přírodě zřejmě
většinou bývá dost nesamozřejmý a specificky moderní úkaz a nemívá vždy cenu
hledat po celém světě ztracený ráj ušlechtilých ekodivochů. Při návratu do
vyumělkovaného města se však nakonec nemůžu ubránit obdivu, jak důležitou roli
v životě osady rytmy a zákonitosti přírody hrají. Vybavuji si romské pojetí
krajiny, vnímané spíše jako jeviště, kterým probíhá hranice lidského a
mimolidského světa, či jako subjekt, skrze nějž komunikuje Bůh, a hlavou se mi
honí: Že by to s tím sepětím bylo přece jen složitější?

Medailonek:

Autor je interním doktorandem programu Sociologie, oboru
Humanitní environmentalistika na Katedře environmentálních studií Fakulty
sociálních studií Masarykovy univerzity. Článek je mírně přepracovanou verzí
textu, který byl uveřejněn ve společensko-ekologickém časopise 7.G/Sedmá
generace č. 3/2010. Připraven byl v rámci grantového projektu Environmentální
aspekty životního způsobu II, řešeného na Fakultě sociálních studií MU v Brně a
v rámci projektu Fondu rozvoje vysokých škol Stereotypy o Romech v
environmentální perspektivě, evidovaného pod číslem 734/2011/G5. Vychází
z autorova výzkumu shrnutého v diplomové práci Romové a příroda, která byla
oceněna prvním místem v kategorii diplomových prací v loňském ročníku soutěže o
Cenu Josefa Vavrouška. Dostupná je na

http://is.muni.cz/th/102931/fss_m/.