Úředníci ministerstva vnitra nedoporučili vládě, aby podala návrh na pozastavení činnosti KSČM
Speciální tým ministerstva vnitra v těchto dnech dokončil posudek, na jehož
základě vláda rozhodne, zda požene KSČM před soud. Podle Lidových novin, které
mají dokument k dispozici, se tak nejspíš nestane. Tým, který také připravoval
úspěšnou žalobu na rozpuštění neonacistické Dělnické strany, totiž vydal
negativní stanovisko. Není ovšem vyloučeno, že vláda toto doporučení zvrátí.
Vláda se tím zabývá na popud senátní komise, která navrhla pozastavení činnosti
KSČM.
"Program strany v kontextu projevů jejich představitelů, oficiálních
materiálů či webových prezentací neodůvodňuje závěr, že právní kroky vůči KSČM
by mohly mít naději na úspěch," stojí v analýze, která nyní poputuje do rukou
členů vlády. Je na nich, zda se budou názorem právníků ministerstva vnitra
řídit. Premiér Petr Nečas (ODS) řekl, že se s materiálem musí nejdříve seznámit.
"Až pak o věci povedeme jednání na vládní úrovni," dodal Nečas.
Předseda KSČM Vojtěch Filip označuje od počátku postup Senátu za nelegitimní
a pohrozil odvetnými opatřeními, pokud by se vláda na soud přece jen obrátila.
„Jejich argumenty jsou v hrubém rozporu s Listinou základních práv a svobod,“
řekl několikrát Filip.
Protikomunistický odboj jako terorismus
Je možné, že vláda se nebude doporučením úředníků řídit. Na začátku roku
většina ministrů prohlásila, že rozhodnutí má přinést až soudní verdikt. Stejný
názor převládá i nyní. "Třeba vystupování soudružky poslankyně Semelové ve mně
posílilo názor, že KSČM není standardní politickou stranou a na české scéně nemá
co dělat," prohlásil například Alexander Vondra (ODS).
Podnětem pro obnovení jednání o pozastavení činnosti KSČM bylo vystoupení
komunistických poslanců při projednávání zákona o uznání protikomunistického
odboje letos v únoru. Bývalý předseda komunistů Miroslav Grebeníček v této
souvislosti mluvil o "politické adoraci teroristických aktů minulosti".
Poslankyně Marta Semelová zde řekla, že zákon o protikomunistickém odboji „je
legalizací terorismu a deformováním minulosti“. Uznání a ocenění by si podle ní
zasloužili spíše pohraničníci bránící komunistické hranice.
Jak již v 90. letech oznámil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu
komunismu, podle zkoumání historika Martina Pulce bylo při pokusu o přechod
hranic tehdejšího komunistického Československa v letech 1948 až 1989 zabito 282
lidí. Možnost kdykoli opustit svou zemi a tedy i svobodně překročit její
hranice, byla komunistickým režimem zakázána.
Mnoho koaličních poslanců pokládá projevy Grebeníčka a Senekové za porušení
zákona o protiprávnosti komunistického režimu, v němž se praví, že „odpor občanů
proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty
(i v případě odboje a spojení se s cizí mocností)“.
Nejde o zákaz, ale o pozastavení činnosti KSČM
Senát nepodal vládě návrh na zákaz KSČM, jak mylně informují některá médie
včetně ČTK, ale na pozastavení její činnosti. „Jde o to, že Senát má podezření,
že KSČM porušuje ústavu a chce, aby vláda požádala nezávislý soud, aby toto
podezření prověřil. Český právní řád nezná pojem zakázat stranu. Podle zákona o
politických stranách lze stranu pouze rozpustit, nebo pozastavit jej činnost,"
řekl již dříve serveru Romea.cz senátor Jaromír Štětina.
Speciální komise Senátu, vzniklá ze Štětinovy iniciativy, podala vládě návrh
na pozastavení činnosti KSČM, s tím, že komunistická strana by napřed dostala
možnost odstranit ze svého programu a dalších dokumentů ty prvky, které jsou v
rozporu s Ústavou ČR, protože by mohly vést k násilnému řešení, respektive ke
svržení demokratického režimu násilnou cestou. V prvé řadě by se měla KSČM
jednoznačně distancovat od tzv. „diktatury proletariátu“ a podobných bodů
marxisticko-leninské ideologie.
Hlásání třídní nenávisti je protizákonné
Senátní komisi se nelíbí ani hlásání třídní zášti, která je prostřednictvím
marxismu-leninismu obsažena i v programu či jiných dokumentech této strany. Její
hlásání přitom postihuje paragraf 260 trestního řádu:
„Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení
práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní
zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na
jeden rok až pět let.“
Tento paragraf je však v dokončených trestních řízeních využíván jen velmi
zřídka a zatím pouze proti neonacistům.
KSČM pokračuje jako organizační složka KSČ
KSČM je navíc podle senátní komise stále organizační složkou bývalé KSČ,
jejíž čtyřicetileté vládnutí bylo zákonem o protiprávnosti komunistického režimu
z roku 1993 označeno jako zločinné: „Komunistický režim panující v
Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní
a zavrženíhodný… KSČ byla (stejně jako podobné organizace založené na její
ideologii) organizací zločinnou a zavrženíhodnou.“
V případě, že by soud opravdu pozastavil působení KSČM, musela by strana
odstoupit od marxisticko-leninské ideologie a napravit nedostatky, na které si
stěžuje senátní komise.
V únorovém internetovém průzkumu společnosti SANEP souhlasilo s rozpuštěním
KSČM 50,1 procenta dotázaných, proti bylo 40 procent respondentů.
Snaha o rozpuštění KSČ(M) trvá přes dvacet let
Již koncem roku 1989 požadovali rozpuštění (tehdy ještě "zákaz") Komunistické
strany Československa někteří aktivisté protikomunistických iniciativ.
Neznámějším z nich byl brněnský matador Petr Cibulka, kterého komunisté zavřeli
celkem na pět let. Ve zmanipulovaných politických procesech ho (de facto)
odsoudili za to, že nahrával a rozšiřoval hudbu, která se režimu nelíbila a za
podobnou „protistátní činnost“. Cibulkových pět let bylo navíc dost krušných,
bachaři je nenechávali i několik nocí po sobě spát, posílali na něj
kriminálníky, kteří ho mlátili atd. Své názory a názory dalších antikomunistů,
zveřejňoval Cibulka v Necenzurovaných novinách, které zprvu vycházely pod
„krycím názvem“ TY RUDÁ KRÁVO (písmena byla ve stejném fontu jako nápis Rudé
právo) a posléze na sebe vzaly pseudonym RUDÉ KRÁVO. Hlas těchto antikomunistů
byl v rámci „politiky kulatých stolů“ a „vzájemného dialogu“ oslyšen.
Představitelé Občanského fóra v čele s Václavem Havlem nechtěli zakazovat
komunistickou stranu v momentě, kdy s ní jednali o nenásilném předání moci a kdy
dojednali s komunisty svobodné volby (tedy svobodné i pro KSČ). Později nebyla k
vyrovnávání se s minulostí politická vůle, bránili tomu i někteří pravicoví
politici, v čele s tehdejším ministrem a poté premiérem Václavem Klausem. Ten
viděl vinu v komunistické ideologii, nikoli v těch, kteří ji násilnou cestou
prosazovali.
Po ustavení Konfederace politických vězňů (KPV), Klubu angažovaných
nestraníků (KAN) a Antikomunistické aliance (AA) přibyly k Cibulkovi a spol.
silnější protikomunistické hlasy, které získávaly na svou stranu další politiky.
Na prosazení zákazu KSČ to však bylo stále málo.
KAN pořádal konference o zločinech komunismu, které sice měly ve společnosti
ohlas, ale ke kýženému cíli nevedly. KPV vydala v říjnu 1991 k popisovanému
tématu Usnesení z prvního
zasedání rady Konfederace politických vězňů Československa, kde krom jiného
stálo:
„Mnohokrát bylo dokázáno… že komunistická strana je nereformovatelná, a
dostane-li se k moci, stává se z ní organizace krutá a despotická, neštítící se
jakýchkoliv zločinů proti lidskosti. Vyvineme proto veškeré úsilí, aby byla KSČ
prohlášena za zločineckou organizaci a postavena mimo zákon. Jen tak jsme
schopni čelit nákaze, které by mohli podlehnout lidé prostí, bez širšího
rozhledu, zvláště v nastávajících letech, kdy se naše národní hospodářství bude
uzdravovat z těžké choroby, získané za komunistické totality.
Snaha okruhu lidí kolem Necenzurovaných novin, KPV, KAN a AA vyvrcholila
schválením zákona o protiprávnosti komunistického režimu v roce 1993.