Úmluva o genocidě platí již 60 let, mnoha konfliktům ale nezabránila

Před 60 lety, 12. ledna 1951, vstoupila po předchozím procesu schvalování v
platnost důležitá mezinárodní úmluva OSN o zabránění a trestání zločinu
genocidia. První genocidou 20. století byla likvidace asi jeden a půl milionu
Arménů v Turecku (1915 až 1917). Podle teorie nacistického diktátora Adolfa
Hitlera o "čisté německé rase" byli pak za války vyhlazováni zejména Židé,
Romové a Slované. Poválečný norimberský proces s nacistickými zločinci se ale
konal ještě předtím, než byla úmluva v roce 1948 přijata.

Úmluva, vyhlášená 9. prosince 1948 Valným shromážděním OSN v New Yorku, se
stala prvním mezinárodním dokumentem, v němž se pojem genocida objevil. Mezi
většinou zemí, které dokument ratifikovaly, bylo i tehdejší Československo (v
prosinci 1950).

Pojem genocida (masové vyvražďování lidí) je spojen se jménem polského
židovského právníka Rafaela Lemkina a s hrůzami druhé světové války. Zpočátku
termín existoval jen v polštině (ludobójstwo), v roce 1944 jej Lemkin adaptoval
i pro angličtinu jako "genocide" z řeckého genos (rasa, národ) a latinského cide
(zabíjet).

Konvence stanoví, že genocida je zločinem podle mezinárodního práva, ať je
spáchána v době války či míru. Jsou za ni považovány akty směřující k úmyslu
zničit (úplně nebo zčásti) národní, etnické, rasové a náboženské skupiny
obyvatel. Cílem úmluvy je potrestání tohoto nepromlčitelného zločinu a
odstrašení potenciálních pachatelů.

Skutečnost, že některé zřetelně genocidální případy pod skutkovou podstatu
genocidy ve smyslu úmluvy nespadají, přispěla k tomu, že se definice genocidy
nikdy nestala obecně uznávaným vodítkem pro rozlišení skutečné genocidy od
jiných méně závažných případů masového zabíjení.

Za genocidu se začalo poprvé soudit v roce 1993, kdy vznikl Mezinárodní
trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Stanuli před ním srbský a
jugoslávský prezident Slobodan Milošević (zemřel během procesu v březnu 2006),
bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić (soud začal v říjnu 2009) a další.
Z genocidy a válečných zločinů je podezřelý také bývalý velitel armády
bosenských Srbů Ratko Mladić, který je však stále na útěku.

Nejznámějším případem genocidy se zřejmě stal masakr v bosenské Srebrenici. V
únoru 2007 vydal Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) rozsudek, který uzavřel
čtrnáctileté projednávání kauzy bosenské války (1992 až 1995). Podle něj bylo
vyvraždění 8000 bosenských muslimů genocidou, jíž mohl Bělehrad zabránit, Srbsko
ale přesto za vraždění nenese přímou odpovědnost.

Obvinění z genocidy byla mezinárodními soudy vznesena i proti dalším hlavám
států: ze zločinů se zodpovídá liberijský exprezident Charles Taylor (proces s
ním byl obnoven v roce 2008), loni obžaloval Mezinárodní trestní soud (ICC)
súdánského prezidenta Umara Bašíra ze zločinů a genocidy v západosúdánské
provincii Dárfúr.

V roce 1999 sdělila komise vyšetřující tragédii ve Rwandě, že OSN a její
členské státy se musejí "zřetelně omluvit" rwandskému lidu za to, že nezabránily
genocidě zhruba 800 000 menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů v roce 1994.
Komise uvedla, že OSN prokázala malou vůli a selhala. Kritice neušly ani USA,
Francie či Belgie.

Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) za zločiny odsoudil již řadu
lidí. V roce 2008 dostal za genocidu doživotí vůdce hutuských milicí, bývalý
plukovník Theoneste Bagosora, o rok později pak stejný trest bývalý guvernér
Kigali Tharcisso Renzaho. Váleční zločinci byli souzeni i u jiných evropských a
afrických soudů.

Znaky genocidy měl rovněž chemický útok na kurdské obyvatelstvo v iráckém
městě Halabdža (1988), řádění Rudých Khmerů v Kambodži (70. léta) či působení
čínské armády v Tibetu (50. léta). Mezinárodní společenství zde nedokázala
účinněji zakročit.