Tři veteráni? Žádná pohádka!

Čerstvě devětatřicetiletý vyučený tesař Lubomír Chalupník, který pochází z východoslovenského Kežmaroku, žije v Praze již osmnáct let. Zde se setkal se svou manželkou Vlaďkou, se kterou má dnes dvě děti a která ho prostřednictvím své rodiny dostala do světa motocyklů, zejména pak těch historických. Se závoděním v jízdě veteránských motocyklů začal v roce 2000 a hned o rok později získal první místo Ceny Františka Šťastného, kterou uděluje Veteran Car Club Dvůr Králové nad Labem. Luboš motorkami žije, v současné době vlastní tři veteránské a jeden cestovní motocykl. Stroje si sestavuje naprosto sám a občas mu s utáhnutím spojkového lanka pomůže i jeho žena. Ta si zvykla dokonce i na to, že její muž sestavuje motocykly i v jejich obývacím pokoji…

* Luboši, jak ses vlastně k motorkám dostal?

No možná to bude znít zvláštně, ale dostal jsem se k nim prostřednictvím manželky Vlaďky, se kterou jsem se seznámil před dvanácti lety na jednom večírku. Velké hobby celé její rodiny představují už léta motorky, zvláště ty veteránské. Švagr i tchán si sami sestavovali vlastní motorky, jezdili závody a získali řadu cen. Tchán Milan Chalupník patřil jednu dobu ke špičce veteránských motorkářů. Dnes je to bez mála sedmdesátiletý pán, který dodnes jezdí na motorkách. Svou první si sestavil v roce 1954. Ta mě zaujala natolik, že jsme o pár let později podle její fotografi e zhotovovali veterána pro mě. Před seznámením s Vlaďkou jsem v podstatě žádné velké zkušenosti s motorkami neměl. Samozřejmě že mě už odmalička lákaly, mít motorku je snem asi každého malého kluka, ale vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal na vesnici na Slovensku, těch možností prostě tolik nebylo.

* Znamená to tedy, že s jezděním na historických motocyklech jsi začal ve svých šestadvaceti. Kdy pak následovaly závody?

Závodit s veteránskými motorkami jsem začal v roce 2000. Můj první závod v životě byl na Moravě a moc dobře si pamatuji, že dopadl špatně. Spíš než bych tam závodil, jsem se mezi závodníky motal. Byl jsem zkrátka hodně nervózní. S tím výsledkem jsem samozřejmě počítal, chtěl jsem si to hlavně vyzkoušet, jaké to je.

* Co ti závodění dává? Slávu, úspěch, odreagování?

Co mi to přináší? No asi především radost. Motorky pro mě opravdu znamenají hodně a myslím si, že stejný vztah k těmto strojům má i moje žena, což je také jistá výhoda. A věřím, že jednou budou pro mého syna, který ovšem ještě nechodí ani do školy, motorky také hobby. Je ale potřeba hodně píle a odhodlanosti. Hodně lidí si myslí, že je to jenom o jezdění nebo o závodech, skutečnost je ale jiná, musíš kolem toho všeho hodně makat. Ale i přesto mě to prostě baví. Někdo jezdí na dovolené, naše rodina dává raději přednost závodům, které trvají například tři dny. Jsou to ale tři dny plné radosti a bezvadné atmosféry.

* Zatím se pořád bavíme o veteránech. Co silnější mašiny? Nelákají tě moderní motorky, ve kterých se dnešní společnost vyzná zřejmě daleko lépe než v těch historických?

Asi se budeš divit, ale mě normální moderní motorky nic neříkají. To jsou motorky, které si může kdokoliv koupit na ulici. Pro mě mají daleko větší cenu ty staré, které si sestavím podle vlastního přání a vkusu. Sestavování takového veterána není úplně až tak jednoduché. Trvá to nějakou dobu, většinou déle než půl roku, ale pak to stojí za to. Nemám prostě rád motorky, které mají všichni.

* Vím, že v současné době vlastníš čtyři motorky. Se kterou z nich se nejraději předvádíš na závodech?

Já jsem vám přišel ukázat repliku půllitru Jawa 500 OHC, což je motocykl vyráběný v padesátých letech minulého století, který dokáže jet rychlostí až sto šedesát kilometrů za hodinu. Tehdy měl výsadní postavení mezi československými stroji a jezdili na něm osobnosti jako Franta Šťastný, Gustav Havel nebo také můj tchán Milan Chalupník.

*

Zdá se, že tvůj tchán je pro tebe velkým vzorem. Jak vypadají samotné závody? Jak staré motocykly se jich mohou účastnit? Je to nějak omezené?

Před samotnými závody musí každá motorka projít technickou kontrolou způsobilosti. Je také potřeba mít správnou přilbu, která odpovídá požadavkům na jednotlivých závodech. Pokud je všechno v pořádku, v sobotu se trénuje a závodníci se rozdělí do několika tříd. Například já patřím do kategorie „J“, ve které závodí motocykly vyrobené přibližně v letech 1954-1963. V neděli pak začínají závody naostro.

* Znáš nějaké závodníky z řad Romů? Zřejmě jich moc nebude, že?

Máš pravdu, hodně jich asi opravdu není. V této chvíli si asi nevzpomenu na žádného. Možná Petr Baláž, dnes už o něco starší pán, než jsem já, který patří ke špičce veteránských závodníků. Podle mých informací je to poloviční Rom, a musím přiznat, že je to skutečně úspěšný závodník. Velmi si ho vážím.

* Může se s takovýmto veteránem vyjet i na běžnou silnici?

Ne, to opravdu nejde. Veteráni slouží pouze k závodům, nemáš k nim klasický řidičský průkaz, k dispozici je pouze technický průkaz, který se musí předložit na každém závodě. Navíc většina veteránských motocyklů nemá světla. Vyjet na silnici jsme ale už s kamarádem zkoušeli – to bych ale asi říkat neměl. (smích)

* Přišel jsi během závodů k nějakému těžšímu úrazu?

Naštěstí jsem ještě žádný velký úraz neutrpěl. Většinou se jednalo o malá zranění, takže nic vážného. Je ale také skutečností, že se na závodech už pár lidí zabilo.

* Dokázal bys říct, v jaké cenové relaci se veteránské motorky v dnešní době pohybují?

To je různé. Kdybych chtěl prodat například tu svou, kterou jsem vám přivezl ukázat, mohl bych za ni dostat zhruba sto padesát tisíc korun. Já jsem do ní investoval asi tak šedesát sedmdesát tisíc, takže určitý slušný výdělek by to přineslo. S těmihle motorkami se kšeftuje, ale ne ve velké míře. Zájemců, kteří se o veterány skutečně zajímají a kteří o nich něco vědí, není v současné době hodně.

* Kromě tří veteránů jezdíš i na cestovní motorce, jejíž design sis vymyslel úplně sám. Tutéž motorku, se kterou můžeš bez problémů vyjet na běžnou silnici, nemá na světě nikdo jiný než Lubomír Chalupník. Odkud čerpáš náměty, jak by tvá motorka měla vypadat?

Vždycky mě to „chytne“ v zimě, když není do čeho „píchnout“. V současné době se ale potýkám s problémem, že nemám prostory k tomu, abych mohl něco sestavovat. Nedávno jsme se přestěhovali na Černý Most, kde prostě nemám garáž, a tudíž ani žádnou dílnu. Jednou se stalo, že jsem vyráběl motorku v našem obýváku. To už se ale ani Vlaďce, mé ženě, která v „motorkářském“ prostředí de facto vyrůstala, moc nelíbilo. (smích) Zbylo mi ještě pár náhradních dílů, takže plánuji, že ještě alespoň jednu motorku ještě zvládnu. Člověk si vždycky řekne, že to je už stoprocentně poslední motorka, ale přesto ho to prostě vždycky táhne k tomu, aby udělal ještě další…

* Na závěr bych ti rád popřál mnoho úspěchů nejen ve sportu. A doufám, že mě už konečně vezmeš na pořádné závody, jak si oba už léta plánujeme.

No to určitě, děkuji ti také.

Královédvorský okruh o Cenu Františka Šťastného – závod historických závodních motocyklů a sajdkár s vloženou ukázkovou jízdou závodních a sportovních automobilů, který každoročně pořádá Veteran Car Club Dvůr Králové nad Labem.

První motorka na světě

Úplně první motocykl poháněný parou byl sestaven již v roce 1869. Motocykl poháněný benzinem vyrobil v roce 1885 Gottlieb Daimler. Tento vynálezce se ale o samotnou motorku nezajímal, chtěl pouze vyzkoušet svůj motor. Od té doby se rozvoj „motorových dvoukolek“ velmi zrychlil. Sériovou výrobu zahájila německá firma Hildebrand a Wolfmüller v roce 1894. Co se týče prvního českého motocyklu, tak ten mají na svědomí knihkupec Václav Klement a mechanik Václav Laurin. Veřejnosti jej ukázali v roce 1899.

Foto autor| Foto: Aleš Vlachovský