Prodej kradených kovů sběrnám je taková „nekoncesovaná živnost“. Odcizení
kabelů, kolejí nebo litinových krytů z lamp v parku, a tím spíše demontáž
ocelové konstrukce stavby nebo odcizení drážního zařízení a cívek k výtahu není
jen krádež, ale může být i trestným činem obecného ohrožení. Trest za něj až osm
let, a způsobí-li se jím smrt, jako třeba nyní na Poldovce v Kladně, až patnáct
let (více zde…).
Z práce mezi romskými rodinami usuzují odborníci, že asi 30 procent takového
sběru je užitečná činnost, například likvidace skládek, odvoz skutečného odpadu
z domácností apod. Na 60 procent ale pocházejí věci prodané do sběren z krádeží,
z 10 procent je to dokonce spojeno s možným trestným činem obecného ohrožení.
Krádež je v právním státě nutno trestat. Ještě více je ale třeba pozitivně
ovlivnit poměry chudých lidí. Místo výzev Romům, aby ráno vstali z postelí a šli
do práce, se lze přičinit, aby chodili do té správné práce a nerozebírali
střechu stavby nad hlavou. Pomůže integrační agentura ministryně Džamily
Stehlíkové?
Vinu mají i pracovníci sběren. Kdo tam odkoupí zjevně kradenou věc, dopouští
se nadržování a podílnictví. A to je při prospěchu velkého rozsahu do osmi let,
a je-li to jen z nedbalosti, do tří let. Trestejme to přísně, Romy často vede ke
krádežím bída, zatímco pracovníci sběren na tom parazitují.
Používání trestního zákona je ale podle mého názoru až to poslední, co je
nutno použít, když vše ostatní selhalo. Zákon živnostenský i zákon o odpadech
nařizují sběrnám vést evidenci prodávajících včetně bydliště a čísla občanského
průkazu. Sankce za porušení zákona jsou až miliónové pokuty nebo ztráta
živnostenského oprávnění. Za kontrolu odpovídají obecní úřady; činí tak zřejmě
nedostatečně, i když polovina výtěžku z pokut by šla do jejich pokladny.
Nečinnost obce může napravit krajský úřad.
Vyhláška ministerstva životního prostředí předloni rozšířila povinnost vést
evidenci o prodávajících při nákupu barevných kovů i na železo a ocel. Odpadový
zákon by bylo záhodno ale ještě doplnit o zákaz nebo alespoň ztížení nákupu
předmětů, o jejichž původu by mohly být zjevné pochybnosti. Zákonem i vyhláškami
lze také regulovat nákupní dobu, hodně kradených předmětů se prodává v noci, i v
bazarech.
Povinnost platit za nákup použitého zboží jen bezhotovostně, bankovním
převodem, by musel upravit zákon, ne vyhláška ministerstva nebo obce. Dosavadní
zákon o omezení plateb v hotovosti se týká jen částek nad 15 000 eur, kdy lze po
příjemci i odesilateli peněz spravedlivě požadovat, aby si zřídil konto.
V případě prodeje použitého zboží by taková povinnost byla diskriminační vůči
těm, kteří nemají bankovní účty. Pokud by takový zákon byl přijat, Ústavní soud
by ho asi zrušil.
