Tradiční romská řemesla s využitím přírodních materiálů

Do skupiny dřevozpracujících řemeslníků patří korytáři, košikáři, výrobci košťat a rohoží ozdobných dřevěných holí, ale i výrobci nepálených cihel, tzv. valků. Většinu těchto řemesel ovládají někteří Romové dodnes.
Korytářství patří k tradičním řemeslům. Po staletí je stejnou technikou, stejnými nástroji a postupem u nás provozují rodiny tzv. rumunských Romů. Vyrábějí velká i menší koryta (na prasata, maso ze zabijačky, na těsto), malé kulaté mísy s držadly-vahance, vařečky, lžíce, naběračky a další užitkové nebo ozdobné předměty. Dodnes jsou korytáři hlavně na východním Slovensku u Vranova nad Topĺou, v Podgorodi a u Humenného a Bardejova, ale i na jihovýchodním Slovensku, ojediněle na jižní Moravě. Po mnoho generací předávají znalost unikátní namáhavé řemeslné práce z otce na syna. Velká koryta vytesávají z kmenů starších topolů, které rozříznou na dvě poloviny a pak rozřežou podle délky koryta (150-180 cm), takže jich ze silného kmene vyrobí deset až šestnáct. Hrubé tvarování koryta provádějí speciálními sekerami (tover), na zaokrouhlování používají sekeru menší, na vydlabávání tzv. teslici (kapa tover) podobnou motyčce.
Vnější část dokončují vyhlazováním delším nožem s rukojetí na obou koncích.
Nástroje korytáři dědí a předávají svým synům. Při výrobě menších mis-vahanců a misek postupují podobně. Z větví zhotovují lžíce, vařečky, kvedlačky a jiné drobné předměty – dnes i upomínkové, které lze vyřezávat v zimě doma, zatímco koryta a velké mísy se vyrábějí na speciálním místě u potoka. Ještě do 70.
let minulého století prodávali své výrobky po okolních vesnicích a na městských trzích. Dnes se řemeslu věnují už jen na objednávku – s výjimkou drobných předmětů, které mají vždy v zásobě a jejich prodej je záležitostí žen.
Korytářstvím se dodnes živí ještě mnoho Romů Rudarů a Lingurarů (lyžičkářů) v Maďarsku a v balkánských zemích, zatímco u nás i na Slovensku je budoucnost řemesla ohrožena, protože mladí se mu už nechtějí věnovat.
Zhotovování košíků, opálek, košťat a rohoží bylo vždy zdrojem obživy mnoha usedlých Romů, kteří neměli jinou možnost zaměstnání – a je tomu tak často dodnes, zejména v romských osadách.
Košikářství vždy bylo u našich Romů hodně rozšířeno, nejen na Slovensku, ale i v Čechách a méně na Moravě. Košikáři se dělí na ty, kdo pletou jednoduché koše na brambory z vrbového neloupaného proutí, a na ty, kdo pletou koše a košíky z loupaného, tzv. bílého proutí, opálky, misky a malé košíčky na ruční práce nebo výrobky ozdobné. Nejzručnější z nich dělají i proutěný nábytek, koše na prádlo a jiné proutěné výrobky krásně vzorově vypletené (kupř. v Brně, u Jihlavy, v Nacině Vsi u Michalovců, u Rimavské Soboty a jinde). Krásné jsou také výrobky romských „loubkařů“. Pletou velké i malé opálky z loubků, které štípají ze dřeva, z větví.
Leckde se udrželo i pletení-vázání rohoží, nebo dokonce tkaní tzv. šňůrek, které romské ženy dělají na malých „krosienkách“, což je zjednodušený ruční stav. V dřevěných destičkách (dorora) se vertikálně pohybují nitě ve vypálených štěrbinách, vedle nichž jsou provlečeny nitě, a tak vznikne dvojitá osnova. Konec osnovy měla žena obvykle připevněný k zemi nebo k palci u nohy. Na výrobu silnějších šňůr, lan a provazů, jíž se účastnili i muži, se používaly větší dřevěné „stávky“.
Výrobci košťat jsou považováni za méně zdatné, i když zhotovení pěkného a funkčně dobrého koštěte (metly) není jednoduché. Dodnes si jejich pletením přivydělávají mnozí starší i mladí muži hlavně v romských osadách. Vyrábějí z vrbového proutí dva druhy košťat: kulaté bez konstrukce s dřevěným pořízkem, okolo něhož pruty hrubšími konci přivazují; spodní část je určena na zametání. Druhým typem jsou košťata plochá, zhotovená z výpletu prutů shora na dřevěnou konstrukci s pořízkem. Jsou mohutnější a oblíbené dodnes, kupují se na odmetání sněhu.
Mezi přírodní materiály, které Romové vždy využívali, patří hlína. Ještě po 2. světové válce pomáhaly Romky moravským a slovenským ženám vymazávat stěny domů; hlínou se vyplňovala dřevěná konstrukce stěn. Tak se romští muži i ženy naučili stavět i své vlastní domky z laciného, v přírodě dostupného materiálu a začali vyrábět nepálené cihly – tzv. valky. Výroba valků je dodnes mnohde velmi rozšířená. Je poměrně jednoduchá. Očištěná jílovitá hlína se smíchá s vodou, překope a vymíchá šlapáním bosýma nohama, přidají se plevy a na kousky nakrájená sláma. Hmota se pak vtlačuje do dřevěné formy rozměrů 25x15x15 cm a do řad narovnané valky se nechají sušit na slunci. Do 60.-70. let Romové vyráběli valky i ve velkém na prodej, ale nyní už jen pro sebe, na stavbu svých domků.