Ve Vítkově ukázal neonacismus svou skutečnou tvář. Tvář zbavenou všech
příkras a stavící na odiv svou skutečnou podobu. Podobu brutálního a současně
zbabělého násilí, které nemá „bránit bílou společnost“, jak neonacisté rádi
tvrdí, ale které má pouze neonacistům přinést potěšení z trýznění bezbranných
obětí. Vítkovský útok je klasickým příkladem. Terčem násilí se nestal žádný
romský lichvář, romský mafián nebo známý romský násilník, jak by se dalo
předpokládat. Ne. Útok směřoval na rodinu, o které neonacisté podle všeho věděli
pouze to, že bydlí v domě s malými dětmi.
Jak je něco podobného vůbec v 21. století možné? Bohužel velmi snadno. A co je
horší, na tom, aby se něco podobného dělo, se podílíme do značné míry i my sami.
K tomu, aby se tak nedělo, by byl potřeba jasný a rozhodný odpor celé
společnosti. Ten neexistuje. Místo něj naopak jako společnost akceptujeme takový
způsob nazírání na romskou komunitu, který vytváří podhoubí vhodné pro podobné
výbuchy cíleného násilí.
Jak takové podhoubí vzniká? Oběť (v tomto případě celou etnickou skupinu) je
třeba nejprve stigmatizovat, spojit její obraz na veřejnosti s něčím negativním
(nejčastěji jde o onu nepřizpůsobivost), aby ji bylo možné posléze na základě
odlišnosti od většiny dehumanizovat, tedy zbavit lidství. Pokud oběť není
člověk, je proti ní dovoleno vše. Člověka neupálíme. Cikána ano. Protože Cikán
není člověk jako my.
Jistě, většina lidí takto neuvažuje, nebo přinejmenším nikoho neupaluje. Jak
často jsme ale svědky uvažování, které má stigmatizující účinky? A co je
podstatně důležitější, jak často se mu stavíme na odpor?
Jak často se postavíme na obranu skupiny, která není příliš populární? Jak často
vystoupíme proti skupině spoluobčanů, která vznik rasistického podhoubí toleruje
a svým jednáním mu napomáhá? Kdo do ní patří? Všichni, kteří přivírají oči před
rasismem v české společnosti s tím, že nic podobného neexistuje, a existují
pouze konkrétní negativní zkušenosti s romskou menšinou. Ti, kteří odmítali
vůbec připustit, že existuje problém rasově motivovaného násilí. Ti, kteří
bagatelizovali vznik rasisticky zaměřených skupin a organizací. Všichni ti,
kteří omlouvají rasisty, neofašisty a neonacisty s odůvodněním, „že z toho ti
kluci vyrostou“. A samozřejmě i všichni ti, kteří tvrdí, že si to „ti Cikáni
nakonec zaslouží“, nebo „kdyby se chovali slušně, tak se jim nic nestane“.
Všichni tito lidé jsou spoluodpovědní za současný nárůst násilných aktivit
neonacistů. S největší pravděpodobností si však svůj díl víny absolutně
nepřipouštějí. A v noci spí dobře. Věří, že násilí neonacistů se vybije na
Romech a jejich dětí se nedotkne. Jak hluboce mylné a krátkozraké jsou podobné
představy, jsme se v minulých desetiletích měli možnost přesvědčit několikrát.
Co tak hrozného mohla provést dvouletá holčička, že si za to zasloužila upálení
zaživa? Jakou konkrétní špatnou zkušenost s ní mohl někdo mít? Odpověď je prostá
– konkrétní zkušenost lze mít s konkrétními lidmi, ne s etnikem. Ale jak často
jsme my sami na tuto logiku přistoupili?
Cesta ke žhářským útokům (protože ve Vítkově nešlo ani zdaleka o první případ)
ve skutečnosti začíná u tak oblíbených vtipů „o Cikánech“ a vede až k potlesku
při pokusu o pogrom na litvínovském sídlišti.
Zřetelně se ukazuje, že problém tzv. „extremismu“ je problémem celé společnosti.
Sebelepší strategie ministerstva vnitra ho nemůže vyřešit, dokud jako společnost
nedokážeme jasně odmítnout paušalizující výroky a dokud nezačneme přistupovat ke
každému člověku podle toho, jak se chová, a nikoli podle toho, jakou má barvu
kůže, tak jako nikoho nehodnotím podle barvy jeho kabátu.
KAM DÁL?
Česká televize zveřejnila jména tří pravděpodobných žhářů z Vítkova
Pape: Obvinění žháři z Vítkova jsou jen pěšáci, vykonávali rozkazy
Natálku z Vítkova čekají další operace, podle lékařů jde o zázrak
Žháři z Vítkova patří k Autonomním nacionalistům, kteři jsou napojeni na
Dělnickou stranu
Čtyři neonacisté obviněni z pokusu o rasovou vraždu, někteří se přiznali
