Jsou to zvláštní setkání. V létě nejdřív defiluje řada psů. Zježení a
urousaní, tenhle pajdá, tomu zas chybí ucho, jinému zuby. Pach však udeří do
nosu teprve poté, co kolem prochází jejich pán. Příroda je v něčem milostivá a
neodepsala zvěř tak jako společnost odepsala některé lidi – ani prašiví psi
totiž nepáchnou tolik jako mnozí jejich páni-bezdomovci. Během zimy se psí
doprovod už kolem obyvatel kanálů a šerých zákoutí příliš nevyskytuje, mráz a
tudíž nemožnost či neochota aspoň někdy vyměnit oblečení udělá svoje. Vkročí-li
v těchto týdnech jedna taková existence do nádražní haly nebo tramvaje, v mžiku
se kolem ní rozestoupí dav na metry daleko.
Samozřejmě že většina těchto lidí už je těžko ovlivnitelná a svůj životní styl
příliš ani měnit nechce, fyzická a duševní degradace se u nich navzájem
posilují. Od tzv. spořádaných občanů, kteří se od přízraků bez domova odvracejí,
aby nezvraceli, je však nedělí tak velká propast, jak by se zdálo. Málokdo z
bezdomovců byl totiž v dětství či mládí páchnoucí příšera s majetkem
soustředěným v igelitce. Na začátku bezdomoveckých příběhů je často rozvod,
chlast, cesta přes kriminál, protialkoholní léčebnu nebo blázinec. Takže v
dnešní době ani ten manažer v kvádru nakonec nikdy neví…
Existuje však u nás vrstva, která členy svojí velkorodiny takto padnout nenechá.
Ano, třetina z nich žije v ghettech, někteří odkládají děcka v porodnicích.
Tvrdé bezdomovectví však Romové neznají.
Publikováno se souhlasem autora.
Vyšlo v Rovnosti 5. 1. 2009 na
www.brnenskydenik.cz
