Teta a já

Velice rád vzpomínám na krásná léta, kdy jsem byl ještě malý chlapec.

Stále mám v paměti, jak k nám do Prahy přijížděla ze Slovenska z města
Prešova, naše teta Ilona Lacková. Učila se sice doma na Slovensku, ale na
zkoušky musela vždycky na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy. Ona
k nám přijížděla na týden, někdy na dva. Moje máma s tátou ji rádi vídávali,
protože s ní vyrostli. Měli si vždy co říci. Vzpomínám si, že jsem pozorně
poslouchal, když vyprávěla o 2. světové válce, jak se Romové v té době měli
špatně, kolik Romů se dostalo do koncentračních táborů a kolik jich zemřelo.
Naše máma i mé matky matka, vždy plakaly. Plakaly obě.
Kolikrát teta k nám přijela, nemůžu vám už dneska říct, jen si vzpomínám, že
někdy přijela i se svým mužem. Naše máma, když je viděla přicházet, hned
připravovala jídlo, nějaké to pití, a pak sedávali až do rána. K tomu přišel
jeden starý Rom, co hrál na housle. Matka se pustila do zpívání našich písní a
zpívala tak nahlas, že se bába probudila a z postele na ni houkla: „Holka, co
jsi se zbláznila? Vždyť nás gádžové zabijou. Víš, kolik je hodin?“ Jinak matka a
otec tetě často pomáhali, protože věděli, jak je to výjimečná žena.
Jejími kamarádkami byly romistka Milena Hübschmannová a spisovatelka Terka
Fabiánová. Tyto tři ženy všechny psaly, všechny chodily po Romech a sbíraly
vyprávění jak z romské historie, tak zapisovaly životy lidí. Nemůžu zapomenout
na jedna slova, která u nás Terka Fabiánová řekla naší tetě. „Snědla bych tvoji
dušičku.“ Taková romská slova, tak krásná, už neslýchám.
Co chci ještě říci. Nesmím taky zapomenout: když jsem byl už větší, jezdil jsem
v létě k dědovi na Slovensko do malé obce s názvem Stuľjany v Bardějovském
okrese. Teta Ilona tam přijížděla také, vlakem z Prešova to měla kousek. O mém
dědovi hodně psala. Děda byl svůj. Jeho žena, její tchýně, kolikrát trpěla. Děda
byl totiž velmi žárlivý, protože ji tolik miloval. Vždycky se s ní pohádal, a
pak odešel k jiným Romům ve vesnici. Večer se vracíval, jako kdyby se nic
nestalo, a už z dáli hovořil italsky. Naše bába už věděla, že je hladový a už už
vařila špagety, které měl rád od té doby, co byl v italském zajetí v 1. světové
válce. On pak mluvil s bábou maďarsky nebo italsky a my s tetou jsme nerozuměli
vůbec nic.
Teta Ilona se mnou seděla často u dědy na zahradě a u stolu mi vyprávěla. Byly
jsme samy, děda s bábou chodili spát se slepicema. Pod hvězdami vyprávěla, jakou
měla skvělou matku a jak ji měla ráda.
Matka tety Ilony byla Polka, vždycky o ní nezapomněla říct, jak uměla hezky
plést a jak dobře vařívala. Povídala také, čím se obvykle živili Romové, jakou
práci měli. A její vyprávění trvala do temné noci. Pamatuju si je dodnes. V 90.
letech, ještě za Československa, nám vycházely noviny v Prešově, které se
jmenovaly Romano ľil (Romský list). Se svojí tetou jsem chodil po slovenských
obcích, když jsem sám začínal psát. Radila mi, jak na to.
Její knížky jsou velmi známé a byly vydány v překladech do mnoha jazyků. Za
svoji práci byla nejednou odměněna cenami a řády.
Je velká škoda, že moje teta se svými kamarádkami už mezi námi nejsou, ony
dokázaly vzít romštinu do svých rukou. A za to já jim děkuju.