TEREZA BOUČKOVÁ: Marnost dvaceti let

O jejím románu Rok kohouta se mluví jako o nejlepší knize desetiletí.
A stejně jako předchozí Indiánský běh vzrušuje – pravdivostí, přímočarostí,
otevřeností a novým tématem: její dva adoptovaní romští synové se vrátili tam,
kde je před dvaceti lety objevila. Do ústavu. A pak na ulici. Soužití posledních
let bylo k zešílení. Kradli, fetovali, nešlo to.

ČTĚTE TAKÉ


Rok kohouta: bezútěšnost i naděje

Jak se mají kluci? Stále synové?

Oni budou stále naši synové, ačkoliv musím říct, že jsem se několikrát ptala,
jestli se adopce nedá zrušit. Minulý týden u nás znovu zastavilo policejní auto
a znovu u nás hledali kluky. Začnu se vždycky klepat, už na to nemám sílu.

Ačkoliv jsou synové už plnoletí…
… a ačkoliv jsou odtud taky odhlášení. Kdybych mohla měnit zákony,
„nezrušitelnou adopci“ bych zrušila. Kluci stále vyrábějí další a další dluhy a
problémy a instituce, které to řeší, se nás stále snaží dostat do hry a zahojit
se na nás. Přijde mi to nespravedlivé.

TEREZA BOUČKOVÁ Narozena 24. 5. 1957 v Praze. Nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny Kohoutové. Bratr Ondřej, malíř a scénograf, žije v Rakousku a sestra ve Švýcarsku. Studovala ekonomickou školu, z níž přestoupila na gymnázium. Rok po maturitě podepsala Chartu 77 a pak pracovala jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice… Několikrát se neúspěšně pokoušela o přijetí na DAMU. Svůj herecký talent uplatnila v disidentských představeních v bytě Vlasty Chramostové. Po krátkém prvním manželství se v roce 1985 podruhé provdala za Jiřího Boučka, se kterým se přestěhovala do chaty svých prarodičů u Vráže u Berouna. Adoptovali dva romské chlapce, v roce 1991 se jim narodil třetí vlastní syn. Napsala Indiánský běh, Když milujete muže, Krákorám, Jen si tak trochu schnít, Rok kohouta. Z divadelních her: Hana a Marie, Silnice; scénář k filmu Smradi

Proč jste se kdysi dávno rozhodli pro adopci a ne pro pěstounskou péči?

Tehdy jsme si říkali, že takovou věc, jako je přijetí dětí do života, přece
nemůžeme dělat s rezervou. A věřili jsme, že když synové budou v láskyplném
prostředí, budeme jako každá jiná rodina. Brali jsme si je za totality a mně
jako chartistce režim nedal pokoj. Vyhodili mě z každé lepší práce, neměla jsem
pas, máma nesměla vidět svoje vnoučata v cizině, režim nás zkrátka ničil a já si
říkala: Vezmeme si děti a oni nám je třeba odeberou, aby nás trápili. I z toho
důvodu jsme chtěli osvojení nezrušitelné. Brali jsme to vážně.

Vy o synech nevíte nic?

Nedávno se mailem ozvali. Chtěli se s námi setkat, abychom si prý řekli, jak
to s nimi je. Odpověděli jsme, že oni vědí nejlíp, jak to s nimi je. A že se
setkáme za podmínek, které znají a které jsou pořád stejné.

Ty podmínky jsou?

Život s doklady – tedy taky s adresou, splácení dluhů. Slušně upravený vztah
k dítěti – což se týká našeho prostředního syna. Až budou žít legálně, tak se s
nimi rádi setkáme, ale dřív ne.

Vím z knihy, jaké to bylo peklo, jak jste musela všechno zamykat, neustále
být ve střehu a stejně… Dá se ale říct, že vám ti dva kluci něco dali? Třeba se
vám díky adopci narodil vlastní syn.

Když jsme si je vzali, dali nám šanci zažít ten krásný pocit rodiny. Slyšeli
jsme, že nám někdo říká mami a tati. To bylo po letech marného čekání na dítě
zázračné. Později se nám taky narodil syn. I když si nemyslím, že úměra je tak
přímá, protože je spousta rodičů, kteří adoptovali dítě a žádné vlastní se jim
nenarodilo. Kluci byli tři bráchové, žili jsme sportovní život s bezvadnými
přáteli a jejich dětmi. Jenže výsledek je, jako by žili v děcáku.

Všechno se vám zdá zbytečné?

Byla to příliš velká investice. A marná. Opravdu. Stálo mě to strašných sil.
Dala jsem klukům skoro dvacet let života.

Máte jim to za zlé?

Ale oni za to nemůžou. Chybí jim citová a sociální výbava, možná, nevím.
Všechno je jim jedno. Proto jsem tak zklamaná.

ROK KOHOUTA Autobiograficky laděný román je drásavě upřímnou výpovědí ženy, které se rozpadne život a ona hledá sílu, s níž by ho dokázala znovu poskládat dohromady. Hovoří o rozpadu rodiny i o dalších krizích, tvůrčí a osobní, které se říká krize středního věku. Tereza Boučková z nich hledá východisko bolestně, ale taky nekompromisně, především k sobě. Rok kohouta je cesta od naprosté beznaděje k osvobodivé odvaze. více zde…

Slíbila jsem vám na začátku, že o dětech mluvit nebudeme…

No vidíte.

Na co myslíte poslední dny?

Že se mi bude stýskat. Jedu na měsíc do Německa na literární stipendium. Na
tak dlouho jsem neodjela od roku 1979. Jsem z toho docela nesvá.

Kde jste byla v roce 1979?

Tehdy jsem dostala netypickou půlroční výjezdní doložku – to byl ještě táta
(spisovatel a dramatik Pavel Kohout – pozn. aut.) v cizině legálně, tak to nějak
vyšlo. Táta si nepřál, abych odjela na půl roku, tak jsem se ve Švýcarsku
protloukala se sestrou, která už tam žila. Dělala jsem tam uklízečku. Na cestu
do Ameriky, abych aspoň něco ze světa viděla, mi tehdy přispěla mámina láska,
kterou nebudu jmenovat. Bylo to krásné gesto.

To byla přece šance zůstat v emigraci.

Máma mi taky říkala, ať zůstanu, že mě tu nic pěkného nečeká – její lásku
zatkli, chystaly se politické procesy… Ale mně se hrozně stýskalo.

Po čem?

Po lidech, po domově. Tady jsem životu rozuměla. I když mi pak sebrali pas a
nemohla jsem do roku 1990 nikam. Nabízeli mi jedině vystěhování navždy.

Byl to pocit kriminálu?

Někdy takový stav přišel. S druhým mužem jsme se přestěhovali z Prahy na
venkov – to byla naše emigrace – a nad námi létala letadla a já jsem někdy
zatoužila v tom letadle sedět a být volná. Pas jsem dostala až po revoluci, to
už jsme měli kluky a cestovat znovu nešlo. Oni se na mě strašně silně upnuli.
Když jsme si je přinesli, byli první dva dny jako hluší – nebrečeli, neslyšeli
na jméno, nereagovali na nic. Třetí den se mě chytli a nemohla jsem od nich na
krok. Pokud mě chviličku neviděli, začali si rvát uši, drápat se do krve,
strašně brečeli. Když se za nějaký rok dva srovnali a začali se ze svého
strachu, že mě ztratí, osvobozovat, nečekaně jsem otěhotněla.

Nebyla blbost odstěhovat se na pustý venkov?

Tak jsme se rozhodli ještě jako bezdětní a cesta zpátky nebyla a není.
Strašně obtížné to bylo v zimě. A to je vlastně pořád. Když jsem měla ty své
deprese, bydlení tady jsem skoro nesnášela. Když je nemám, je tu krásně.

Vím o vašich depresích z knihy – a to jsem si o vás vždycky myslela, jak
jste silná, nic se nebojíte říct a udělat…

Jenže já jsem se dostala do situace,
kdy jsem nevěděla nic. Nerozuměla jsem tomu, co to žijeme za život, pořád jsme
doma jen řvali, pořád jsem něco schovávala, nebo to bylo vykradený, takový
sprostý to celý bylo. A najednou se přihlásil i věk. Kde je život? ptala jsem se
a měla pocit, že jsem všechno odžila.

Mohla jste psát?

Co psát! Nebyla jsem schopná ani spát, vzala jsem si prášek, ráno jsem se
vzbudila s úzkostí, se strašnou úzkostí. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak mám
žít. Kdysi mi pomáhalo, že jsem vygruntovala dům, hned jsem měla dobrý pocit.
Jenže v té situaci totálního vyprázdnění mi přišlo všechno zbytečný. Vždycky
jsem odsuzovala sebevrahy, ale teď už jim rozumím. Protože ten stav neschopnosti
vystoupit z marných, zoufalých pocitů se dá jen těžko přežít. Člověk už se
nechce trápit – na nic jiného nemyslí než na to, jak by se mu ulevilo, kdyby
nebyl. Ke všemu, co jsem dělala, jsem se musela nutit, z ničeho jsem neměla
radost.

Proč jste si neřekla o pomoc?

Protože jsem o svém životě nechtěla mluvit, nechtěla jsem už mluvit o naší
rodině. Jak jsem začala, deprese se jen prohlubovala. Věděla jsem, že u
psychologa budu muset vyprávět, aby pochopil, jak jsem k tomu stavu došla. Ani
jsem za nějakým nebyla schopná dojet. Navíc jsem jim po mnohých terapiích s
kluky přestala věřit. Nakonec mi pomohla praktická lékařka.

Měla jste během těch let, kdy jste vychovávala syny, čas myslet na sebe?

Málokdy. Kluky nám nikdo nehlídal, nechtěli je moc ani v družině, letní
tábory se málokdy mohly zopakovat, protože chování bylo konfliktní a hlavně
zcela nevyzpytatelné. Psala jsem, když byla chvilka času, ale nemohla jsem na
své „kariéře“ nijak pracovat, protože jsem se nemohla hnout z domu. Takže jsem
navíc měla pocit, že se nedokážu uživit.

Kdy to všechno skončilo – teď mi připadáte veselá.

Jednou mi paní doktorka psychiatrie, kam jsem s kluky pravidelně pár let
dojížděla, řekla: „Teď už vám bohužel nepomůžu. Musíte jet na sociálku.“ To už
byli oba kluci v pubertě a všechno jim bylo jedno. Jenže já se na sociálku
styděla jít. Přes kamarádku jsem se tam dostala nejdřív neoficiálně, soukromě.
Měli pro mě pochopení a odkázali mě na pracovnici, která měla na starosti
problémovou mládež. Chvíli jsem tam ještě chodila „inkognito“, ale pak už jsme
vše zlegalizovaly. Spolupracovaly jsme dva tři roky – řešily oba kluky a konec
byl v obou případech stejný. Diagnostický a pak výchovný ústav. Až když jsem
neměla dennodenně vyhrocenou situaci doma, začalo se mi ulevovat.

A je klid?

Není. Pořád po nás někdo chce, abychom nesli následky…

Už jsme zase u dětí, ono to asi od vás nejde odstřihnout. Něco vás muselo
držet nad vodou.

Pomáhalo mi, že jsem dotahovala scénář, za který jsem později dostala cenu
Sazky. V těch chvílích jsem dokázala odstřihnout rodinu i depresi a mohla jsem
přemýšlet jako chytrá ženská. Taky zpívání v souboru Mišpacha mě drželo nad
vodou. Aktivity, které nebyly spojené s mým domovem.

Věděl o tom, jak jste na tom zle, váš muž?

Říkala jsem mu to, říkala jsem mu, že se mi nechce žít, ale nebral to moc
vážně. Dramatická umělkyně – myslel si. Pro něj byla naše situace taky moc
těžká, ale on alespoň odjížděl do práce a měl svého koníčka. Připadalo mi často,
že jsem na všechno sama.

Adopci jste chtěli oba?

Jasně. Dokonce den předtím, než jsme ten krok udělali, jsem dostala strach a
on řekl: Ne, jdem do toho, jedem tam a kluky si berem! Můj muž s kluky vůbec
neselhal. Je zázrak, že jsme se nerozpadli v průběhu těch hrůz posledních let.
Ale jemu prostě přišlo, že když si umí udělat radost na kole, že to umím i já.

Přežili jste, jak píšete, i váš drobný úlet z manželství.

To, že jsem se někde zaláskovala, můj muž samozřejmě nevěděl. Potřebovala
jsem si připadat jako někdo, kdo má nějakou hodnotu. Jako ženská, která tu
hodnotu má. Byla jsem vyprahlá Můj muž si v tom našem domácím blázinci
neuvědomoval, že něco potřebuju, že vztah se musí vyvíjet pořád. Ani já ale naše
manželství nepěstovala, byla jsem pořád podrážděná a unavená. Když si muž
přečetl tuhle mou knihu, docela se divil, ale taky si uvědomil spoustu věcí a
chová se ke mně skvěle. Manželství nám zhezklo.

To je za všechny honoráře!

Nedávno jsme v neděli večer seděli venku, hráli scrabble, pili víno. Ráno jel
muž na kole do práce – vždycky má za úkol napsat mi, že dojel živý. Napsal mi:
„Jsem živej a včera jsme měli 23. výročí svatby. Gratuluju!“ My jsme na to v tom
klidu dní úplně zapomněli.

Věděla jste vždycky, že chcete psát?

Ne, já jsem chtěla být herečka, a taky mě bavilo tancovat a zpívat. Bavil by
mě muzikál. Psaní nebyl můj sen, ale nakonec to byla za totality jediná možnost,
jak se pokusit o nějakou seberealizaci.

Jak píšete?

Těžce, neumím to chrlit.

Obě vaše knížky jsou záznamy vašeho života, žádná fabulace. Vám příběh do
knih dodává sám život.

Ale musím čekat dvacet let! Děsná doba. S touhle poslední knihou mi strašně
moc pomohl pan A. J. Liehm. Říkal pořád dokola: „Vy musíte psát!“ Ale já vůbec
nevěděla jak. Jednou v létě jsme spolu seděli na Karláku, jedli zmrzlinu a on mi
říká: „Každej den si zapište, co se stalo.“ Bránila jsem se, že deník ne, že
deník psát neumím a nechci. A on, ať tomu tedy neříkám deník, ať si jen tak píšu
své pocity a dojmy. A události dne. Pak mi dal ještě jednu cennou radu. Nečíst!
Zapisovat a nic po sobě nečíst, protože jinak by to člověk ihned smazal. Hned po
té schůzce jsem to zkusila a se zápisky začala. Přesně za rok jsem skončila. Ten
den se přitom příběh uzavřel, narodila se holčička našeho prostředního syna.

Tak jste se dala do práce?

Ne hned. Dala jsem si týden pauzu. Pak jsem zápisky začala číst, byly strašně
sebelítostivé, jako takové nepoužitelné. Pracovala jsem na tom i víc než dvanáct
hodin denně – doma byl klid, mohla jsem si to poprvé v životě dovolit. Pracovala
jsem pořád, i v noci. U postele jsem měla blok, kam jsem si psala, co ještě v té
próze být má, co už ne, co přiznat hned, co později, jak načasovat pointy –
začala jsem myslet na román. Rok a půl jsem tomu věnovala a uteklo to jako nic.
Zpočátku na mě znovu padaly ty zapsané deprese, ale později už mě stále silněji
zaplavovala tvůrčí radost. Byla to opravdu veliká radost, cítila jsem, že se mi
psaní daří, i když pochybnosti jsem měla až do vydání.

Po kom máte povahu – po mamince, nebo po tátovi?

Nevím, protože tátu z běžného života neznám. Máma používá ženský způsoby,
nikdy se neprosazovala napřímo, jako jsem to dělala já. Jsem asi mix obou.

Co myslíte tím „ženský způsoby“?

Máma byla vždycky krásná a uměla s tím nakládat. Ona se vždycky na schůzky
připravovala, malovala se, měla krásné vlasy, byla tak žensky ženská – to já v
sobě neměla. Věděla jsem, že musím své přednosti ukázat jinak, přes charakter
nebo přes humor.

Doléhá k vám úspěch knížky?

Jak vidíte, proudy lidí kolem nás nechodí, ale denně mi přijde mailem nebo
obyčejnou poštou nějaké psaní.

Vždycky hezké?

Většinou. Dokonce moc hezké. Píšou mi ženy, které mi děkují
za popsání pocitů, které tak dobře znají, ačkoliv okolnosti jsou jiné. Ozývají
se pěstouni nebo adoptivní rodiče a děkují, že jsem napsala vlastně i o jejich
životě. A jak se jim ulevilo. Díky mé knize pochopili, že stejně jako my
neselhali. Anebo selhali stejně jako my… A nejsou v tom sami.

To budete mít asi pochopení pro případ pěstounů Rosnerových, které teď
pustili z vazby…

Mám, protože vím. Lidi, kteří to nezažili, nikdy nepochopí, jaké to je. Nás
naši kluci neustálým opakováním stejně nesnesitelných situací dostávali do
takového varu, že kdyby nás s mužem někdo vytočené nafilmoval, tak dávno sedíme.
Dovedu si představit, že Rosnerovi, kteří si nabrali tolik dětí, to občas
nezvládli fyzicky ani emočně. Myslím si, že zvládnout bez pomoci tolik dětí není
v lidských silách.

Cítíte se jako babička dcery vašeho adoptivního syna?

Ne. Není to možné. Já už nemám na tyhle vztahy bez krevního pouta v sobě
žádnou kolonku a můj muž taky ne. Rodiče té dívky, co holčičku porodila, si ji
vzali do své péče. Všichni se o ni moc hezky starají. Cítili jsme, že se náš
zájem a péče očekává, ale už to nejde. My už jsme se o dvě děti odjinud starali
a nevím, jestli je to nějaký druh pudu sebezáchovy či co – schopnost dávat se
jiným už se v nás vyčerpala. Nejde to.

Máte to za sebou?

Nemám, ale deprese jsou pryč. Doufám. A taky jsem si nedávno řekla: Vždyť já
nejsem tak stará! Vždyť mám ještě život před sebou! A hned jsem si radostí
poskočila… a ruplo mi v zádech.