Teodor Buzu: Inspiruje mě romská hudba
Akademický malíř Teodor Buzu pochází z Moldavska, kraje slunce a dobrého
vína. S každým svým obrazem si přeje, aby se v lidech, kteří jej uvidí, také
síla slunce odrazila.
Téměř čtvrt století žije v Čechách, avšak duší je stále ve východní Evropě. Jeho
kořeny sahají nejen do Moldavska, ale i Rumunska, kde poznal život Romů, jejichž
hudba mu pomáhá tvořit.
* Vaše právě skončená výstava se jmenuje Ohlédnutí… Co vidíte, když se
ohlédnete za svými prvními setkáními s Romy doma, v Moldavsku?
Pocházím z vesnice a moje první setkání s Cigány bylo přes hudbu. Vždycky k
nim patřila, byli úžasní muzikanti. A také skvělí řemeslníci, kováři a kotláři.
Vyráběli různé kovové nástroje potřebné v zemědělství. Pamatuji si, že v bývalém
Sovětském svazu bylo mezi tamní honorací prestižní záležitostí zvát si domů na
oslavy romské kapely. Cigánské písně jsou krásné a ti, kteří opravdu rozumí
hudbě, to vědí.
* Vystavoval jste v Německu, Francii, Itálii a mnoha dalších zemích.
Všímal jste si tam života Romů?
Určitě. A překvapilo mě, jak se toto etnikum mění v závislosti na místě
bydlení. Setkal jsem se s ruskými a rumunskými Cigány, na Balkáně, Slovensku, v
Maďarsku a dokonce ve Francii. Je zajímavé sledovat, jak dnes romské komunity
přejímají nejen určité folklorní prvky, ale částečně i mentalitu majoritní
společnosti. V zahraničí jsem potkal romské herce, romského starostu či lékaře.
Postavení Romů je dáno tím, do jaké míry jim k tomu ten který stát dává
podmínky.
* Myslíte takzvanou pozitivní diskriminaci?
Ale vůbec ne. Pozitivní vliv má hlavně větší rozvrstvení obyvatel, takže
Romové se tam stali přirozenou součástí společnosti. Romská ghetta, která se
utvářejí v Česku, nevedou k ničemu dobrému. Jak jsem mohl vidět, už v bývalém
Československu byli Romové odstavováni na druhou kolej. Sice v minulém režimu
dostali byt a jídlo, ale dál se o ně nikdo moc nezajímal. Majorita chtěla mít od
nich pokoj, což byla zásadní chyba, která pokračuje dodnes. Když jsem přišel do
Čech, žasnul jsem, že tady mají s Romy takové problémy.
* Co máte konkrétně na mysli?
Třeba to, že se v Čechách „bílí“ od Romů odtahovali. Na to jsem nebyl z
domova zvyklý. Tam jsme si společně s cigánskými dětmi hráli, protože chodily do
stejné školy jako my. A i když se některé hůř učilo, nikoho nenapadlo je
okamžitě zařadit do speciální třídy určené mentálně postiženým žákům. Přece to,
že jsou živější, nemůže být důvodem k oddělování od ostatních.
* Vy sám máte mezi Romy přátele?
Rád bych, sleduji je, ale oni se, mám pocit, sami odtahují. O prázdninách
jsem jel na kole a proti mně šla skupinka mladých Romů. Šuškali si, že jsem ten,
který dělá obrazy. Měl jsem teď v Táboře velikou výstavu k padesátinám a zřejmě
se o tom dozvěděli. Cítím, že to by mohla být cesta budoucího kontaktu. Na nic
se ale nesmí příliš tlačit, tím se řídím celý život.
* Jací jsou podle vás dnešní čeští Romové?
Ztrácejí to, co dělá Cigána Cigánem. Stávají se z nich městští lidé západního
stylu, ale jen co se týče vizáže. Nakonec nejsou ani Romové, ani gádžové,
začínají být lidmi bez identity. Při mé minulé cestě na Balkán jsem viděl něco
úžasného. Cigánky v pestrých květovaných sukních a šátcích, mladé dívky šly
bosy, muže s dlouhými fajfkami. Dlouho jsem od nich nemohl odtrhnout oči.
* To zní jako pozitivní stereotyp, přes který chtějí gádžové Romy vnímat.
Tančící, nespoutaní, bujaří, tím se pak lehce obhájí jejich chudoba, nedostatek
vzdělání či elit – je to jejich přirozenost, mohou si za to sami, netřeba jim
pomáhat. Jak má zůstat Cigán Cigánem a uspět v dnešní společnosti?
Je to podobný problém, jako u černochů v Americe. Jsou samozřejmě výjimky,
ale obecně se neradi učí, nemají potřebu dělat kariéru. Mohou ale uspět v hudbě,
umění, módním průmyslu. V této oblasti ale nelze pracovat bez podpory, ať už se
jedná o Roma či gádže. Ani já bych se nemohl plně věnovat malování, kdyby mě
nepodporovala moje manželka.
* Čím se cítíte vy: Čechem, Moldavanem nebo Evropanem?
Samozřejmě Evropanem. Mám už spoustu let české občanství, na mezinárodních
sympoziích reprezentuji Českou republiku, ale jsem stále moldavský malíř. V
Česku jsem se mnohému naučil, umělecky vyzrál, ale přesto všechno ve mně zůstává
moldavská duše, stavím na moldavských kořenech.
* Přibližte to moldavské ve vás. V čem se liší od toho českého?
Hlavně mentalitou. Češi jsou chladní jako to zdejší počasí, kterému říkám
knedlíkové. Tady je všechno jaksi studenější, lidé si málokdy na přivítanou
podají ruku. U nás v Moldavsku emoce prožíváme, zatímco v Česku se o nich jenom
mluví. Vezměte si třeba úspěch – Češi ho skrývají z obavy ze závisti druhých,
zatímco já byl doma zvyklý radovat se z úspěchu s ostatními, protože jsme si ho
navzájem přáli.
* Sám jste byl v Československu cizincem. Jaké byly vaše začátky?
I když jsem byl malířem s akademickým titulem, začal jsem s dělnickou profesí
v lakýrnictví. Jiná práce pro mě nebyla. Zhruba po třech letech jsem dostal
nabídku, abych začal učit malovat na umělecké škole. Školský úřad ale vyžadoval
vyjádření od psychologa, že mohu učit. Ten se je zdráhal vydat, protože jsem v
tu dobu ještě nemluvil dobře česky. Namítal jsem, že nejdu učit český jazyk,
nýbrž malbu, tak by mi měl dát alespoň šanci. A on mi ji dal. Dodnes mu jsem
vděčný za to, že neměl předsudky, a já mohl dokázat, co ve mně je. Kdykoli se v
Táboře potkáme, oba se na sebe usmějeme. Ani jeden jsme toho druhého nezklamali.
|
Malíř Theodor Buzu |
* Proč to takto nefunguje i vůči Romům ze strany české majority?
V Česku je chyba na obou stranách. Gádžové mají vůči Romům předsudky a Romům
zase chybí vůle něco dokázat. Je to jako ve velké rodině s mnoha dětmi. Každý
její člen, čímž myslím menšiny, má nadání pro něco jiného. Každý z nich
potřebuje najít svou cestu. Pokud ji chce hledat, měl by mít podporu státu a od
společnosti dostatek tolerance.
* V čem vidíte příčinu?
Podle mne zde převládají umělé vztahy, to znamená, že Romům se vnucuje to, o
co nemají zájem. Sice to pro ně vyjednávají jejich romští zástupci, ale ti jsou
elitou, která už dávno neví, jak se žije obyčejným Romům vytlačeným na okraj
společnosti. Ve výsledku se to pak obrací proti těm nejubožejším.
* Problém je asi i v tom, že majoritní společnost se Romů straní.
Souhlasím. Pamatuji si, když byli moji synové malí, hrávali jsme na hřišti
fotbal s Cigány. Lidé z toho byli dost šokováni. V tu dobu jsem už měl za sebou
řadu výstav v Česku i zahraničí a stával se známějším. Pár lidí mi řeklo, že
přede mnou smekají, když se nestydím být na veřejnosti s Romy. Myslím, že i v
tom bude část podstaty problému. Kdyby bylo víc lidí, kteří by se začali chovat
k Cigánům bez předsudků, asi by byla situace mnohem jiná.
* Setkal jste se vy sám někdy s diskriminací?
Když jsem počátkem 90. let začal poprvé učit na základní umělecké škole, bylo
to ve Veselí nad Lužnicí, některé maminky demonstrativně odhlásily své děti z
výuky. Nevěřily mi. Po čtvrt roce přišly, omluvily se a děti začaly posílat na
moje hodiny malby.
* Co způsobilo ten obrat?
Nejprve mě s nedůvěrou pozorovaly a zjišťovaly, jak si vedou ostatní děti,
které jsem učil. Když zjistily, že žáci dělají pokroky a můj styl výuky je baví,
změnily názor.
* Zůstala ve vás trpkost?
Ne, nad takové věci se člověk musí umět povznést. Důležité je nezůstat
zatrpklý a nemstít se. Pro mě tehdy bylo důležitější, že jsem jim dokázal, co ve
mně je a přinutil je, aby se zamyslely samy nad sebou.
* Stýkáte se s Moldavany žijícími v Česku?
Ano, ale mnohým nerozumím. Někteří Moldavané mají v Česku špatnou pověst,
protože se neumějí vyvarovat toho, co nás neukazuje v dobrém světle. Třeba že se
neumějí integrovat. Zdejší obyvatelstvo tím zbytečně dráždí. A měli by se
pokusit předávat to, co je v nich dobré. Přitom nikdo nemusí cokoliv českého
kopírovat. Je naopak výborné, když si zachovají svou tvář. A to i přes počáteční
nezdary. Pokud člověk nekrade, je poctivý a snaží se s druhými vyjít, začnou mu
lidé postupem času „platit“ stejnou mincí. To je moje zkušenost.
* Při tvorbě vás inspiruje romská hudba. V Česku není příliš příležitostí
slyšet ji naživo. Stýská se vám po ní?
Dost často, ale občas jsem mile překvapen. Účastnil jsem se mezinárodního
sympozia výtvarného umění v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Skoro
každý večer jsem tam chodil do Cigánské jizby, kde hrála cigánská kapela.
Jedinečný zážitek, úžasná atmosféra. Seděli tam turisté různých národností a
všichni jsme se výborně bavili. Bylo mi líto, že českokrumlovský fenomén je v
Česku spíš výjimkou.
* Jenže „českokrumlovská tolerance“ se konstituovala již před půl stoletím
za zcela jiných společenských podmínek. Jsem českokrumlovská rodačka a dobře si
na to sama pamatuji. Proč se na žádné vaší vernisáži ještě nehrála romská hudba?
Jednou jsem si přivezl z Rumunska CD s romskou hudbou. Přinesl jsem ji do
umělecké školy, kde vyučuji malbu, a kolegu z hudebního oboru jsem požádal, aby
něco z toho nastudoval a zahrál na mé vernisáži. Tehdy mi řekl, že to nastuduje,
ale aby to také tak zahrál, musel by ještě i žít jako Cigán. Přitom se jednalo o
vystudovaného hudebníka. V jeho slovech ale byl velký kus pravdy.
* Věříte, že umělec může tvořit autenticky a plnohodnotně jen pokud sám
zobrazované, hrané prožil?
O tom jsem přesvědčen, protože to tak dělám. Dílo vytvořené bez prožitku,
uměle, je prázdné. Jen si třeba představte, jak vznikaly ikony. Mniši, kteří je
malovali, nejenže drželi půst a modlili se, ale sypali si zrní na podlahu a na
něm pak dlouze klečeli. Tvorbu ikon doslova prožívali. Vůbec se nedivím, že
ikony vzniklé za takových podmínek jsou zázračné a vyzařuje z nich neuvěřitelná
síla.
* Ve své tvorbě upřednostňujete akvarel. Rychlou techniku, která nedává
prostor opravám a retuším. Promýšlíte dlouho dopředu náměty svých obrazů nebo
jde o reakci na bezprostřední podněty?
Jedno bez druhého se neobejde. U výtvarného umění je základem duše, ale
zároveň musí být i dobrá koncepce. Jen tak je to profesionální. Myslím, že právě
ona koncepce Romům chybí. Objeví se nápad, ale dál nic nenásleduje. Chybí jim
potřebná kontinuita. I duši je třeba směrovat, stejně jako dobro. Pokud je
vysíláme do prázdna, obrátí se veškeré úsilí proti nám. Takový je život v
moderním světě.
* Jak by ve vašem podání vypadal obraz cigánské duše?
Ohromná radost a zároveň veliký smutek. V tom je její obrovská síla. A
směřovala by do nebe.
