Táta je můj hnací motor
Mladík Jan Banda s míčem snad i spí. A také je velice talentovaný a šikovný fotbalista. Krom toho ale jako téměř většina romské mládeže poslouchá romskou muziku a RnB.
Chodí do osmé třídy základní školy Mendíků v Praze v Nuslích. Prospěch ve škole má spíše nadprůměrný, a proto by si jeho otec přál, aby Jan pokračoval ve studiu na střední škole, například v právní oblasti. Mladý fotbalista by spíše chtěl být kadeřníkem, protože mu připadá snadnější se vyučit než studovat práva. Myslí si také, že by měl více času na fotbal a mohl by si poté splnit své fotbalové sny.
Jan letos v únoru oslavil čtrnácté narozeniny, a má tedy ještě mnohé před sebou, ale zároveň už i za sebou. Fotbal hraje od čtyř let, tehdy začal hrát v týmu TJ Baník, ve kterém mimo jiné také hrál nynější fotbalista FK Siatu Most Jiří Novotný. V FJ Baník byl tehdy trenérem Janův otec Antonín Banda, takže měl Honza vždy za sebou hnací motor, který ho doslova hnal s míčem kupředu. Kvůli neblahému osudu se v roce 2000 Janovi rodiče rozvedli. Tehdy bylo Honzovi osm let a musel odjet společně s matkou do Teplic. Toto město se stalo jeho novým domovem. Pro tehdy ještě malého Honzíka to byl zlomový okamžik v jeho životě, a to i ve fotbale. Začal hrát i v Teplicích, ale jak sám říká, jeho kvalita šla hluboce ke dnu. Tamější tréninky a způsob hraní mu evidentně nesvědčily, fotbal ho přestal bavit, a proto jeho kvality klesly.
Zajímavou odpověď jsem od Honzy dostal na otázku, jestli se už někdy setkal s rasismem. V Teplicích se prý k němu chovali dosti opovržlivě překvapivě Romové, a to proto, že je Honza napůl Čech a napůl Rom po otci. Jedním z důvodů také mohlo být, že Honza má slušné vystupování, a to některým zřejmě vadilo. Ze strany Neromů se, až nějaké vtípky, s rasismem nesetkal. Ve škole i na hřišti je pro všechny rovnocenný kolega a také dobrý kamarád.
V současnosti je Honza je zpátky u svého otce, v Praze, a má z toho radost. Říká: „Táta je na mě sice někdy přísný, ale já vím, že to se mnou myslí dobře, a vím, že se mi to všechno vrátí. Jsem rád, že jsem u něj.“ Samozřejmě lituje času, který strávil v Teplicích. Je přesvědčen, že kdyby v Praze zůstal, mohl být ve fotbale už zas o něco dál. Do hlavního města se vrátil teprve před pár lety a společně s otcem začali usilovat o dobrý návrat k fotbalu. Honza začal hrát za tým FC Bohemians, ale v „Bohemce“ vydržel jen krátce, protože tam pociťoval velikou konkurenci. Na jeden oddíl totiž připadalo pětadvacet hráčů, zatímco na hřišti je jich třeba jen jedenáct.
Nyní Honza čeká na „registračku“ od klubu FC Slavia Praha a doufá, že tam bude moci jako starší žák a útočník ukázat své fotbalové schopnosti. Honza říká: „Můj sen je dostat se do reprezentace a hrát první ligu. Vím, že Slavia Praha patří mezi nejlepší týmy v Praze, tak doufám, že nikoho nezklamu.“ Honzův obdiv patří českým reprezentačním hráčům Milanu Barošovi a Tomáši Rosickému a je pro něj veliká motivace vidět je v televizi hrát kopanou.
Největší zásluhu na jeho fotbalových schopnostech a dovednostech má však jeho otec Antonín, který ho nyní vychovává zcela sám. Z Antonínových slov a očí je cítit obrovská snaha a vůle udělat z Jana fotbalistu, ale zároveň i pořádného chlapa.
Honzův otec se možná leckomu zdá přísný, ale jak sám říká, nechce, aby jeho syn skončil jako narkoman. Hodlá Honzovi naložit tolik, kolik jen unese. Nechce, aby byl Jan jenom průměrný, ale touží po tom, aby byl lepší a možná nejlepší. Syna podporuje ve fotbale už od dětství. Kupuje mu potřebnou výbavu, kopačky, chrániče, balony. Dává mu najevo, že to vše dělá Honza především pro sebe. Pokud by tréninky a přístup k fotbalu šidil, bude šidit sám sebe.
S výchovou přicházejí samozřejmě také starosti, ale Antonín optimisticky říká: „Když výchovu zvládají ženy, proč by to neměl zvládnout muž? Některé ženy mají i dvě tři děti a musejí to zvládat, já mám jen jedno, tak je to hračka.“ Samozřejmě si je vědom toho, že mu matku nenahradí, ale snaží se dělat vše proto, aby byli oba šťastni. Jana vede správně k disciplíně a píli. V srdci doufá, že mu za to vše jednou Honza poděkuje.
Honza i jeho otec na mě působili jako velice milí lidé s velkými sny a ambicemi. Popřejme jim tedy do budoucna jen samé dobré výsledky nejen ve fotbale, ale hlavně v životě.
